Iceage: Reprezentanti dánského exportu

Vždy uvědoměle zjihnu, když západní kritici zapátrají i na východ od hranic Anglie a vyšťourají nějaká slibná jména. Konec „westerncentrismu“, říkám si. Kapitálek a skutečná hudební globalizace, žádné lajdácké eurosongy. Nedávno si kritici po dvou letech připomněli čtverku rozezlených mladíků z dánské Kodaně. Kapela Iceage na novince You’re Nothing uniká před konvencemi a frontou naondulovaných ikon. Utrhané spony run a zparchantělého punku. To jsou Iceage.

Album You’re Nothing se nepodřizuje komerčnímu úspěchu a nestojí o vynucené pohledy. Iceage se nesnaží naučit posluchače bezprostřednímu hřmění niterních pocitů, extrovertní kytaře a skromné aroganci. Oni už doufají, že takové našli.

Úvodní Ecstasy bez oklik tlačí na zeď, ve které je do hloubky vyryté „I wanna get away from I’ve found“. Fanoušci prvního alba se mohou z výsledku zakoktávat. Jestli čekáte bratra/sestru New Brigade, pak rychle zapomeňte, účinné a stravitelné songy typu Remember byste hledali marně. You’re Nothing potřebuje mnohem velkorysejší publikum, neboť mladíci zanimálněli (jestli to tedy ještě vůbec šlo).

Ač New Brigne bylo z nejspořádanějších, přesto dávalo náhodnému posluchači mnohem víc prostoru k asimilaci. You’re Nothing reguluje směr a útočí na ortodoxnější fanoušky. To může znamenat odliv části naverbovaného publika, ale zdá se, že pro Eliase Bendera Rønnenfelta a spol. je důležitější porozumění. Proto si nelze jeho dotaz „Do you hear me?“ z Burning Hands vyložit jinak než jako snahu vtáhnout, a jen ty, kteří mají skutečný zájem – možná i skutečný sluch.

Nejblíže svému noise rocku a punku z předchozího alba jsou Iceage v Everything Drifts. Co vám hned vytane na mysli, je Rønnenfeltova vokální nezkrotnost. Obecně lze říct, že se nezdráhá držet mimo, čímž nabourává kompaktnost jinak konzistentních skladeb.

První dvě třetiny jsou v rámci možností vstřebatelné, poslední sklenička je ale už spíše „vyřvávková“ a intuitivně mlátí ocasem. Stává se z ní pasivní element vhodný pro lačné publikum na koncertech. Nevím, zda jsou proto Iceage záležitostí k relaxu u domácího přímotopu, jejich devízou je přeci jen otevřený prostor, nikoli izolace, i když právě z ní album vzešlo. Přístavní buřiči se na konci nevyhnuli jisté karikatuře sebe sama, nicméně na váhy přiložme pytlíky s věkem a pozornost za hranicemi království. Možná je právě tohle ukázka schopností dánského exportu. Možná se jedná o zbytnělý trh se severní mytičností. A možná se máme vymanit ze sociální kontroly. Poslech You’re Nothing není prázdninová turistika s cepíny a lany, tohle je cesta mimo veřejné směrnice.