Články / Sloupky/Blogy

Hadí sykot (z Varů): Kdo jsme my?

Hadí sykot (z Varů): Kdo jsme my?

Veronika Havlová | Články / Sloupky/Blogy | 02.07.2024

Předevčírem jsem se u Thermalu potkala s člověkem, s nímž jsem se seznámila před mnoha lety v týmu kolem festivalu Mezipatra. Neviděli jsme se tak deset let a mile mě překvapilo, jak se ke mně hlásil. Bavili jsme se o rumunském filmu Tři kilometry od konce světa a on mimoděk pronesl, že je tady letos hodně filmů “s tou naší tematikou”. V tu chvíli jsem nad tím nepřemýšlela, ale ještě druhý den mi to vířilo hlavou jako vřídelní voda. Kdo jsme to my a co je naše tematika? Ta samozřejmost, s níž mě zařadil do skupiny “my”, a předpoklad, že přece logicky musím chodit na filmy s LGBTQ+ tematikou, když jsem sama jedno z písmen, mě trochu zarazila. Protože v posledních letech tu jako “svoji tematiku” vnímám daleko silněji filmy o potýkání se s demencí, o rodičích, umírajících na Alzheimera a podobné legrace. Vlastně mě vždycky fascinovala potřeba lidí patřit k nějaké co nejjasněji definované komunitě. Ať jde o zapálené fanoušky fotbalového klubu nebo nejrůznější typy vlastenců. Nicméně v lidské povaze je zjevně nějak historicky zakořeněná potřeba co nejjasněji definovat, kdo jsme to my a co je to naše téma. Případně kdo jsou naši lidé.

V rámci prvních dvou festivalových dnů se mi v programu sešly hned tři filmy, pro něž je právě tematika příslušnosti ke skupině zcela zásadní.

Slovenský koprodukční film Ema a smrtihlav, zařazený do hlavní soutěžní sekce, se vrací do 40. let, do doby, kdy byl Slovenský štát na vzestupu. Hlavní hrdinka Marika přijde kvůli politickým turbulencím o práci v Bratislavě a vrací se do maďarské vesnice na jihu Slovenska. Její statek se stává takovým Slovenským štátem v malém, protože se v něm vůlí tvůrců protnou osudy maďarské vdovy, německého důstojníka (původem ze Sudet), slovenského vlasteneckého příslušníka Hlinkovy gardy a židovského chlapce česko-slovenského původu, který utekl z internačního tábora. Tvůrci diváka příliš nešetří, a pokud nemáte už nějaké znalosti tohoto zákoutí slovenské historie, bude pro vás film pravděpodobně místy matoucí. Situace, kdy se Slováci z touhy po svobodě vcelku pragmaticky přimknou k nacistickému Německu, přičemž ještě doufají, že si udrží jistou autonomii, mě dlouhodobě fascinuje, stejně jako národnostní a jazyková pestrost předválečného Československa, smutně a násilně ukončená poválečným uspořádáním a všemi důsledky Benešových dekretů.

Bratislava byla tehdy ještě kosmopolitnější než Praha. Bylo běžné používat při každodenní komunikaci čtyři různé jazyky, slovenštinu, němčinu, maďarštinu i češtinu. Tahle přirozená multikulturnost, kterou reprezentuje Marika (neproniknutelná Alexandra Borbely), naráží na ztělesní hrdého Slováka (naprosto fascinující Milan Ondrík), který by nejraději jednomužně vymýtil všechno cizí a s naprostou přirozeností uvede pokus o znásilnění procítěnou recitací romantické básně, samozřejmě ve slovenštině. Silná je scéna v kostele, kdy proti sobě bojuje maďarský a slovenský živel procítěným zpěvem koledy ve dvou jazykových verzích. Postupem času působí film víc a víc jako horečnatý sen dítěte, vidoucího svět jen škvírami mezi prkny. Hlavní hrdinové jsou spíše než životnými postavami ztělesněním archetypů z nedávné slovenské historie, takže se s nimi poměrně těžko sympatizuje. Přesto mě silně a nečekaně zasáhl. A snad to není jen proto, že díky vyvdané babičce považuju tematiku slovenských Maďarů a jejich poválečného odsunu do Česka na nucené práce tak trochu i za “svoje” téma.

Santoš, hrdinka stejnojmenného indického filmu uváděného v sekci Horizonty, zdědila po svém ve službě zabitém manželovi místo v řadách policie. Co nejprve vypadá jako příběh ženy, která se kvůli sňatku z lásky nemůže po ovdovění spolehnout na podporu rodiny a musí se nějak sama uživit, se brzy stává příběhem o hledání místa ve společnosti, v níž přes všechny hesla o velké, slavné a jednotné Indii stále vládnou kastovní rozdíly. A kde je příslušnost ke skupině určující pro váš budoucí život. Například pokud se narodíte do kasty dalitů, nedotknutelných, jejíž příslušníci tradičně vykonávali nečisté práce typu koželuh nebo žumponor, máte jen velmi malou šanci na slušné vzdělání nebo důstojný život. Dokonce i když se vám ztratí patnáctiletá dcera, na policii se vám spíš vysmějí, tedy pokud se s vámi vůbec budou bavit. Když je pak nalezeno dívčino mrtvé tělo a liknavost policie způsobí pouliční protesty, je na místo vyslaná vysoce postavená policistka Šarma, aby převzala vyšetřování.

Santoš je zprvu nadšená její přítomností a pomůže jí vypátrat dívčina muslimského přítele, který po její smrti zmizel. Neženou ji ale jen čistě ušlechtilé pohnutky. Jejího muže totiž při nepokojích zabil právě nějaký muslim, takže má teď šanci “jim” to vrátit. Santoš ale postupně zjišťuje, že se stala jen figurkou ve vysoké politické hře. Nicméně na rozdíl od dalitské dívky nebo muslimského chlapce, který zemřel v důsledku brutálních policejních metod, má možnost vybrat si, do jaké skupiny bude patřit. Stane se chráněnkou budoucí významné političky, která bude pro dobro “svých lidí”, tedy žen, hinduistů, kolegů policistů občas zavírat oči před nespravedlností? Nebo se rozhodne neztratit duši a zvolí si nejistou budoucnost? Sandhya Suri prokazuje svým hraným debutem obrovský talent nejen pro výběr a vedení herců, ale i schopnost zachytit vývoj v současné Indii, kde se možná postupně daří bourat hranice mezi kastami, nicméně bariéry mezi tak či onak nedotknutelnými a mezi tzv. obyčejnými lidmi rostou do závratné výšky.

Trochu odpočinkovějším filmem na téma hlídání si hranic “našeho” světa jsou Motorkáři Jeffa Nicholse, kteří tu byli k vidění v jediné projekci v rámci pocty slavné castingové režisérce Francine Maisler. Retro o chicagském motorkářském gangu Vandalové, nahlížené napůl zvenku díky vyprávění ženy, která se sice zamilovala do jednoho z nejvýraznějších členů, ale nikdy se necítila být úplně jednou z nich, ve mně vyvolal nostalgii po časech, které nejen že jsem nezažila, ale vlastně bych ani zažít nechtěla. Namachrovaná chlapácká gesta, kožené bundy a spanilá jízda hlasitě túrujících motorek, to jsou věci, které pro mě mají na plátně neodolatelné kouzlo, ale v reálném životě jsou mi strašně protivné.

Tohle je jeden z těch příběhů o komunitě se slavnými začátky, která funguje díky silnému pocitu spříznění mezi členy, kteří hrdě nosí klubové barvy. Ale jak to tak chodí, s popularitou klubu se pojí jeho rozrůstání, a najednou se musíte potýkat s fakt divnými lidmi, které nejen že ani neznáte, ale kteří si na vás vynucují slepou poslušnost k pravidlům, která jste si kdysi víceméně z hecu vymysleli. Film stojí především na výborně vybraných hercích (Austin Butler, Jodie Comer, Tom Hardy a mnozí další), nadupaném rockovém soundtracku a nezpochybnitelné fotogeničnosti motorkářů. Pokud máte rádi klasiky typu Divoch (1953), ostatně Austin Butler tu jistě ne náhodou připomíná mladého Marlona Branda, měli byste si tuhle žánrovku dopřát. I když je v ní nejen notná dávka smutku, ale i sebeironie, bez níž už se dnes tohle testosteronové chlapáctví snad ani zobrazovat nedá.

PS: Kdysi jsme my, tedy děcka, co spolu jezdí na festivaly, vzali s sebou do Varů spolužačku z gymplu, která si o této akci zjevně udělala obrázek z bulvárních médií. Náš tehdejší běžný denní program, tedy dát pět filmů, pak případně trochu něco popít a na tři hodinky upadnout do postele, jí mírně řečeno nesedl. Její rozhořčená věta “tak přece tady nebudu jenom čumět na divný filmy” se stala v pozdějších letech takovým naším mottem. Přes všechnu svoji případnou rezervovanost ke komunitnímu životu se totiž k jedné komunitě hlásím hrdě a bez pochybností. Ano, patřím k těm, co sem přijeli čumět na divné filmy.

Info

MFF Karlovy Vary
28. 6. — 6. 7. 2024 Karlovy Vary
web festivalu

foto © Kviff

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hadí sykot (z Varů): Konec světa v hotelu Thermal

Veronika Havlová 30.06.2024

Tehdejší hvězdou byl Robert DeNiro, který při vstupu do sálu při pohledu na shromážděný dav rezignovaně vydechl: “Oh, Jesus…”

Šejkr #133: „What you fear to hear from my mouth?“

Michal Pařízek 28.06.2024

O to smutnější bylo číst text Josefa Chuchmy, který se do určité části domácí kulturní publicistiky opřel neurvale i jalově zároveň.

Preview: MFF Karlovy Vary 2024 (Machoninovi, chodecký film a Escobarův hroch)

Filip Hastík, Veronika Havlová, Štěpán Nezbeda 20.06.2024

Z letošní nabídky vybíráme dvanáct tipů napříč sekcemi, Janžurku mezi nimi nenajdete – ta bude kolem druhé odpolední u Puppu.

Šejkr #132: Řeč města

Michal Pařízek 14.06.2024

Bolognu jsem si zamiloval už loni, živé, pulsující město, kde se většina věcí odehrává venku, super jídlo i víno a hlavně právě tyhle čmáranice, kterých je město plné...

Šejkr #131: Nikdo není cizinec

Michal Pařízek 31.05.2024

Člověk potkává možná až příliš hodně lidí a (až příliš) často jim nevěnuje pozornost, jakou by si zasloužili. Není to záměr, je to prostě tak. A s písničkama je to…

Šejkr #130: Family show

Michal Pařízek 17.05.2024

„It’s not big and it’s not special.“ Nevím, proč mě ten slogan takhle chytnul, ale běží mi hlavou už týden. Spolu s Pocahontas rodinou, Big Special a dalšími.

Tak daleko, tak blízko: Selina Maisch

redakce 10.05.2024

Krátká anketa pro pianistku švýcarské kapely Glaston, před pražským koncertem.

Preview: Lonnie Holley vs. Lord Spikeheart

Michal Pařízek 09.05.2024

Na smíchovském břehu proběhnou dvě akce, které stojí za to neminout, v rámci určitého zrychleného režimu snad půjde oběhnout MeetFactory i Underdogs‘. A zítra do Brna!

Vstupní prohlídka: Kee Avil

redakce 07.05.2024

Kanadská avantgardní písničkářka, producentka a kytaristka Vicky Mettler vystoupí za týden v MeetFactory. Co dělá ve volném čase a na čem nejvíce pracuje?

Šejkr #129: „see and don't see“

Michal Pařízek 03.05.2024

Festivaly, svátky, narozeniny. Jako by toho nebylo málo samo o sobě a teď se k tomu přidalo i mistrovství světa ve snookeru...

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace