Honza Unger: Koukat lidem do očí

Vedle koncertů v klubech nebo na festivalech je možné kapelu Zrní čím dál častěji zastihnout taky při hraní na neobvyklých, často malých místech se silnou atmosférou. Koncerty probíhají bez velkých světel, jen při svíčkách či absenci elektronických samplů. Černá hodinka a půl v pokoji na zámku v Hradci nad Moravicí proběhla jako akce festivalu Hradecký slunovrat, na kterém kluci vystoupili už v létě. V rozhovoru s frontmanem kapely Honzou Ungerem přišla řeč na důležitost genia loci, vydání zpěvníku nebo plány do budoucna.

Zrní se pomalu stávají kapelou, jejíž písně se hrají i u táboráků. Vydávali jste i proto zpěvník?
Fakt?! To je skvělý! Ale za tím účelem jsme zpěvník nevydávali. Kapela po pár letech, po pár deskách dává dohromady všechny písničky. My samotní jsme akordy některých písniček skoro zapomněli, tak jsme si řekli, že to musíme sepsat. Lidi si o to i dost často říkali. Ono už asi fakt bylo načase to zkusit nějak zrekapitulovat, zabalit a vydat zpěvník… a začít se chystat na vydání dalšího.

Není v tom „zlidovění“ taky určitý podíl odpovědnosti?
Já žádnou odpovědnost nevnímám. Prostě dělám to, co mě baví, a dělám to s nejčistším možným vědomím. Jedinou odpovědnost cítím na koncertech, když mám před sebou lidi, co nějakým způsobem visí na tom, co budu vydávat za energii. Kdybych byl nějak vypsychlej, ve stresu nebo nervózní, předával bych jim něco, co nechci – mohl bych nějak manipulovat jejich vědomí. Proto se taky snažím být vyrovnaný a čistý. Za to, že se naše věci hrajou u táboráků, a že si ty písničky žijou takovým ryzím životem dál, jsem ale jedině rád.

Zrní je kapela, která si do značné míry vybírá, na jakém festivalu bude hrát. Sem, na akci Hradeckého slunovratu, jste se vrátili. Proč?
Když jsme tady hráli loni v létě, cítili jsme už při vjezdu do areálu, že to bude moc příjemný. Navíc před náma hrála kapela Longital – jejich koncert byl pro mě úplně životní, přišel mi až mystický. My jsme hráli po nich a já cítil, jako bychom už byli jenom takový dozvuk, protože vrchol večera už nastal. Ukázali něco tak úžasného, že jsme toho už neměli moc co předvést.

Když jsme se pak sešli s Vaškem Müllerem (ředitel festivalu, pozn. a.), cítili jsme, že vnímá věci dost podobně, jako my. To, že děláme koncerty v rámci Černé hodinky a půl, se mu líbilo a hned nabídl další možnost spolupráce.

V rámci Černé hodinky a půl hrajete na různých zajímavých místech. Kdo vybírá lokality?
Výběr je na nás, pak na našem manažerovi, který má taky kapelu a zná hezký místa. A pak nám píšou lidi, že vědí o něčem zajímavým.

Je výběr místa podstatný?
Je, my to děláme hlavně kvůli těm místům. V jeden moment nám došlo, že hrát jenom v klubech je něčím strašně hlupácký. Máš kapelu a najedeš na ten princip, jakým se to dělá; objíždíš kluby v republice – samozřejmě, zaplať pánbůh za ně – ale je to něco standardního. Děláš to každý rok, furt dokola, příští rok tam budeš znova, ten další zase… a občas to jsou fakt místa, kde si sám říkám: „Chtěl bych tady já trávit večer?“

Řekli jsme si, že je potřeba, aby byl hezký celý den. Aby člověk přišel na místo, který už ho samo o sobě něčím okouzlí, ale taky aby pro to musel něco udělat. Už to, že musíš vylézt tři patra schodů, tě nastartuje v pocitu, že jsi na nějakém výletě a něco zažiješ.

Sám jsi to nazval návratem ke kořenům. Je to i návrat do určitého nepohodlí, vykročení za komfortní zónu?
Vykročení je to i v ekonomickým rozměru – kluby často dobře fungujou, jsou zaběhlý, lidi jsou naučení tam chodit, máš jistý peníze. My si to ale často děláme celé sami, vybíráme vstupné jen z toho, co si zařídíme, a celková organizace je víc na nás. Je to jako výlet, kde vezmeme lidi na místo, kde se běžně nehrává. Jsme často napjatí, jestli tam opravdu přijedou, jestli se to povede a vyplatí. Vedle té energetické a filosofické složky musí fungovat i ta finanční, jinak by to nebylo možné.

Jakou roli hraje nejistota nebo improvizace?
Občas méně, občas více výraznou. My to ale hlavně máme rádi, jsme trochu dobrodruzi a baví nás reagovat na to, co se zrovna děje. Baví nás, když jsme vystavení tomu, že nevíme, co bude, a že se může něco pokazit. No, a když se nic nepokazí, tak je to super – v tom je to kouzlo.

Je to podle tebe něco, co si nesete i z hraní na ulici?
Myslím, že jo. Je to něco, co souvisí s celým příběhem kapely; začínali jsme na ulici a pomalinku se posouváme někam výš. Jsme z toho taky ostřílení, sneseme fakt všechno možný. Nejsme úplné hvězdičky, které nezažily průsery a punkové situace. Je to zároveň cesta, kterou jsme si vybrali. Chtěli jsme se živit svobodně, nebýt ničí zaměstnanci, cestovat a žít zábavně.

Jak podstatná jsou místa pro dlouhodobý vývoj kapely?
Myslím si, že je to hodně podstatné, i když v takových jemnějších rovinách, které člověk úplně nevnímá. Čím jsem starší, tím si to uvědomuju víc. Kladno nás velmi ovlivnilo, je to takové prazvláštní město, které má díky hornictví a hutnictví dlouhou historii. Teď je to ale místo, které to má spíš za sebou a snaží se najít něco novýho. V tom rozporu je velká síla – bylo to velký a úspěšný, a teď to tápe a hledá. Vytváří to něco hrozně silného, jako magnet. Taková místa mi přijdou mocná a inspirativní, na druhou stranu, ne každý je zkousne.

Koncept Černé hodinky a půl jsi taky popsal jako rodinnější a intimnější. Nedošli jste k tomu až s věkem a vývojem kapely?
Chtěli jsme vyvážit to, že hrajeme ve velkých klubech. Loni jsme vyprodali Forum Karlín, byl to obrovský úspěch a byli jsme z toho fakt šťastní, ale zároveň jsme si řekli, že to chceme směřovat na druhou stranu. Na takových velkých koncertech už nevnímáš člověka jako člověka, ale jako masu, abstraktního jedince, který ve skutečnosti neexistuje. Na malých koncertech hovoříš ke skutečným lidem. To je pro mě úplně jiná disciplína, jiný svět. Baví mě být takhle obnažený. Vyžaduje to od nás mnohem větší suverenitu a řemeslnou zručnost, protože nám nepomáhají světla, která dělají na koncertech obrovskou službu, nepomáhají nám samply a elektronika, které to dobarvují. Najednou je to opravdu jenom o nás a pěti nástrojích. Když stojíš dva metry od lidí, koukáš se jim do očí, tak najednou vidíš i to, že se třeba paní vpravo nudí.

Prakticky to vzniklo tak, že jsme jednou hráli v Bratislavě a vypadl proud. Nevěděli jsme, jestli to nebude lepší zabalit, ale nakonec jsme se rozhodli, že slezeme pod podium a zahrajeme unplugged. Natáhli jsme akorát jednu prodlužku z mekáče přes ulici. A byl to skvělý koncert. Vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme, a v každém songu jsme hledali aranže, beze vší elektriky. Lidi to taky bavilo a my se pak rozhodli udělat celé turné.

Cítíš se na malých koncertech otevřenější?
O srdce na dlani jde na malých i velkých koncertech. Na těch velkých ale nevidíš, komu to srdce podáváš, a tím je to takové odosobnělé. Jako by to srdce někam letělo a ty si jen myslíš komu. Tady vidíš ty bezprostřední reakce, když se to děje. Vidíš ten magický okamžik.

Být otevřený lidem je můj cíl. Občas se mě někdo ptá, jestli mi nevadí, že hrajeme pořád dokola ty stejné písničky. Pokaždé, když spustíme, před náma stojí otázka, jestli budeme mít srdce na dlani a budeme přítomní, nebo to nějak odzíváme. Taková výzva přede mnou stojí pořád a mě baví před ní stát, proto mi nevadí hrát stejný písničky po pětistý.

Na kdy plánujete koncert v Carnegie Hall?
Termín sice nemáme vybookovaný, ale věřím, že si tam jednou zahrajeme. Taky jsme vymysleli systém, jak ji zaplníme – zaplatíme všem fanouškům v Česku, aby tam za náma přiletěli.