Řecká mytologie a (český) rap

Starořecká mytologie je nejen jedním ze základních stavebních kamenů evropské civilizace, ale také nevyčerpatelným zdrojem inspirace pro umění od renesance po modernismus 20. století. Najdeme však její ohlasy ještě v kultuře pozdní postmoderny? A pokud ano, jakou mají podobu? Jelikož se dominantním hudebním projevem současné popkultury stal rap, zkusme hledat odpovědi na tyto otázky právě tady – s důrazem na české prostředí.

Yoh Phillips, hudební publicista z webu DJBooth.net, se v článku z letošního srpna domnívá, že aktuální hip hop je řecké mytologie doslova plný. Vychází přitom z podobnosti mezi uctíváním božstev v antickém Řecku a dnešním zbožňováním hiphopových celebrit. Olymp tak Phillips chápe jako místo, k němuž obyčejní smrtelníci obdivně vzhlížejí, a zároveň jako vysněnou metu, ke které se rapoví hudebníci plahočí po trnité cestě plné překážek. Mezi hvězdami současného rapu, jako jsou Megan Thee Stallion, Cardi B, Future nebo tragicky zemřelý Pop Smoke, pak autor nachází paralely s božskými postavami řeckého Pantheonu.

Phillipsovo poněkud krkolomné a nepříliš přesvědčivé srovnávání se odehrává spíše v abstraktní rovině, nicméně odkazy na řecké mýty najdeme u amerických rapových umělců i v explicitnější podobě. Za všechny zmiňme třeba písně inspirované bájí o Ikarovi od raperů Wikiho (2017) nebo Base (2018). Ikarův nešťastný osud příliš ambiciózního mladíka, který se při svém letu dostal až moc blízko slunci, takže se mu roztavil vosk držící pohromadě jeho křídla, vždy vyvolával zájem neklidných umělců, přičemž ani dnes tomu není jinak. Najdeme ale podobné případy i na tuzemské rapové scéně?

Vynecháme-li situace, kdy se mytologický motiv stal běžnou součástí obrazného vyjadřování – tak jako v případě Pandořiny skříňky, kterou pro svou stejnojmennou postapokalyptickou vizi použil letos Filip Konvalinka z Pio Squad, narazíme i na další vědomá využití mýtických témat. Někdy jde o zužitkování poetického potenciálu bez jeho dalšího rozvíjení (třeba u alba Neptun slovenského dua Majself & Grizzly z roku 2016), jindy se bájný motiv stane součástí básnického obrazu: Stein27 na své letošní debutové desce Teorie pádu přilétá na stage jako okřídlený kůň Pegas. Nalezneme i několik sérií alb, která se svým názvem odvolávají na bytosti z řeckých mýtů.

Příkladem může být Medusa I (2019) a Medusa II (2020) od Sergeie Barracudy. Na obalu jedničky se ostravský drsňák stylizuje do bájné obludy s hady místo vlasů a v intru naráží na její schopnost uhrančivého pohledu: „Nenuť mě sundat tyhle Versace brýle; v momentě, kdy se falešná mrdka podívá do mých očí, tak zkamení.“ Jenže to je tak všechno, dalších odkazů na mýtické příběhy se nedočkáme. Autor raději – stejně jako na předešlých deskách – buduje obehraný sebeobraz drogového dealera, jenž se vychován drsnou ulicí promakal až k luxusu. A teď se jím opájí, přičemž jediné věci, co řeší, jsou: „Škrábance na laku, kde se vychcat a kde jíst, co si na sebe oblíct, předávky v ulicích, jedničky, stovky kil.“

Příznačně Barracuda nakládá s motivem hada, pro postavu Medusy vskutku emblematickým. Had mu totiž slouží jako symbol luxusu – značky Gucci. (Podobnou strategii nalezneme i u americké hiphopové formace Migos, jež v průlomovém singlu Versace využívá motiv Medusy jakožto loga italského módního domu. Naopak takový Kanye West varuje v písni Saint Pablo před příliš dlouhým pohledem na peníze, které připodobňuje právě k Meduse.) V letos vydaném pokračování Medusy Barracuda tematizuje svůj emotivní odchod od labelu Azurit Kingdom, nicméně jinak jde o pokračování v kolejích vyjetých jedničkou.

Rovněž Smack si pro název letošního alba vybral mytologickou nestvůru, Chiméru, jakéhosi mutanta složeného ze lva, kozy a draka, jenž hlídal jeden z vchodů do podsvětí. A také u něj se vzhledem k titulu Chimera 1 (lev) dá předpokládat, že se dočkáme dalších pokračování. Ani Smack téma antických bájí nijak nerozvíjí a zaujímá polohu, kterou od něho známe z minulosti. Převládá známé egotripové machrování: dělám skvělou šou, moje hudba je nejlepší, dřu a vydělávám pěkný peníze, holky jsou ze mě hotový, rád hulim trávu a ty jako raper nestojíš za nic.

Oproti Barracudovi je ovšem Smack hudebně pestřejší, vtipnější, údernější a taky má větší kulturní rozhled. V jeho verších se tak může stejně jako Jacques Mesrine, francouzský bankovní lupič a zločinec-celebrita, objevit třeba kyklop. Autor tu předvádí dominantní tvůrčí postup současných raperů: sáhne pro metaforu nebo básnický obraz do oblasti, která se mu zrovna hodí, ať už je to mytologie, umění nebo profesionální sport.

Dalším tvůrcem, který opakovaně pojmenovává své desky podle bytostí z řeckých bájí, je slovenský raper Suvereno. Jeho alba Prometheus I (2019) a Prometheus II (2020) obsahují pozitivní motivační rap, jímž se autor (ve spolupráci třeba s Tomášem Klusem) snaží motivovat posluchače k opuštění konzumerismu ve prospěch duchovnějších hodnot, probudit je k „vyššímu vědomí“, čímž má být uzdraven celý svět. Titánská postava Prométhea, jenž se vzbouřil proti bohům a vrátil lidem oheň, se docela hodí k pomyslnému „zapálení naděje“, ovšem Suverenův proslov na konci druhé desky, kde Prométhea interpretuje jako heroický „symbol boje proti nepřízni osudu a příklad síly lidského ducha“, už je tak patetický, že se to nedá vydržet.

Pokud bychom hledali rapové dílo, které s motivy z řecké mytologie pracuje komplexnějším způsobem než dosud zmínění, museli bychom se vrátit k albu Orfeus (2016) Jamese Colea. Autor za něj svého času schytal ze všech stran kritiku: problematické byly výlety směrem k jiným hudebním žánrům (nu metal, funky), stejně jako anglické texty, ve kterých raper ztrácel svou třeskutost. Deska však stojí za pozornost, protože se pokouší postavu bájného pěvce a hudebníka aktualizovat, a ne pouze využít její symbolický význam. Cole tenkrát studoval Filozofickou fakultu Karlovy univerzity a zkusil uchopit rap intelektuálnějším způsobem, než bývá zvykem, což řada posluchačů vnímala jako nepochopitelný odklon od předchozího frackovitého stylu nebo jako výlev intelektuálního snobismu.

Klíčová je z pohledu Coleova snažení titulní skladba, k dokreslování různých faset ovšem přispívají i ostatní tracky. Autor povolává Orfea, aby jej nechal splynout s postavou současného rozervaného umělce. Ten je v moderních kulisách stižen vnitřními démony, kteří z něho dělají diváka vlastních výbuchů agresivity. Hrdina se tak dostává na okraj společnosti, podléhá své temné stránce, a má z toho dokonce zvrácené potěšení. Tento moment je obsažen i v nejdramatičtější scéně Orfeova aktualizovaného příběhu, kdy se mýtický pěvec vrací z podsvětí se svou milovanou Eurydikou. Podsvětní bůh Hádés se nechává obměkčit Orfeovým zpěvem a navrací Eurydiku mezi živé pod podmínkou, že se za ní Orfeus při zpáteční cestě neotočí: „Nesmíš se ohlídnout/ uvidíš jenom stín/ zmizí navždy pryč./ A ty dál musíš jít/ musíš se ohlídnout/ a to moc dobře víš./ Je ti to souzený/ jinak neumíš žít.“ Fatální ohlédnutí, kvůli kterému Eurydika navždy zmizí, je zde popisováno jako nevyhnutelný akt způsobený vnitřním démonem.

Identifikace Jamese Colea s osamoceným hrdinou stiženým osudovou ztrátou, jemuž zbývá jen jeho zpěv, může po hudební stránce působit rozpačitě, na druhou stranu se v českém prostředí jedná o jednu z mála snah o koncepční rapovou desku. Navíc s mytologickou tematikou, což je typické spíše pro nejrůznější odnože metalu – vzpomeňme namátkou jen množství kapel, jež svými názvy i tvorbou čerpají z řeckých bájí: Aphrodite, Depths of Tartarus, Gorgon, Hydra, Kronos, Pandora, Promethean, Sons of Medusa nebo Tides of Kharon. Hrdinský patos starořeckých (i jiných pohanských) mýtů byl vždy kompatibilní s monumentální poetikou metalové hudby.

Jak se zdá, řecká mytologie si díky hluboké zakořeněnosti v euroamerické kultuře a symbolickému potenciálu, který z ní vyplývá, uchovává podnětnost i pro nejsoučasnější rapovou produkci. Míra inspirace se přitom pohybuje od nejjednodušších přirovnání po inovativní rozvíjení. Motivy z řeckých bájí se – na rozdíl třeba od biblických příběhů – přirozeně řadí do repertoáru metafor, jež dnešní rap využívá; hned vedle referencí na popkulturu v širokém slova smyslu, jakými jsou narážky na Quality TV, superhrdinská univerza, hudební dějiny, Star Wars, vrcholový sport a podobně.