Veronika Havlová | Články / Reporty | 05.07.2022
Třináct filmů a zatím z toho byl vždycky minimálně podnětný zážitek. Jedním z nejlepších byla Zapomenutá země (Vanskabte Land/Volaða Land) islandského režiséra Hlynura Pálmasona. Jde o film veskrze dvojjazyčný, konkrétně islandsko-dánský.
Dvojjazyčný je původní název, dánsko-islandské je i herecké obsazení. A především z prolínání a zápasu těchto dvou kultur vychází téma filmu: někdy v druhé půli 19. století se vydává mladý energický luteránský pastor z Dánska na Island, aby tam dohlédl na stavbu kostela a stal se v místní obci duchovním pastýřem. Volí si komplikovanější cestu přes část ostrova, aby se cestou lépe seznámil s místním lidem a přírodními krásami, jež plánuje zachytit svým fotoaparátem. Zásadní je pro něj jeho společník - tlumočník mezi oběma jazyky, mezi oběma kulturami. Už na lodi je pastor zjevně novým jazykem stejnou měrou popouzen jako fascinován. („Proč máte tolik výrazů pro déšť? To se nejste schopni rozhodnout?“) Nicméně elegantní, přátelský a jemný tlumočník dovede svou přítomností všechno uhladit a smířit pastora nejen s jízdou na tvrdohlavých konících, ale i s drsným průvodcem Ragnarem. Ovšem poté, co hlavně pastorovou vinou tlumočník zahyne při překonávání řeky, se mu dveře k možné šťastné lásce na Islandu a k Islandu definitivně zavírají. Ragnar ho sice zachrání před smrtí a dopraví do cíle, tam však přes veškerou upřímnou či zdánlivou snahu místních nejde nic podle plánu.
V Pálmasonově filmu všechny složky perfektně fungují v představení Islandu jako země specifické krásy, z níž jde hrůza a kde jako by za každým kamenem vykukují trolové. A je celkem jasné, že taková země nemůže být dvakrát přátelská k tomu, kdo ji chce obrátit na luteránskou víru. Je důležité si uvědomit, že Island byl sice pod dánskou nadvládou od poloviny 16. století, jeho odlehlost mu však dlouho zajišťovala faktickou nezávislost. Od devatenáctého století se začaly vzdálenosti povážlivě zkracovat, takže rostl i tlak na kolonizaci Islandu. Ať už za tím byly finanční zájmy nebo idealismus, Islandu bytostně cizí náboženství se tu začalo čím dál víc prosazovat. Ostatně dodnes se k luteránskému náboženství hlásí přes 60 % islandských obyvatel.
Pálmason na dvojici hlavních hrdinů, pastorovi a Ragnarovi, ukazuje, jak dynamický a nejednoznačný je/byl/mohl být vztah mezi těmito dvěma kulturami. Ragnar zprvu působí jako až příliš typický Islanďan: dokonale rozumí přírodě a zvířatům, skoro všechny své činnosti doprovází zpěvem lidových písní, každé ráno provádí jakési „domorodé” cvičení, jeho tělo se svou šlachovitostí podobá tělu divoké šelmy. Pastor naopak působí křehce, nicméně v očích mu plá touha po poznání a do přírody se s fotoaparátem vydává s odhodlaností bílého objevitele. Časem se ale ukazuje, že v Ragnarovi je i velký kus dánské kultivovanosti, a v pastorovi naopak pořádná porce islandské divokosti. Oba mají společnou neschopnost přijmout tuhle svou „nepřátelskou” část. Oba v sobě mají něco, co začalo jako fascinace jinou kulturou, jiným jazykem, ale vlivem okolností se překlopilo do nenávisti. A právě to, jak jsou si oba dva blízcí, vede k nevyhnutelnému střetnutí s tragickým koncem. I když, jak napovídají sekvence statických záběrů, které každou mrtvolu objevující se v příběhu nechají postupně pohltit krajinou, co je jeden živý či mrtvý tvor v porovnání s islandským všehomírem? Takže jakápak tragédie…
PS: Už jsem přišla na smysl znělky s „Janžurkou”! Pan příslušník chtěl být vždycky paní Janžurovou, a tak si nechal ukrást její cenu nevyčíslitelné ceny. A paní Janžurová zase vždycky chtěla být příslušníkem, proto jí udělala radost soška pohraničníka s věrným psem.
56th Karlovy Vary International Film Festival
1.–9. 7. 2022
Karlovy Vary
Fb událost
vizuál © se souhlasem KVIFF
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.