Anna Mašátová | Články / Reporty | 12.06.2013
Když jsem před rokem psala, že je pražská Habrovka, festival bloumající veřejnosti, dobře ukrytý pražský poklad, netušila jsem, že tento rok vypukne téměř zlatá horečka. Jedenáctý ročník měl neuvěřitelnou návštěvnost, ke které jistě nemalou měrou přispělo perfektní počasí. Přesto se rozhodně nejedná o gigantickou hudební akci. Nenápadnému areálu dominuje dřevěný kostelík, na čtyřech scénách se střídá hudba s divadlem a pod nohama se vám motá chumel dětí.
Program tradičně začal v pátek odpoledne, první kapely to ale měly těžké, protože počet diváků narůstal jen pomalu. Hudebního zahájení se ujali Deneb, muzikanti obratně balancující na hraně world music, folku i jazzu. Příjemná záležitost, kde prim hrají housle Barbory Podobské a skvělý saxofon Heleny Markové, byla v lenivém popracovním odpoledni to pravé. Na vedlejší tee-pee stagi už si rozbaloval vercajk Vasilův Rubáš. Chlapci by si měli rovnou napsat nepřístupno do 18ti let, v opačném případě hrozí ztráta iluzí, sebevědomí a ideálů. V programu stálo, že „neurazí intelektuální publikum, ani zapřísáhlé příznivce punku“, pořadatelé však zapomněli dodat, že chlapci pozuráží ve svých písních bez happyendu všechny ostatní a ještě jim za to budete nadšeně tleskat. Schytal to kříž na kostele, Fidel, „Žito“ Landa, Zeman, rastamani, technaři, Karel Zich i zbytek populace. Jak sami glosují, pohybují se někde mezi punkem, folkem, reggae a pičovinou. Jak tihle mohli vyhrát mezinárodní kolo kotlíkařské Porty, nepochopíte.
Jiří Schmitzer nezklamal a dojel někam úplně jinam. Turnov nebo Trutnov, Habrovka či Habrová, to vyjde nastejno. Nastala tak změna programu a po delší zvukovce nastoupil nový projekt flétnisty Roberta Fischmanna, Links. Klezz jazz pro náročného posluchače s doprovodem tablí a dlouhými sóly talentovaných hráčů. Než Schmitzer dorazil a nazvučil, v rokli se představila pantomima HAMU na motivy Arta Paasilinny. Konečně odehrál svůj set i svérázný písničkář, jehož popěvky znají všichni nazpaměť a které často začnou či skončí uprostřed. Nechyběly prověřené kusy jako Binďa, Hana, Víla či Když se zeptáš němého. Ne, Řekněte prdel opět neproběhla. Návštěvníků viditelně přibylo, přídavek nebyl z časových důvodů možný, tak alespoň osladit zklamání dokonalým meruňkovým koláčem. Habrovka nezapomíná ani na další umělecké oblasti, takže tamější kostelní výplně dostaly novou podobu. Zakladatel důležitého průvodce výstavami ArtMap, fotograf Tomáš Hrůza, umístil do rámů černobílé fotografie, působivost dotvořil soumrak a nasvícení.
Pátečním zlatým hřebem byla Lenka Dusilová se svou Baromantikou. Až krystalicky čistou krásu vokálních a instrumentálních hrátek nezkalily ani problémy se zvukem, nedokonalosti se přecházely s úsměvem, škoda že desátá hodina zavelela konec. Svrbí – geniálně vtipný hysterický pamflet A studia Rubín, z něhož vás mnohdy zamrazilo. Pavla Beretová a Barbora Poláková, coby Margita a Marta, přibližovaly kruté pravdy o životě žen a dívek, hledajících když ne životní lásku, tak trochu slušného chlapa. Nebo alespoň nějakého chlapa, abyste nemusely v noci snít o hrátkách s Mr. Properem. O tom, jak bolí depilace, menstruace a chutná ibalgin. Pak už zbývalo jen oklepat se z mírné deprese, proskočit se na kapele BTnJ v sále a šupem do postele, nabrat síly na další den.
Sobota, slunce, povalování na trávě. Dětí bylo na Habrovce opravdu hodně, prý čtyři sta kusů. Měly to ostatně zadarmo, ale vzhledem k tomu, že vstupné na oba dny jsou necelé dvě stovky, dospělí nezaostávali. Protože je dorost potřeba utahat, nebo se o to pokusit, aby rodiče mohli alespoň trochu nerušeně vnímat pozdější dění, od desíti ráno byl připraven speciální dětský program. Ti větší se zabavili v rukodělných dílnách, menší se batolili na pískoviště stage s bábovičkami. Oblíkačka s Hadrolesem, Divadlo z půdy poslalo Honzu do pekla, Mimotaurus vyprávěl o Medvídkovi Medouškovi a Amálka K. Třebická Nešišlala. Jemnější divadlo vystřídaly Ďáblice se Zakázaným uvolněním – chlapi už prý nejsou, co bývali, a děti akorát uberou ženský na kráse.
Kotouč na obloze žhnul a barvil kůži valéry červené, na vedlejší scéně pěla Edith Piaf. Oprava, divadelní Edith Piaf. Zpěvačka Zdenka Trvalcová, ztvárňující Vrabčáka už dekádu na divadelních prknech, založila před třemi lety kapelu Voila. Od vlastních úprav známých francouzských šansonů se postupně přikláněla k vlastní tvorbě, výsledkem je nedávno vydaný singl se skladbami La goualante du pauvre Jean a Flip flops. Nejen jmenované písně rozdrrrnčely Habrovku pařížským kabaretním šarmem, někdy však až na tenké hranici zbytečného přehrávání.
O přestávce se shledávaly ztracené děti se svými rodiči, žluté zorničky vystavených dravců vše bedlivě pozorovaly výhružným pohledem a na hlavním pódiu se chystala americká písničkářka Myshkin. Uhrančivý hlas a příjemné melodie, trochu blues, někdy bluegrass, šmrnc cikánské i jihoamerické vášnivosti s doprovodem vynikajícího britského multiinstrumentalisty Mata Martina. Myshkin začínala hrát za pár penny na ulicích Santa Fe, dnes už jí časopis Songlines řadí mezi nejlepší zpěvačky současnosti, na kontě má sedm alb a brázdí svět se svou kytarou a úchvatnými texty ze života i zhudebněnými básněmi Federica Lorcy. Program nelhal, skutečný klenot letošní Habrovky.
Duo Kieslowski vypadalo festivalem trochu zaskočené. Faktem je, že jste rychle nabyli dojmu vypuknutí populační exploze. Drtivá většina dámského publika byla v požehnaném stavu či svírala/hlídala/utírala/krmila potomka, případně kombinovala všechny možnosti najednou. Nebe se zatahovalo a vítr zasypával scénu akátovými květy, ale intimní vystoupení deštěm přerušeno nebylo a chumel u prodeje desek byl jasným ukazatelem, že Kieslowski a Habrovka jsou dobrá kombinace.
Spadlo pár kapek, přeháňka zamířila do jiných končin, u stánku došel koláč. Jablkoň ale chmury z absence mlsku napravili. Většina setlistu pocházela z alba Bláznivá – Teta, Odpouštím ti Růt, Velmi nesmělá, Pět policajtů i s mladším přídavkem Kdopak nám zazpívá. Mladoboleslavské Divadýlko na dlani hrou Snídaně aneb Tak už máme, co jsme chtěli rozvinulo zajímavou ideu o tom, co se může stát, když do průměrné rodiny zavítá na snídani pan prezident ovládaný svými poskoky. Dobrému námětu však chyběla větší přesvědčivost hereckých výkonů.
Nikdy není na škodu si připomenout, že ne každý se má tak dobře jako my. Festival věnoval deset procent z každé vstupenky na konto postižených povodněmi a představil i mnohá občanská sdružení, např. Novou školu. Obecně prospěšná společnost se zaměřuje na vzdělávání menšin, návštěvníky seznámili se třemi krátkými vítěznými texty loňského ročníku literární a výtvarné soutěže Romano suno, které v romštině a češtině přednesl David Tišer. Emotivní náhled do života romských dětí a mladistvých stojí za pozornost a sborník je možné si zdarma stáhnout. Po dvouleté pauze se na Habrovku vrátili Terne Čhave. Nejúspěšnější romská kapela oceněná Andělem vyráží často za hranice, vystoupila např. na maďarském Szigetu. Zběsilý králové-hradecký rom’n’roll roztančil i nemluvňata v kočárcích.
Znáte hru Pú v parku? Tak už asi ani nepoznáte, neboť projekt D.I.S.Harmonie party spolužáků z DAMU se specializuje na improvizaci. Sami účinkující vás nechají vybrat, kam se bude děj ubírat, a někdy to byl pěkně surrealistický bizár, který bavil. Sypač opuštěné cesty v parku, muž s plastovými vlasy, mluvící foťák, polská sůl a blikající mimino bez končetin.
Řízný latino rock předvedli Los Culos. Předělávky latinskoamerických a španělských kapel zakončily skvěle vydařený ročník. Family friendly festival, aniž by vás caparti rušili, na kapely se nehází kelímky od piva, ale pouští bubliny z bublifuku, z čistého trávníku se dá jíst, vstupné extrémně nízké, skvělé občerstvení. To vše díky několika desítkám dobrovolníků, bez kterých by to nešlo, a sponzorům, kterým se děkuje, ale nemusíte koukat na všudypřítomné reklamy.
Habrovka je synonymem nepopsatelně příjemné atmosféry, zasluhující kulturního Oskara.
Festival Habrovka
7.- 8.6. 2013, zahrada kostela sv. Františka, Praha
foto © Barka Fabiánová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.