Ichor | Články / Reporty | 19.03.2016
Nová Chmelnice na Žižkově je místo se zvláštně využitým prostorem - dva bary a zvuk, co se tříští o rozlehlé stěny, a většinu času tak způsobuje nepříjemnou ozvěnu. Upřít se mu však nedá jeho prostornost. A taky snadno zaslechnutelné reminiscence na minulost i narážky na věci budoucí: „Deš v dubnu na ty Cannibal Corpse?“
Už dlouho si nepouštím k tělu jiné provinile rozkošné kapely než ty, které v se rámci žánru činí buď s naprosto čitelnou nadsázkou, anebo ty, které vážnost snoubí s přesahem. Právě díky náležitosti k první kategorii příjemně uběhla necelá hodina s Mallephyr, tedy s několika delšími deathmetalovými kusy. Působivě roztrhané rukávy, spousta místa i pro kratší vlasy a civilnější vzhled. Následující Desire for Sorrow naopak působili křečovitě, až komicky: megalomansky ověnčené pódium, dotažená vizáž a black metal s několika málo nesnesitelně oposlouchanými a jednoduchými postupy, profánní v naleštěném kabátě.
Už při prvním poslechu Värähtelijä, čtvrté řadovky finského dostavníku Oranssi Pazuzu, se na mysl kromě fascinace vkrádala i otázka: Co tam jako budou ty metaláci dělat? Snad víc než polovina alba totiž pracuje s pasážemi, které jsou - ač nervózní - umírněnějšího tempa, jiné zase s rytmy údernými, ale nepravidelnými.
S výjimkou jediné skladby si přehráním nového alba udržela kapela pozornost po celý set, který byl odehrán jen s minimálními pauzami. Pronikavá dynamika, ten neustálý tlak je přítomný na desce, ale i naživo. Démonické klávesy, na něž Evill umí hrát i mikrofonem, vícepolohový hlas Jun-Hise, zlostný jako hořekujícící skřet, a přitom bez směšných konotací.
Narušování metalové estetiky, korzety počínaje a žánrovou vyhraněností konče, se v poslední dekádě vynořuje tolik, že kapela s vlasy maximálně po ramena, s telecastery a psychedelickými synťáky nepřekvapila, jen potěšila. Proti řádění v důsledku silné hypnózy žádné námitky.
Oranssi Pazuzu + Mallephyr + Desire for Sorrow
12. 3. 2016 Nová Chmelnice, Praha
foto © Andrea Petrovičová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.