Jak Astronautalis roztančil jezuitský konvikt II.

Olomouc, to není jenom Flora, Sigma a syrečky, ale taky AFO, idealistický fesťák zuby nehty popularizující vědu skrze workshopy, přednášky a dokumentární filmy. Z nějakého důvodu si jeho organizátoři řekli, že letošní ročník nebude možné zakončit lépe než koncertem frajera, jehož poslední album nese název This Is Our Science. A Andy přijel. S neodmyslitelným noťasem, v lehce obnošeném bílém tričku, za to s novým účesem a hlavně s kapelou. Na sólistu, co si svůj doprovodný orchestr už hezkých pár let vozí jenom v kompu dost zásadní změna.

Jako by to bylo včera, co sváděl urputný boj s čaroději v Mitrilu, aby se za několik měsíců vrátil a nechal svůj úsečný vokál rezonovat na mýtince v letním kině. Do vyprodaného Jazz Tibet Clubu s Bluebirdem následně dorazil už jako hvězda a prověřená stálice. Tentokrát si blonďatý živel podmanil univerzitní parkán v „podhradí“ bývalého jezuitského konviktu, který mu očividně ihned učaroval. „This is my first show, when someone’s watching me from the wall of the castle. In America we don’t have castles, we have Walmarts.“ Z jedné strany historická zástavba, z druhé strany park, k tomu hradby, tlumená světla, trávník pod nohama a hvězdná obloha nad hlavou. Genius loci jak cyp. Škoda jen té promotérské naivity. Do parkánu v klidu nacpete menší armádu, proto když holčina od brány zahlásila cosi o posledních 30 kusech lupení, přešel naši cca kilometrovou frontu humor. Navíc večerní open air v půlce dubna, to je na termoprádlo a flašku vodky.

Pánové na sebe naštěstí nenechají dlouho čekat a krátce po desáté už elektrizuje prostorem tematická This Is Our Science. Kotel reaguje okamžitě. V hitovce Contrails si doprovodné vokály bere na starost kytarista Oscar. Tegan asi neměla čas. Setlist se brouzdá napříč repertoárem, krom archiválií zazní i pár novinek. Ve vzduchu visí nová deska. Na řadu jde Dimitri Mendelev. Andrew ještě zavtipkuje na účet periodické tabulky prvků, přihne si z láhve, která k němu doputovala z publika, a roztančí diváky jak na maturitním plese. „The next song is not about Thomas Jefferson, but it’s called Thomas Jefferson.“ Přesně tyhle průpovídky povyšují jeho koncerty minimálně o třídu. „I’m the first american rapper who played in Čadca. Take that Jay-Z!“ Sranda musí být.

Kytarista nedivočí, drží melodii, pěkně po claptonovsku si slowhandově užívá každý tón. Sehranost tria na pódiu funguje, aranžmá mají myšlenku, muzikanti si jistě mákli. Bubeník je už od pohledu velký fanoušek THC, culí se a škube sebou jak restovaná uzenka, do které pouštíte elektřinu. Svým počínáním v průběhu večera zajistí pro svůj instrument nejednu akutní servisní prohlídku, při jedné z nich mistr pochopí, že tohle bude na dýl, a potěší dav exhibičním freestylem. Žánrově má Astro široký záběr, do škatulek nepasuje, tady ale dokázal, proč se v souvislosti s jeho jménem tak často skloňuje popiska „alternativní hip hop“. Přídavek je bez diskuze, kapela se jen musí trochu vzpamatovat. Udýchaný kluk od mikráku slibuje další tři kusy a opodál křepčící skřítkové z Hobitína se zatetelí blahem. Megahit Trouble Hunters v akustické verzi je ryzí singalong. „Tonight, tonight, tonight!“

Žádná teatrální velkohubost, XXL zlaté řetězy a motherfuckin’ bitches. Astro si vystačí s chytlavými beaty a ostře řezanými texty. Po stagi lítá jak fretka. Působí bezprostředně, obyčejně a totálně uvolněně. Když za každým druhým songem zmiňuje, jak miluje Českou republiku a že by ho v životě nenapadlo, že jednou bude hrát pro tolik lidí a na takovém místě, věříte mu to. Jako by nemohl pobrat, že si svůj americký sen plní zrovna teď a tady, v Olomouci.

Lidi se bavili a bylo to vidět, slyšet i cítit. Oblaka marihuanového dýmu protínal odér obilného lihu a člověčího pižma. Bez ohledu na podchlazení a pošlapanou obuv, tenhle koncert stál za to. Astronautalis je poctivý živel a do svých vystoupení dává všechno. Váží si publika a sklízí za to nekonečný potlesk a bezvýhradnou adoraci. Zaslouženě.