Hip Hop Kemp výživný, i stagnující

Hip Hop Kemp je stálice a festival, který si za ta léta dokázal vybudovat pevnou pozici. A na tom se ani letos moc nezměnilo. Přesněji řečeno: nezměnilo se vůbec nic. Počasí se tradičně vyvedlo, line-up byl plný zahraničních jmen, fanoušci skandovali ostošest a artists psali nadšené reakce na sociální sítě o nejlepším koncertě kariéry. Většina lidí přijela z Polska a v městečku se na zemi nejčastěji válely plechovky od piv Zubr a Tyskie. Až dosud vše při starém.

Jediný významný problém byl v tom, že pro starší a zkušenější toho line-up příliš nenabízel. Tedy alespoň co se týče škatulky „dosud neviděno“. A pokud se počet vašich účastí na festivale dostal na dvojciferné hodnoty, není se čemu divit. Jen těžko mohu festivalu vyčítat, že už člověk všechno viděl a všechno zná, když se o tyto příležitosti zasloužil buď přímo Kemp, nebo koncerty organizované jeho duchovním otcem. Z jedné strany těžko se zavděčit, z druhé těžko co vyčítat. Anebo jak by řekl klasik při těžkém ránu: „Asi stárnem.“

V posledních letech došlo k mírné redukci programu. Denní program se tak, alespoň pro mě, dělil do třech částí. První bylo odpolední/podvečerní českoslovenké okénko, které se zpravidla odehrávalo na hlavní stagi. Ve večerních hodinách byl na programu hlavní chod, tamtéž. A po půlnoci jste si mohli dojít na „nejlepší koncert festivalu“ do některého z hangárů, kde se prezentovali širokému publiku méně známé, a o to zajímavější projekty.

Československé okénko
K první kategorii. Letos místo klasických koncertů českých stálic dostal přednost formát showcasových vystoupení celého labelu, které v běhu času vyrostly kolem hlavních postav. Začali ve čtvrtek BiggBoss, s kterými kromě vystupujících přijel taky hojný doprovod. Na pódiu tak nebyla nouze o řadu přihlížejících s trénovaně tvrdým výrazem, dvě vlajky a tanečnici, která prvním řadám ukazovala takřka nezakryté pozadí. Patos musí být. Vladimír stál uprostřed jako totem, který časem získává spíše už jen symbolickou hodnotu. Orion byl – jako vždy v poslední době – střízlivý, Refew sypal rychlopalné rýmy, James Cole za všemi pobíhal a La4 to jako jediný celé udýchal. Na konci přišla Praha do podkladu Jump Around od House of Pain. Na první pohled dobrý nápad, na který ale většina zúčastněných nemá ani flow, ani dech. Více, rychleji a tvrději neznamená vždy lépe. Rozpačité pohledy do všech stran. Po společném koncertě bylo na programu sólo Jamese Colea a rozdíl oproti kmenové předváděčce snad ani nemohl být větší. Vlasy do půl zad, ježíšovské vzezření, zběsilé výšky a hlasová ekvilibristika nechávající vzpomenout na Mikea Pattona. Ochota k experimentu, otrávenost rapovými klišé a záliba primárně v nerapových žánrech katalyzují přechod k něčemu, co se pro nedostatek termínů bude po vydání nové desky označovat jako alternativní rap. A ruce letěly poprvé ke stropu.

Z dalších showcasů pobavilo u TyNikdy vystoupení MC Geye, který má humoru narážejícího do zažitých žánrových klišé na rozdávání, a Boy Wonder, patřící u nás v poslední době k tomu nejlepšímu. Třetím do party byl label Ajlávmjůzik s mnohem skromnějším prostorem nejmenší festivalové stage. Největším tahákem byl Prezident Lourajder, který svým pohybem po pódiu nechal vzpomenout na MF Dooma, fyzická podoba se nezapře. Oproti tomu Smack se už i na Kempu začíná cítit jako doma a energickou show dokázal prodat koncertní potenciál nové desky. Po několika letech jsem viděl i Kontrafakt, jejichž koncert většinou sloužil jako vítaná mezera v nabitém jízdním plánu. Ego ve své obří mikině a s opálením jak z reklamy na solárium sice působil jako model ze stránek horších módních časopisů, ale dlouholetá sehranost a hitový potenciál s Rytmusovým vedením mohli jen těžko zklamat.

Hlavní chody
Prvním hlavním zahraničním chodem byl Evidence. Osvědčené hity a pomalá flow hnala ruce většiny k nejistě se rozsvěcejícím hvězdám, já si dvakrát zívl a přeběhl do hangáru. Ev je u nás častěji než domácí rajčata v lednici na konci léta a zhruba šesté setkání za poslední tři roky už bylo příliš i na mě. Yelawolf nepatřil mezi favority hlavně proto, že desku Love Story jsem si po sepsání recenze znovu nepustil. Naštěstí to byl jeden z těch případů, kdy jdou očekávání k čertu. Trojčlenná sestava s kytaristou Bones Owensem a DJem Kleverem měla na hlavě posazeny široké efektní klobouky, Yela sypal rýmy s eminemovskou přesností i neskutečnou kadencí. Na stojanu zapálil papír s vlastním textem, aby ho pak několikrát dramaticky zahodil. Pečlivá choreografie hrála prim a na konci show stojan definitivně zničil. Požadavek v rideru na hlídání psa včetně přesného rozpisu jeho činností byl nakonec jen vtípek tour managera a přihlížející odcházeli navýsost spokojeni. Yelawolf je herečka. Dobrá herečka.

Páteční večer měli pod taktovkou zástupci mladé krve, kteří už vystoupili ze stínu někdejších talentů a pevně se zakousli do hvězdné budoucnosti. První na řadě byl Hopsin, jenž vlezl v chladném večeru na stage oblečený jen do půl těla a cvičená muskulatura společně s děsivými kontaktními čočkami rychle přesvědčily, že bestii není třeba škádlit dlouho. Nezajímavé beaty dokázal plně vynahradit ikonickým postavením na prodlouženém molu a vrcholem byl stage diving, kdy jej dav původně proti jeho vůli dovezl až ke stánku zvukařů. Opojen důvěrou v dav nezapomněl přidat ani chůzi po natažených rukách nadšených diváků. Efektní jak Brno, bez ironie. Se skokem do publika neváhal ani Joey Bada$$, který přišel na řadu vzápětí. Vysoká postava brooklynského rodáka se s lehkostí pohybovala před zraky přihlížejících a Joey precizně frázoval rýmy, které už nejsou poplatné jen devadesátkovému zvuku, ale dokáží jít i o kus dál. A ve srovnání s boombapovými veterány, na které navazuje, ukázal, že zvládne jejich kouzlo přetvořit po svém.

Bitches, kurvas
Sobotní hlavní program byl především oslavou klasického boombapu. Tedy oslavou zvuku, jehož zlatá éra se datuje zhruba dvacet let zpátky. A to byl kámen úrazu. Z Gangstarr Foundation jsem viděl rád především Jeru Damaju, jehož nahrazení slova bitches slovem kurvas v refrénu svého největší hitu byl milý vtípek. Ale o víc než o nostalgickou chvilku nakonec nešlo. Podobného scénáře jsem se obával i u DJe Premiera, otce celých Gangstarr, a jeho kolegy Royce da 5 9. Preemo ale všechny pochyby rychle vyvrátil - podsaditý padesátník vytrvale mával rukama, scratchoval, juggloval na hranici vlastních možností a hbitě doplňoval rapujícího kolegu, s kterým se nejednou podílel na odlehčeném intermezzu. Tahle legenda nezklamala.

Jediným narušením devadesátkové hegemonie byli nizozemští Dope D.O.D., kteří přivezli u nás dobře známý mix hororového rapu a dubstepových bassů. Podobně jako hudebně spříznění Foreign Beggars i Holanďané fungují především na první dobrou a s přibývajícím počtem pokusů se kouzlo vytrácí. Lidi tančili jak šílení, nohy létaly vzduchem a dropy rozmetávaly dav silou Nobelova vynálezu. Já šel místo křepčení pro pivo.

Jedním z hlavních lákadel byl Ghostface Killah. Brzy se ale ukázalo, že energie už není jeho silnou stránkou a v průběhu celé show působil až příliš profesorsky, obzvlášť když přehrál velkou část desky Enter the Wu-Tang. Ghostface má z čeho vybírat, ovšem selekce nejprovařenějších hitů z Clanové pokladnice působila lacině. Nakonec potěšili alespoň dva fanoušci, kteří na přání starého kmeta vylezli na stage a doplnili jej slokami Method Mana a ODB z Protect Ya Neck. Poláci knowledge nezapřou. Ležérní přístup jako by se přenesl i na Mobb Deep, hlavní taháky celého Kempu. Ve vystoupení na půl plynu a bez špetky pohybu za rámec komfortu překvapil jen fakt, že Havoc je ještě menší než třicetikilový Prodigy. Celou show nezachránil ani přidavší se Ghostface a závěrečná hymna, podepřená jedním z nejlepších beatů všech dob, Shook Ones part II. Zklamání, protože potenciál starého materiálu, ze kterého se čerpalo především, je daleko výš. Mohl to být mordor, ale nebyl. A to se to během večera o real hip hopu namluvilo ze stage víc, než bylo zdrávo.

Nejlepší koncerty, hangáry
Ještě pár posledních vět k několika perličkám z hangárů. Tradičně nezklamal Homeboy Sandman, jehož vystoupení dokáže potěšit za všech okolností a zároveň jasně ukázal, co tak strašně chybí českému rapu: schopnost udýchat show i za rámec typické flow. Expansion Team přesvědčil, že ani během deseti let, kdy jsem dvojici Rakaa a DJ Babu viděl poprvé, nic neztratil ze své sehranosti. Největší noční perlou ale byla Akua Naru, která víc než hudebně nakonec přesvědčila charizmatem, když publikum dokázala dirigovat tak, aby na povel rukou skandovalo „hip hop“ a vydrželo mu to snad půl hodiny. Všichni v sále jí sezobli z ruky i poslední semínko a široké úsměvy přítomných na tváři vydržely, přestože na konci show hodiny ukazovaly nemilosrdných půl čtvrté.

Hip Hop Kemp jen těžko někdy zklame, což platilo i tentokrát. A na konci vám ani nevadí, že vás kamarád asi třicetkrát polil pivem, típnul o vás tři cigára a několik věcí vám vyrazil z ruky. Obzvlášť když se kolektivně vzpomínalo na Seana Price, jehož zmínila řada vystupujících. Atmosféra, kterou jinde nenajdete, by ovšem mohla být doplněna odvážnější dramaturgií.