Veronika Miksová | Články / Reporty | 01.10.2014
Bylo to skoro jako na Queen bez Freddie Mercuryho. Původní a jak jsem zjistila v průběhu koncertu nenahraditelná zpěvačka Geike Arnaert sice ještě neskonala, ale Hooverphonic mají bez ní na kahánku. Vlastně to bylo horší než na Queen, protože ti jsou stylově konzistentní. A to na nich milujeme. Nebudu se vám omlouvat za negativní začátek a pojďme dále.
Neútulná Lucerna s bouchači u vstupu nás vcucne po půl deváté. Nesnesitelně hlasitý elevator DJ - a až do začátku sedíme venku v pasáži na schodech jako Sagi za starých časů. V těch dnešních, kdy se Bio a Dítě budou brzy psát s velkým písmenem (dík D.), chodí na Hooverphonic podivuhodná sorta lidí. Původní, prozřelí fanoušci si za sedm set raději koupí kompletní diskografii, sedí doma a nekazí si vkus ubohou popovou coververzí sebe sama, kterou se belgičtí Hooverphonic stali. Noví fanoušci - korporátní zaměstnanci a slečny, které se chtějí stát novou Lanou del Rey nebo aspoň Lenny. A pak jsme tu MY. My, kteří jsme se museli zklamat na vlastní uši. Zdržujeme se u baru, je nás pár a imaginárně se poplácáváme po skleslých ramenou.
Trpně snášíme nové věci z posledního alba Reflection, a přitom nám mělo být jasné, že se děje něco nekalého už z konkurzního klipu Night Before. Křehkost, plnost, zádumčivost a přesně dávkované frázování Geikina hlasu dokázaly v mém těle vyvolat vlny slastného i bolestného mravenčení. Noémi Wolfs, která s Hooverphonic zpívá od roku 2010, snad ani nemá špatný hlas, jen jiný, málo naléhavý, slabší a necharismatický. Ze splývajících nových songů trčí dokonalé hity minulosti jako Eden, 2Wicky, Mad About You či Vinegar & Salt v novém pouťovém aranžmá. Je to smutný poslech. Jako by si Callier a Geerts chtěli vydělat na nové auto. Pauzy zbytečně prokládají vycpávkovými proslovy a Noémi mlčí jako zařezaná. Srdce zůstalo někde daleko, v pozadí, zmodralo a ochladlo. Nezachrání to ani bondovka Anger Never Dies, která se snad jako jediná přibližuje starým dobrým časům. Mix starých a nových věcí, neuspořádaný, jako duše rozvedeného pětačtyřicátníka bezcílně lovícího mladé nanynky.
Koncert jen stvrdil definitivní posun Hooverphonic od trip-hopu, elektroniky a psychedelie k popovým popěvkům, které završují klišovitě opulentní videoklipy. Jako jeden z důvodů odchodu uvedla Geike neochotu mužské části kapely dát prostor jejím nápadům. Teď by se vám chlapci nějaký hodil. Kam odešla má milá Jackie Cane?
Hooverphonic (be)
29. 9. 2014, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Kateřina Motýlová
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.