Ivan Bierhanzl (Ostravské dny): Nejde o výdrž s dechem, ale sluchem

Do Ostravy se zanedlouho sjedou asi dvě stovky hudebníků, aby se podíleli na 11. bienále jednoho z největších tuzemských festivalů soudobé vážné hudby Ostravské dny 2021, který je zaměřen na otázky, problémy a koncepty soudobé tvorby. Nejen o nich hovoří Ivan Bierhanzl, kurátor Minimaratonu elektronické hudby, který poběží v rámci festivalu, a taky hudebník, jehož znáte z působení v souborech The Plastic People of the Universe, Dg307, Agon Orchestra a mnoha dalších.

Letmá i hlubší internetová rešerše potvrzuje mé očekávání: o festivalech soudobé vážné hudby typu Ostravské dny informují především veřejnoprávní média plus některá menší, zmínky bych našel určitě v Advojce a samozřejmě větší materiály v His Voice. Full Moon Ostravské dny už pár let podporuje, ale nedá mi to nezeptat se - u podobných přehlídek jste minimálně od začátku milénia, vidíte nějaký vývoj ze strany publika? Co je to vlastně „nová hudba”?
Od 60. let minulého století se pojem „Neue Musik” či „New Music” začal používat hlavně v odborných muzikologických kruzích jako označení pro současnou tzv. vážnou hudbu, ale ne tu konzervativního typu, ale progresivní linie, vycházející z postwebernovského serialismu a dalších „nových” kompozičních technik, jak se objevovaly v 60. letech. Zjednodušeně řečeno, jak je to chápáno dodnes, jde o současnou, komponovanou hudbu s nějakým více či méně experimentálním obsahem. Ostravské dny nejsou jistě tak masovou záležitostí, jako třeba Colours, ale jejich publikum je zasvěcené, ať už se jedná o skupinku příznivců přijíždějících každoročně z Prahy či Brna nebo o účastníky kurzů, kteří tvoří nezanedbatelnou část publika. Podle analýzy facebookové skupiny Minimaratonu elektronické hudby jsou hlavní cílovou skupinou téhle části festivalu muži ve věku 35-44 let, nicméně doufám, že dorazí i ostravská mládež. Stejně jako na celé Ostravské dny.

Nejsem si jistý, kolik příznivců Plastiků nebo Dg307 o vás ví, že se léta pohybujete kolem podobné hudby. Měl k ní underground blízko, tedy k tehdejší-současné vážné hudbě?
Kdysi dávno na konci 70. let nám poslal Karel Voják z New Yorku trojalbum Drumming Stevea Reicha, tehdy ještě na vinylu. Pamatuji bezpočet večírků spojených s Reichovou hudbou. Od té doby mám pro Reicha a hudbu amerických minimalistů, jako jsou Philip Glass, Terry Riley nebo John Adams, slabost, s Petrem Kofroňem a Agon Orchestra jsme během let hráli řadu skladeb těchto autorů, včetně tří Glassových oper a podobně. Nevím, jak ostatní z vámi zmíněných kapel, ale mne to poznamenalo celoživotně. Spojujícím prvkem v rovině hudební by mohly být některé příbuzné vlastnosti, jako jsou např. repetitivnost.

A má undergroundová minulost mne ne a ne opustit. Vydavatelství Guerilla Records získalo práva na hudbu Milana Hlavsy a PPU, zabývám se digitalizací a remasteringem nahrávek z původních analogových pásů a nelze se, s odstupem času, vyhnout otázce hodnocení těchto nahrávek. Co je stále ohromující, je Hlavsův nesporný talent a osobitost jeho hudby. A je dobře, že jsem před lety přesvědčil své kolegy z Agon Orchestra, abychom se ujali Hlavsovy hudby a dali jí další rozměr, což se pak podařilo ve společných projektech Agon Orchestra a PPU Pašijové hry velikonoční a Obešel já polí pět. Mělo to další pokračování na albech s Filipem Topolem, s Ivanem Jirousem a projektu Dg307 Remix, který se teprve letos s pomocí grantu MK ČR snad podaří dokončit.

Stál jste před téměř dvaceti lety za pražským Maratonem soudobé hudby, letos kurátorujete Minimaraton elektronické hudby v rámci Ostravských dní. Proč ten důraz na délku takových přehlídek, k čemu je ta „maratonizace” dobrá?
Máte pravdu, ale ten poslední mnou pořádaný, někdy v roce 2006, finančně zkrachoval, tak jsem se zařekl, že už se do podobných podniků nebudu pouštět. Mezitím ovšem vyrostla nová generace promotérů i posluchačů a byl jsem osloven Martinem Klimešem z opavského spolku Bludný kámen, abych se ujal letošního ročníku Minimaratonu elektronické hudby, který každoročně pořádají, vždy s jiným kurátorem. Maraton v názvu je tak trochu jen mediální pozlátko, u rockových festivalů je celkem běžné, že hraje pět kapel za sebou během jednoho večera. V našem případě se ovšem nejedná o „zábavu” spojenou s alkoholem, ale předpokládá se publikum soustředěné na poslech. Možná proto je označení „maraton” na místě, nejde ovšem o výdrž s dechem, ale sluchem.

Jednou z hlavních otázek, která stojí v záhlaví Minimaratonu, je zřejmě „Co je to elektronická hudba”? Výběr je velmi pestrý. Podle jakého klíče jste postupoval při skládání programu?
Můj klíč byl jednoduchý, je tam prostě hudba, kterou bych rád slyšel, ale zároveň jsem se chtěl vyhnout trochu strnulému „akademickému” pojetí elektroniky, jaká vzniká u některých „laptopářů”. Mrzí mne, že jsme nakonec nemohli pozvat již domluveného Lee Ranalda ze Sonic Youth s jeho Suspended Guitar, tím by byl program takřka dokonalý. Nicméně hlavní zadání pořadatele, to znamená hudba s prvky elektroniky, byla splněna.

Minimaraton otevře vystoupení Petra Válka, o kterém před časem psal dokonce renomovaný zahraniční server The Wire. V čem je Válek tak speciální?
Petr Válek je „venkovský samorost”, původním povoláním kameník, vyrábí většinou z recyklovaných materiálů různé zvukově-kinetické objekty, které okouzlují svou dětskou hravostí, a prostřednictvím youtube kanálu má tisíce příznivců z celého světa. Nemá to do Ostravy daleko, přijede vlakem s jedním kufrem plným různého „haraburdí” a na místě pro nás vytvoří, jak doufám, jednu ze svých dalších bizarních instalací.

Na co jste nejvíce zvědavý z celého programu Ostravských dní?
Přiznám se, že nejvíc jsem zvědavý na premiéru Skladby pro smyčcový orchestr v čtvrttónech, kterou napsal Karel Ančerl, více známý jako vynikající dirigent, v době svých studií na pražské konzervatoři ve třídě Aloise Háby v roce 1929. Rukopis ležel roky nepovšimnutý ve sklepě Rudolfina v archivu České filharmonie, kde jsme jej spolu s Maximiliane Ančerlovou před časem našli a nyní zazní v Ostravě ve své premiéře.

V programu se objevuje i Pavel Zajíček, tedy jeho texty, které jsou základem projektu Svobodná místa. K Zajíčkovi máte blízko, taky jste zažil druhou polovinu minulého století a socialistické zřízení. Jak se díváte na českou společnost posledních třiceti let nejen v kontextu toho, že umělci jako Pavel Zajíček mají v důchodovém věku existenční problémy?
My umělci si ty problémy někdy děláme sami, neplatíme zdravotní a sociální pojištění a podobně. U Pavla byl mimo jiné hlavní problém v tom, že za dobu, kdy pobýval v emigraci, neměl potvrzení o zaplacení pojištění, tudíž se mu ty roky nemohly započítat do důchodu. Ale vzedmula se vlna solidarity, vznikl fond na podporu jeho a jemu podobných případů, z čehož usuzuji, že česká společnost, nebo alespoň ta její část, kterou vnímám, je v pořádku.

Jak vnímáte Ostravu, máte k ní nějakou hlubší vazbu?
K Ostravě žádný hlubší vztah nemám, ale rád tam jezdím, odehrál jsem tam řadu koncertů ať už s Agon Orchestra nebo s kapelami typu PPU, Dg307, MCH Band nebo s Ora Pro Nobis Oldřicha Janoty. Při přípravě programu pro Minimaraton jsem však objevil zcela náhodnou, ale hezkou souvislost. Steve Reich používá v jedné ze stěžejních skladeb večera Different Trains Janáčkovu nápěvkovou metodu, ač se tím nikde moc nechlubí, přenáší intonaci lidské řeči do hudby.

více o Ostravských dnech zde