Jakub Šíma, Michal Smrčina | Články / Reporty | 31.07.2019
Když jsem se po šesti dnech s minimálním příjmem potravy a průběžném, avšak neefektivním kloktání slivovicí dovtípil, že se sám vyléčit nedokážu, vydal jsem se k praktickému lékaři. Kromě nezbytných otázek ke stanovení diagnózy došla řeč i na Letní filmovou školu. „Každý večer ráda někam zajdu. Třeba jen na víno nebo na film na Masarykovo náměstí. Ještě jsem neviděl Teroristku, na tu bych šla,” řekla sestřička a zároveň dodala, že především na sociálních sítích si někteří místní stěžují na zvýšený hluk a nepořádek ve městě, což uzavřela prozaickým: „Nikdy se nezavděčíš všem.“ Mladá doktorka se dokonce neváhala pochlubit, že má doma akreditaci a po ordinačních hodinách ráda zamíří do některého z promítacích sálů. Celá konverzace dobře ilustruje, že festivalu a městu se daří žít v relativní symbióze. Hradišťané hojně navštěvují večerní projekce letního kina a o jednom z víkendů je náměstí zaplněné lidmi přetékajícími až do přilehlých uliček.
„Tetá, já pojedu, prý sa to tam už štosuje,“ oznámila zvesela postarší návštěvnice vinárny směrem k provozní, aby se vzápětí vydala na kole do Klubu kultury, kde hráli v Polsku divácky velmi úspěšný snímek Klér. Enormní zájem vyvolal i tady, fronta do sálu se táhla z předsálí až ven, kde sahala ještě notný kus do vedlejší ulice. Nejmocnější divácký zájem celého festivalu. Což byl také důvod, proč si Klér budu muset pustit až doma.
Zaměřujeme se i na východ, tedy na Slovensko. Hořké dokumenty Marka Kuboše zobrazují nehezkou realitu divokých devadesátek – korupce, reflexe lokální politiky, přehrávání, křečovité úsměvy. Mečiarovské léta nebyla ničím záviděníhodným, ale poskytují vděčný materiál zrcadlící jak možnosti mediální manipulace, tak úroveň tehdejší politické scény.
Jedním z dalších slovenských snímků byl letošní Punk je hned! Juraje Šlauka. Název je mírně zavádějící, když punk je tu považován za ospravedlnění toxických existencí. Křivák s nášivkou kapely Malomocnost prázdnoty je asi nejpunkovějším atributem, jinak se jedná o sondu do depresivního prostředí okraje společnosti. Alkohol, drogy, hádky, spanilá jízda automobilem z okraje skály, nikdy nebylo líp. Následovala více než zajímavá diskuze s režisérem, pro něhož jde o autobiografické dílo. Několikaslovné, ovšem velmi pregnantní odpovědi a přítomnost autorových aktivních comrades umocnily vyznění oficiálně hraného, ovšem výhradním využitím neherců a příběhem spíše dokumentárního filmu. Autentičtější už to být nemohlo.
fotogalerie z dalšího festivalového dne tady
Host, jehož přítomnost potěšila nejvíce, byl Milan Lasica. Nestor slovenského humoru přijel kromě účasti na masterclass představit i některé své méně známé filmy. Jedním z nich byl Utekajte, už ide… Pozoruhodná zápletka staví na rodině, která se omylem probourá do sousedního bytu, a protože je mnohem větší než ten, v němž se tísní, tak jej začne tu a tam využívat. Tato situace postupem času generuje další a další bizarní i komické situace. Scenáristicky originální dílo s poměrně neočekávaným rozuzlením není ukotveno v socialistických reáliích a jeho humor funguje i dnes. Lasica po filmu přiznal, že postava kouzelníka, jehož ve filmu ztvárňuje, byla jedna z těch, kterou nemusel vůbec hrát, stačil přirozený projev, tedy nedbalá elegance a charisma. Ostatně jediný film, kde prý skutečně hrál, byli Tři veteráni a režisér Oldřich Lipský jej k tomu donutil tím, že mu nedal roli, kterou Lasica chtěl.
Letošní program sekce New Queer Cinema zdaleka nejde jen po současné tvorbě, takže lze spatřit některé z ustavujících filmů. Třeba Jed (1990) debutujícího Todda Haynese anebo Edwarda II. (1991) anglického klasika Dereka Jarmana. Tento snímek rozhodně není klasickým historickým dramatem. Je mu vlastní divadelní pojetí scény a takřka halucinogenní sled záběrů, z nichž prosvítá známý příběh anglického krále a jeho milence. Film lze sledovat z několika perspektiv, historické nebo sociologické, ale především je o dominanci, submisivitě a bezmezné lásce.
Letní filmová škola
26. července - 4. srpna 2019
Uherské Hradiště
foto: Romana Kovácsová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.