Články / Sloupky/Blogy

Hadí sykot (z Varů): Křik perličky a jiné holčičí hysterie

Hadí sykot (z Varů): Křik perličky a jiné holčičí hysterie

Veronika Havlová | Články / Sloupky/Blogy | 04.07.2024

Filmy traktující ať už individuální nebo systémové zneužívání žen se pohybují na tenkém ledě, možná dokonce na soustavě rybníků pokrytých tenkou ledovou slupkou. Pokud nechcete promlouvat k přesvědčeným, musíte pečlivě zvažovat, jestli jste zobrazili dostatek utrpení, abyste vůbec dokázali pojmenovat problém, ale zároveň ho neukázali příliš, abyste nebyli obviněni z nevkusnosti, případně z parazitování na obětech. Ovšem co je naprosto nejdůležitější, soudě alespoň podle obecných reakcí na sítích, zneužívaná hrdinka musí být sympatická. A nemyslím jen weby jako ČSFD, z nichž se kvůli nastavení bodovacího systému uživatelů stala ohrádka sebevzhlíživé tuposti. Lidi většinou raději soucítí s ženou tiše trpící, jasně a klidně artikulující, pokud se tedy už rozhodne promluvit, velkomyslně odpouštějící a plakající maximálně elegantně. Žádné kvílení, řvaní nebo tvář zrůzněná emocemi. Jen pěkně nechat skanout slzu z koutku: trpím, a přece vám žehnám.

Sama jsem během dospívání usoudila, že nejdůležitější je neobtěžovat okolí, a být tedy za každou cenu umírněná a tichá. O to důležitější pro mě bylo seznamovat se s filmy, kde se hrdinky chovaly bláznivě, hlučně, bezohledně a nestydatě. Pořád si pamatuju, jak jsem byla ve čtrnácti letech u vytržení z filmu Sedmikrásky Věry Chytilové. Tahle žena, která podle vlastních slov na komunistických papaláších často dosáhla svého prostě proto, že jim schválně udělala stereotypně ženskou hysterickou scénu, je pro mě pořád jednou z největších postav českého filmu. Ostatně její znělka na festivalu patří k těm vůbec nejlepším. Někdy je důležitější pojmenovat “kdo to takhle debilně rozbil” než do umdlení debatovat, jak to co nejlíp slepit. I když jsme u toho třeba nespravedliví, nespravedlivé.

Takovým krásně radikálním a osvobozujícím způsobem nespravedlivý je film Holky z balkónu (anglická verze názvu je mimochodem o dost povedenější - The Balconettes). Jde o projekt herečky Noémie Merlant, která ztvárnila jednu z titulních “holek”, spolu s výraznou francouzskou filmařkou Céline Sciammou napsala scénář a do třetice film režírovala. Úvodní scéna nás nechá bloudit po pestrých a rozlehlých balkónech starého činžáku v Marseilles, na nichž se během letní vlny tropických veder odehrává veliká část života jeho obyvatel. A především obyvatelek. Ženy se tu opalují, pijí barevné koktejly, rozvěšují pestré prádlo, napínají girlandy, roztahují slunečníky a natahují houpací sítě. A jedna z nich hned v úvodu rozsekne svému muži hlavu lopatkou a následně ho udusí zasednutím obličeje.

Tato epizodka však nijak výrazně nezasáhne do života jejích dvou sousedek Ruby a Nicole, které věnují mnohem víc pozornosti svalnatému fešákovi z protějšího domu. Zatímco rezervovaná Nicole si kolem něj vysnívá romantický příběh, odvázaná Ruby využívá náhody, aby se s ním seznámila. Barevností a ztřeštěností připomínají Holky z balkónu rané madridské filmy Pedra Almodóvara. Vidíme tu podobnou metodu kombinování pravidel jednoho z oblíbených a tradičních žánrů, v tomto případě hororu, s absurdní komikou zdánlivě bez pravidel. A stejně jako v případě Almodóvara jsem filmu okamžitě odpouštěla všechna případná škobrtnutí, protože mě jako bytostnou slušňačku naprosto okouzlil nekompromisní řvavostí, nevkusností a nespoutaností.

Poselství filmu je jednoduché. Strčit bez dovolení péro do jakéhokoli tělesného otvoru ženy nemůžete ani v případě, že vám dotyčná strká prsa do obličeje. Ostatně mnozí muži ve vlnách veder chodí po městě s odhalenou hrudí a většina z nich ani netuší, že si tím koleduje o znásilnění. Ovšem když už jsou u toho, rozšiřují Holky z balkónu své obvinění i na muže, které ženy dusí sobeckou láskou, brání jim v kariéře, vnucují jim svoji vůli nebo jen nevyžádaně komentují jejich outfit, když si dotyčná přitom jen rychle potřebuje koupit pilku, sekerku a čisticí prostředek. Je fascinující, že když tento přepestrý chumel gagů, nápadů, krve, nahoty, křiku, kvílení a všelikého jiného bordelu rozmotáte, najdete v jeho středu jednoduchou moralitu. Ostatně jako ve výše zmíněných filmech Věry Chytilové. Holky z balkónu se nesnaží vzbudit sympatie. Ale když se necháme, vezmou nás na osvobozující cestu nočním městem. A můžeme jít klidně třeba s odhaleným poprsím.

Spoustu nepříjemně křičících a kvílejících žen obsahuje i zambijské magické drama Jak se stát perličkou režisérky Rungano Nyoni. Strýček Fred náhle zemřel a z domu jeho sestry je vypravovaný tradiční pohřeb. Dům se zaplní ženami nejrůznějšího věku, které vaří, uklízejí, chystají, navzájem se tak trochu šikanují a především v souladu s tradicí performativně naříkají. Jistá část rodiny ale prolévá slzy úplně opravdové, ve vzpomínce na to, jak jim strýček v dětství věnoval svoji speciální pozornost. Ženské hlasité kvílení je tu naopak tím, co se po nich vyžaduje. Ale projevy skutečných emocí a snaha řešit vážnější problémy, než kdo dostane nebožtíkovu deku nebo koženou bundu, jsou různými způsoby zadušeny v zárodku. Což je o to děsivější, že na mlčení obětí tlačí tentokrát výhradně ženy. Muži tu jen velmi důstojně posedávají a nechají se obnášet. A špinavou práci aby za ně odvedly matróny.

Scéna, v níž se devět tetiček snaží umlčet dvojici mladých žen tím, že jim ritualizovaným sborovým zpěvem vyjadřují bezmeznou účast a lásku, je zatím jedna z nejmrazivějších, které jsem tu viděla. Snad proto, že takové umlčování krásně funguje i v našich podmínkách, i když nemá tak výraznou podobu. Název filmu odkazuje na přírodopisný pořad pro děti, který hlavní hrdinka jako malá sledovala. Perličky v něm byly představeny jako fascinující ptáci, kteří svým křikem upozorňují na přítomnost predátora nejen další perličky, ale i zvířata jiných živočišných druhů, pro něž je tak přítomnost perliček v okolí velmi prospěšná. Křik vydává i hrdinka v poslední scéně filmu, aby zabránila chystající se nespravedlnosti vůči Fredově vdově. Protože správná perlička křičí nahlas, ale především včas, když ještě může něčemu zabránit.

PS: Střet pohlaví probíhá i v mé soukromé statistice zhlédnutých festivalových znělek. Od počátku hvězdu letošního ročníku, již všichni znáte pod kolokviálním jménem Bohdalka, dnes dotáhl mužský přivandrovalec Benicio del Toro, křoupající oplatky v berlínském nádražním podchodu. Jak to asi nakonec dopadne?

Info

MFF Karlovy Vary
28. 6. — 6. 7. 2024 Karlovy Vary
web festivalu

foto © Kviff

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #145: Peříčka

Michal Pařízek 13.12.2024

Nikol Bóková vydává svoje Feathers zítra, dneska večer na Radiu 1 si dáme jednu ve světové premiéře. Feathers, peříčka.

Proč je jetel špatným křesťanem? Protože si nepřeje být spasen. (Gurumánie)

Minka Dočkalová 12.12.2024

Hra o čtyřech hercích není pro divadelní uskupení Bazmek entertainment nic neobvyklého, prvek interaktivity mě děsil jen zpola, i když LARPy spíš nemusím.

Preview: Le Guess Who? 2024

Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024

Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.

Šejkr #140: V obraze

Michal Pařízek 04.10.2024

Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.

Šejkr #139: „I’m sure we’re not the only ones“

Michal Pařízek 20.09.2024

Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…

Šejkr #138: Prsten

Michal Pařízek 06.09.2024

Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…

Tak daleko, tak blízko: Mario „Dust“ La Porta (Psychopathic Romantics)

redakce 29.08.2024

Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.

Šejkr #137: V přízemí

Michal Pařízek 23.08.2024

Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.

Válová a Janáček, abstrakce na třetí

Veronika Mrázková 13.08.2024

Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.

Top 5 Brutal Assault 2024

redakce 13.08.2024

Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace