Gold Panda. Gold Beast. Best beats from the east. East meets beats. Aargh!

Derwin Dicker alias Gold Panda je londýnský producent. Blogosféře a názorotvorným médiím typu Pitchfork vděčí, co se týče své popularity, za mnohé, v rozhovorech ale působí skromně, jako by sám nechápal, kde se ten povyk kolem něj vůbec vzal. Rozruch nepřiživuje, ale zároveň není odmítavým anonymním tajnůstkářem, jak je v Anglii u producentů à la Zomby a Burial „dobrým“ zvykem. Pod nickem Gold Panda tvoří od roku 2007, začínal remixem pro Bloc Party a v roce 2009 prolétl sítí jeho chytlavý party track Quitters Raga, kratičká beatová etuda, poskládaná z indicky znějících samplů. Od té doby se jeho ruce na sampleru nezastavily a v roce 2010 vydal první LP nazvané Lucky Shiner. Deska, která vznikala při hlídání strýcova psa, působí uceleným dojmem, skoro jako koncept. Gold Pandu začali házet do krabice rozhrkaných beatů šílených hodinářů Flying Lotus, Hudsona Mohawka a dalších, mnozí zmiňovali jeho spřízněnost s erudovaným tanečním samplováním Four Tet. Ale nemělo by se zapomínat ani na sonické braindance inženýrství Aphexe Twina a Squarepushera.

Sám Gold Panda nezastírá „hiphopovou minulost“, stejně jako ovlivnění Dálným východem. V Pandových orientálních smyčkách uvízly nostalgicky vděčné vzpomínky na rodinu, kamarády, holky, slunce, měsíc, zurčení potůčku někde v Essexu a hučící křižovatky v Tokiu. Je gentlemanským pokračovatelem britské koloniální tradice, když kolonizuje úryvky a střípky starých indických raga desek a konfuciánských zvonkoher a jeho kolážovité litanie připomínají zručně rozsypaný čaj, mozaiku v paláci tří císařů a satori po procitnutí z největšího mejdanu života.

Namísto levné exportní kung-fu nápodoby východního ratia, kterou nasákl nejen západní hip-hop, je Gold Panda i přes nespornou „dance friendly“ povahu mnoha skladeb citlivým pozorovatelem osudové mystiky zemí nejblíže k vycházejícímu slunci, mlčky opřeným nosem o okno jedoucího šinkazenu, v jehož očích se stejně jako v diamantech vážky odráží vzdálené hory. Dostat haiku na party není známkou vypočítavosti a povrchní líbivosti a mistr Bašó by měl radost, stejně jako jeho žába, která – žbluňk – skočila do čaje.

• Jaké to je, vydělávat si hudbou?
  Je super, když se můžeš živit něčím, co tě baví a nemusíš chodit do klasické „nine-to-five“ rachoty, což přímo nesnáším. Nevydělám si závratné sumy, ale na jídlo a bydlení to stačí. Prošel jsem spoustou různých zaměstnání a nikdy jsem nenatrefil na něco, co by mě bavilo. Studoval jsem japonštinu, že pak získám nějaké dobré místo ve městě a budu vydělávat kupu peněz, ale neklaplo to.

Studoval jsi japonštinu s cílem získat dobrou práci?
Ne, to ne. Prostě jsem nevěděl, co dál se životem. Bylo to ještě předtím, než jsem začal dělat muziku jako Gold Panda. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že to půjde. Hlavní impulz přišel, když zemřel můj kamarád, který taky dělal hudbu a vždycky mi říkal, ať to zkusím. Řekl jsem si, že je to možná znamení, abych do toho šel...

Studium japonštiny, umělecké jméno Gold Panda, jedna z tvých prvních úspěšných skladeb se jmenuje Quitters Raga, na albu Lucky Shiner jsou tracky Same Dream China a India Lately. Kde se vzala fascinace dálněvýchodními kulturami?
Je to přirozené spojení, protože moje babička byla Indka. Poslouchala rádio s indickými stanicemi, takový Bollywood na vlnách. Ta hudba byla zvláštní v porovnání s tou, kterou jsem znal z Anglie, něčím mě vždycky přitahovala. Vím, že Bollywood je dnes mainstreamová záležitost, ale pro mě to byl především jiný, nepoznaný svět.

Zajímal ses o Japonsko předtím, než jsi tam odjel?
O japonskou kulturu se zajímám už od patnácti, vždycky jsem měl rád jejich animované filmy, manga komiksy... Jinak mě ale spíš než tamní kulturní výdobytky přitahuje Japonsko jako země, tím, jak vypadá, a kvůli pocitu, který ve mně probouzí. Je to inspirativní místo.

Jak reagovali lidé v Japonsku na hudbu plnou orientálních samplů?
Nemělo to takový efekt jako v Evropě, možná proto, že to brali jako „levnou“ záležitost: nějaký týpek ze západu jim hraje muziku, která se snaží znít japonsky. Myslím, že moje muzika funguje líp na západě.

Jaký máš z Japonska pocit? Hodně lidí mluví o odcizení; hlavně ve městech, která jsou obrovská, je těžké se seznámit s lidmi, získat přátele...
To je pravda, v Japonsku se člověk cítí dost osaměle a Tokio na mě působilo trochu nepřátelsky. Možná je to mentalitou lidí, nevím. Řekl bych, že to je věc společná všem velkým městům, ve kterých chybí komunitní ráz a pospolitost. Teď bydlím v Hamburku a to je naopak malé město, kde se všichni znají. Tokio je obrovské, je velká náhoda narazit na někoho známého na ulici.

Jsi původem z Londýna, tavícího kotlíku různých kultur...
Londýn je doopravdy multikulturní, tavící kotlík, jak říkáš. Tokyo takové není, je jen obrovské a přelidněné a drtivá většina lidí jsou Japonci.

Tvoje první LP se jmenuje Lucky Shiner. Přijdeš si teď „lucky“?
Lucky je jméno mojí indické babičky, akorát psané jinak, ale vyslovujeme to jako „lucky“. A Shiner je její příjmení, tedy příjmení mého dědečka, který byl Brit.

Takže album je takovým věnováním...
Ano, je věnované mé rodině a blízkým. A taky tomu kamarádovi, který dělal hudbu a už není mezi námi. Díky němu věnuju všechen svůj čas věcem, o kterých si myslím, že mají smysl. Takže teď jsem „lucky“ i „happy“.

Byl jsi na turné po Americe se skupinou Health a dělal jsi remix jedné jejich skladby. Kamarádíte hodně?
Jo, po tom turné v jejich dodávce se z nás stali velcí kámoši. A líbí se mi míchání popu s noisem, jejich koncerty jsou úžasný.

Tvoje muzika je ale jiná, postavená na samplech. Řídíš se nějakými pravidly ohledně samplování a vlastní tvorby vůbec?
Zařekl jsem se, že nebudu používat žádné přednastavené zvuky stažené z netu, takže když potřebuju použít bicí mašinku, musím si ji někde opatřit nebo půjčit. I když jsem to pravidlo už porušil, snažím se ho dodržovat, jak to jen jde. Sampluju zásadně z vinylů, miluju jejich zvuk, a taky si vytvářím a nahrávám vlastní zvuky. Žádné samplování z CD nebo DVD. Ačkoliv... líbí se mi zvuk cédéčka při skipování jednotlivých skladeb. Byl jsem blázen do glitch muziky, která zahrnuje dost schválně vytvořených chyb a lapsů. Nahrávání vlastních zvuků mě baví, nahrávám si je na iPhone a dřív jsem na to měl i kazeťák. Chtěl bych se tomu do budoucna věnovat, nahrávat pod vodou, chytat různé zajímavé zvuky po světě...

Pro spoustu lidí spadáš do škatulky laptopový nebo „ložnicový“ muzikant – vyhovuje ti dělat hudbu v pokoji?
Rozhodně, studio k tomu nepotřebuju a ani mi to tam nejde, nemám tam potřebnou inspiraci. Taky existuje dost muzikantů jako třeba Four Tet, který když si na podiu rozbalí všechny hračky a udělátka, vypadá to tam jako u něj v pokoji.

Skladby tvoříš z tak malých smyček a samplů, že je dost obtížné poznat, odkud pochází. Třeba tvůj track You – až po několikátém poslechu jsem uslyšel to proklamované „you and me“...
No vidíš a to je docela legrace, protože v You žádný hlas říkající „you“ není. Samploval jsem jednu indickou desku a pouštěl tu smyčku v různých rychlostech a nakonec to trochu znělo, jako když říkáš „you“. Je zvláštní, jak různí lidé slyší různé věci. Nebo jak něco uslyšíš až potom, co tě na to někdo upozorní. V poslední době poslouchám hodně noise a příští album bych rád postavil na podobném zvuku. Líbí se mi, když jsou ve skladbě zvuky jakoby schované a musíš si je poslechnout víckrát, než vyplavou na povrch.

Viděls jsi performanci, při které rapper Currensy freestajluje do beatového podkladu z tvého tracku Heaps? Některé tvoje věci jsou k tomuhle jako stvořené. Nepřemýšlel jsi o společném projektu s nějakým MC, obohatit hudbu o vokální stránku?
Mluvil jsem s Currensym, teda ne osobně, přes manažery, jak to obvykle chodí, a on se právě upsal nějakému velkému labelu, plánuje několik desek a je hodně vytížený. Nicméně spolupráce s nějakým rapperem by byla fajn věc. Na druhou stranu jsem tak trochu sólista a tvorba hudby je pro mě hodně osobní věc, nikdy jsem nebyl schopný s někým tvořit dohromady, je to frustrující. Nedávno jsem udělal jeden track se svou přítelkyní a bylo to hrozný, výsledek mě fakt naštval. Vím, že k tomu není důvod, ale jsem prostě takový.

Měl bych pro tebe nové jméno, jestli se teda neurazíš...
Sem s ním.

BEAST, protože tvoje hudba je plná BEATů a obsahuje hodně EAST samplů a východní inspirace. Mohl bys o tom aspoň uvažovat!
Ááá, vím, jak to myslíš. Anebo udělat nějaký BEAST Remix. Je fakt, že bych potřeboval hiphopové jméno. Gold Panda je takový... Když to slyší někteří hiphopeři, moc se jim to nezdá.

Co takhle Gold Beast?
Gold Beast? Gold Beast!

Best beats from the east...
Haha! East meets beats... aargh... Já bych nemohl být rapper!

• Po rozhovoru jsem se pomalu přesunul pod podium a vyčkával. Vystoupení Ivy 8-bitové a DJ Übermenšíka bylo veselé a místy lehce zatuchlé, před dubem za dubem, furt maj něco za lubem. Gold Panda se pak dostavil v červené pletené čepici. Skoro bych řekl, že mu ji upletla ta jeho babička a on ji jako vzorný vnuk nosí na koncertech. Začíná smyčkovat a tahat z paměti sampleru úryvky a kousky ozvěn toho, co za chvíli přetaví do některého z tracků své desky, začíná zvonkohrou ze Same Dream China. Zvuk mu vyrůstá pod rukama, prsty kmitají po drum machine, nešetří beaty a nechybí mu ani proklamovaný taneční groove.

Ve chvílích přílivu zavírám oči a nechávám se nést. Melancholická krevní skupina jsem stejně jako on a tančím uvnitř. Skladby se organicky přelévají jedna do druhé, Panda se pohupuje a nevynechává žádný ze známějších kousků své pocitové skládačky. You, Quitters Raga, Marriage. Beaty spojuje se smyčkami, které po chvíli nalézají své místo v celku, v organismu. Lidé si oddechují, já vydechuji. Gold Panda dýchá.