Jaga Jazzist: Nepřemýšlíme o sobě jako o jazzové kapele

Letos v květnu vydali norští „jazzoví Vikingové“ Jaga Jazzist desku Live with Britten Sinfonia a ve čtvrtek 3. října ji přijedou představit do pražské Lucerny. Devět hudebníků doprovodí City of Prague Philharmonic Orchestra. O nápadu zapojit do svého repertoáru orchestr se rozpovídal zakládající člen kolektivu, skladatel, saxofonista, klarinetista, perkusista a kytarista Lars Horntveth.

Vaším aktuálním počinem je nastudovaní starších skladeb v aranžmá pro symfonický orchestr. Co vás k tomu přimělo? Nehodí se tvorba Jaga Jazzist spíš do komorních prostor?
S orchestrem jsme chtěli spolupracovat už dlouhou dobu, jen jsme se k tomu dosud nedopracovali. Měli jsme pocit, že existuje řada způsobů, jak naši hudbu rozvíjet a rozšiřovat, a že by mohlo být zajímavé zkusit to právě takto. S orchestrem máme tolik možností, kudy se ubírat, i ze skladatelské stránky je to ohromná výzva. Fiona Talkington z BBC nám navrhla The Britten Simfonia a propojila nás. A zbytek je historie.

Několik kritiků se vyjádřilo ve smyslu, že teprve s orchestrem se vaše skladby zdají „hotové“. Souhlasíte?
Ne – ve skutečnosti doufám, že originální verze našich skladeb jsou stejně dobré a obstojí samy o sobě. Ale zároveň věřím, že i jejich orchestrální podoba, se všemi změnami a novými elementy, stojí za poslech. Nechali jsme v tom spoustu času a energie a snad i výjimečných nápadů a doufáme, že nic z toho nepřišlo vniveč.

Není využití orchestru v současné době spíš módní výstřelek, aby se i nudná produkce dočkala nějaké umělecké hodnoty? Třeba Metallica...
(smích) Existuje nepřeberné množství naprosto zoufalých pokusů spojit rockovou kapelu a symfonický orchestr. Ale to neznamená, že to nejde a že se to občas nepodaří. Co se nás týče, považujeme za důležité, aby orchestr hrál stejně důležitou roli jako kapela samotná, aby nehrál tzv. druhé housle a nebyl jen ozdobou. Orchestr nemá nahradit nástroje, má jim být rovnocenným partnerem. Nejdůležitější jsou aranže. A vkus, samozřejmě.

Vaše kompozice se opírají především o skvělou dynamiku skladeb. Je to zásluha „vyzrálosti“ nového sparingpartnera?
Je to přirozená věc. Housle v orchestru nemůžou konkurovat, řekněme, elektrické kytaře v kapele. Takže je potřeba vyvážit dynamiku skladby tak, aby si vzala to nejlepší z obou světů. Snažili jsme se kompozice aranžovat s dynamikou jak orchestru, tak kapely. Myslím, že to zafungovalo.

Plánujete s orchestrem spolupracovat i nadále? Například při nahrávání studiové desky?
To zatím neplánujeme. Na novém albu pracujeme už delší dobu a bude bez orchestru. Ale tato zkušenost je tak příjemná a zajímavá, že do budoucna nějaký druh kolaborace rozhodně nevylučujeme. Ale to se bavíme o horizontu několika let.

V Praze vás doplní City of Prague Philharmonic Orchestra. Jak jste si je vybrali? Proč s vámi necestuje Britten Orchestra?
Vypravit orchestr na turné by bylo neskutečně nákladné. Dosud jsme hráli se třemi různými orchestry a fungovalo to dobře, takže tento systém zatím měnit nebudeme. Výběr tělesa necháváme vždy na pořadateli akce, podstatné je, aby i vybraný orchestr měl zájem spolupracovat s námi. Co se týče Prahy: je nám velkou ctí, že si můžeme zahrát s legendárním City of Prague Philharmonic Orchestra.

Album Live with Britten Sinfonia je živák. Jaké se vám nahrávalo naživo? Co jste chtěli zachytit ze všeho nejvíc?
Živé nehrávání je vždycky trochu riskantní a skýtá mnoho potíží. Pokazit se může opravdu spousta věcí. Myslím, že jsme měli štěstí, i když to zní asi trochu neprofesionálně. Je velmi důležité zachytit energii hudby, ale také energii, kterou vytváří publikum. Dobrá přijetí někdy způsobí, že kapela přehrává – a to není zrovna věc, kterou byste si chtěli opakovaně pouštět na albu. Takže jsme se snažili to nedělat a držet hudbu v mantinelech, ale tak, abychom nepřicházeli o energii.

Jaga Jazzist je sám o sobě mnohočlenný kolektiv, s orchestrem ještě početnější. Jak u vás funguje demokracie?
Jaga Jazzist je demokratickou kapelou v tom smyslu, že každý člen může projevit svůj názor na hudbu a zvuk. Nevyhneme se ani hádkám a křiku – každému z nás záleží na tom, jak naše hudba zní (nebo by měla znít). Ale vzhledem k tomu, že jsem hlavní skladatel, mívám většinou konečné rozhodovací slovo. Přesto miluju týmovou práci a proces, kdy tvoříme hudbu společně. Nikdy bych to za diktaturu nevyměnil.

Jednou jsi prohlásil, že bys chtěl, aby každý hudebník byl „hlavním protagonistou“ vašich písní hraných živě. Máš to stejně i s produkcí?
V projektu, jako je tento, velmi stojím o to, aby měl každý účastník stejně důležitou roli. I když pochopitelně ne ve stejném okamžiku. Čímž se opět vracíme k dynamice kompozic. A v produkci je to podobné: chvíli hraješ prim, pak ustoupíš do pozadí jako sidekick. Záleží na tom, co od nahrávání vyžaduješ.

V kapele máte několik sourozenců. Začali jste všichni v Jaga Jazzist nebo existovaly další projekty? Pamatuješ si na první společnou skladbu?
Všichni členové Jaga Jazzist jsou původní, ale předtím jsme měli ještě jiné kapely. Ale první společná skladba vznikla až pro Jaga Jazzist. Mně tehdy bylo čtrnáct.

Na scéně jste dvacet let. Jak se za tu dobu jazz proměnil? Jakou roli hraje nu-jazz?
Žánr se za dobu, kdy s ním koketujeme i my, proměnil výrazně. Když jsme začínali, bylo trendem fúzovat jazz a hip hop, později se objevil acid jazz, metal jazz, spojení s dum’n’bassem... Velmi nás to ovlivnilo, vždycky jsme chtěli mixovat různé styly a žánry. Je zajímavé, že nás za toho našeho kočkopsa nikdo nikdy nekritizoval. Nepřemýšlíme o sobě jako o jazzové kapele; zkrátka děláme hudbu, která nás baví a kterou bychom sami chtěli poslouchat a kterou bychom chtěli hrát nebo pouštět publiku. A na každém albu se snažíme o něco nového, nevyzkoušeného.

Nepřemýšleli jste někdy o vokálech? Třeba jak to dělají Cinematic Orchestra – s pomocí fragmentů a samplů.
Mysleli jsme na to, ale došli jsme k názoru, že se to pro nás moc nehodí. Je toho ještě hodně, co v instrumentální hudbě nebylo objeveno a prozkoumáno. A pak, zpěv by naši hudbu zařadil do mainstreamu, a to by byla škoda. Je příjemné lišit se od ostatních kapel.

Vaše booklety i koncertní plakáty jsou vždy velmi zajímavé. Nakolik se podílíte na designu?
Záleží to na konkrétním výtvarníkovi. Ve většině případů nám přijde rozumné nevměšovat se do jeho práce a nechat jej udělat to tak, jak to sám cítí nejlépe. Jindy, třeba v případě coveru alba One-Armed Bandit, vzešel nápad od kapely samotné, a tak se automaticky zapojuje do procesu vzniku.

Jak se váš zájem o fotografii a design projevuje v produkci?
Můžu mluvit jen za sebe, ale pro mě je hudba a skládání něco, co můžu dělat, aniž bych přemýšlel nad jinými formami umění. Ale rád se nechávám inspirovat.