Články / Reporty

Jak královny opanovaly festival... (RfP 2013, den III.)

Jak královny opanovaly festival... (RfP 2013, den III.)

Jakub Šilhavík | Články / Reporty | 07.07.2013

Ať už si o hradeckém festivalu Rock for People myslíte cokoliv, nelze popřít, že se jedná o jeden z nejvýznamnějších hudebních festivalů u nás, který svou dramaturgií do značné míry odráží a formuje vkus mladé generace fanoušků. Proč si stále pokrytecky nalhávat, že jsme všichni vyrostli na Sonic Youth, Swans či Fugazi? Ani hudební vkus „osvíceného“ posluchače se neubrání slepým uličkám.

Čtvrtek, (před)poslední den RfP, se rozjížděl velmi pozvolna. Ono nastartovat se ráno po třídenním alkoholovém maratonu není zdaleka tak jednoduché, jak většina návštěvníků usuzovala. O úvodní vystoupení se postarali I Like You Hysteric, jeden z „vítězů“ Českého YouTube festu, na které v souladu s principy podobných soutěží připadl proklínaný dopolední čas, což se spolu s generickou indiepopovou produkcí adekvátně projevilo na zájmu publika.

Hned po nich nastoupili na YouTube stage crossoveroví The Switch a dle předpokladů vystřihli do detailů promyšlenou show, která na poměry české tvrdě rockové scény nemá obdoby. Léta dřiny a objíždění všemožných štací se při pohledu na sborově zpívající zástupy fanoušků bezezbytku vyplatily. K vynikající atmosféře kromě samotné skupiny a oddaných fanoušků přispělo také kryté pódium v šapitó, které eliminovalo nepatřičný pocit z koncertu za denního světla. Odlehčení nabídl Kapitán Demo, odvrácená tvář Jiřího Buriana ze Southpaw a Republic of Two. I když čas pokročil, lidi zprvu apaticky posedávali, aby je nakonec estráda balancují na hranici přesně mířeného útoku a nebetyčné trapnosti zvedla ze země.

Zbytek dne byl i přes občasné výlety na Showcase stage, kde se návštěvníky snažil zaujmout zástup snadno zaměnitelných talentů, ve znamení čekání na hlavní hvězdy. Nejprve přišla řada na britský import Foals – chytrý indie rock s kapkou elektroniky zaujal nejenom fanoušky žánru, ale také množství festivalových návštěvníků, kteří floutkům s kytarami jinak příliš neholdují. Hříbata zkušeně střídala introvertní melancholické pasáže s výboji energie, kdy se frontman Yannis Philippakis několikrát vznášel na rukou fanoušků. Pozitivní ohlasy na třetí studiové album Holy Fire nelhaly a naživo se jednalo ještě o stupeň lepší zážitek.

Festivalový dav posilněný alkoholem a marihuanou poté vyrazil na lehce bizarní vystoupení Karla Gotta, v prostranství hlavní scény tak zůstal pouze hlouček skalních fanoušků Queens of the Stone Age, kteří pro dobrý flek neváhali protrpět zdlouhavou přestavbu pódia. Zároveň se ukázalo, že sláva spasitelů současné rockové scény i přes obrovský komerční úspěch novinky …Like Clockwork stále nepřekročila české hranice, i když to se mělo brzy změnit. Krátce po deváté hodině QOTSA sebevědomě nakráčeli na pódium za zvuků tříštícího se skla a spustili otvírák You Think I Ain't Worth a Dollar, but I Feel Like a Millionaire z nepřekonatelného alba Songs for the Deaf. Vítězství nad festivalovým publikem bylo dokonáno hned vzápětí hitovkou No One Knows. Charismatu Joshe Hommea nešlo odolat a publikum mu viselo na rtech. Pozici všemocného diktátora však na rozdíl od Jarka Léta nezneužíval a omezil se pouze na několik efektních hlášek. V průběhu vystoupení nezbývalo, než neustále žasnout nad strojově přesnou souhrou členů skupiny v čele s novým bubeníkem Jonem Theodorem, který nechal zapomenout na starého kumpána Davea Grohla. Zaujaly i povedené animované projekce doprovázející celý set - definitivně pryč jsou doby, kdy královny nepřikládaly vizuální prezentaci velký význam. Jádro setu logicky tvořila průlomová deska Songs for the Deaf a novinka …Like Clockwork, která přinesla vítané okamžiky zklidnění v boji o holé přežití v kotli pod pódiem. Zamrzela pouze absence skladeb z dvojky Rated R, nikde jinde by totiž slogan „Nicotine, Valium, Vicodin, Marijuana, Ecstasy and Alcohol / C-cocaine, c-cocaine!“ nezněl tak přiléhavě jako na letním hudebním festivale. V momentě, kdy se přihlásil ke slovu napjatý časový harmonogram, dostál zrzek Homme své macho pověsti a prohlásil, že královny na nějaké časy kašlou a budou hrát dál – finále tak proběhlo ve znamení epické A Song for the Deaf, kde chraplák absentujícího Marka Lanegana obstojně nahradil Josh Homme.

V tu dobu se už ozývaly první tóny Klaxons ze Staropramen stage, umístěné ve větším z dvojice stanů, které měly zajistit hladký chod festivalu v případě nepříznivého počasí. Přestože módní vlna nu-rave už dávno opadla, energické vystoupení Klaxons roztančilo zástupy fanoušků. Nic na tom nezměnila ani sázka na nové skladby z připravovaného třetího alba – jejich pravděpodobně poslední šance na návrat do světla reflektorů, kam je před lety katapultovalo debutové Myths of the Near Future. Nechyběly ani zásadní hity typu Two Receivers či Magick, kdy dřevěná podlaha pod náporem skákajících fanoušků zažívala krušný zátěžový test. Tečkou pro taneční vytrvalce, kteří neměli ani po Klaxons stále dost, se stali Modestep, míchající populární dubstep s kapkou rockové hudby.

I ve čtvrtek běželo vše podle plánu a ani marginální nedostatky (namátkou minimum doprovodného programu, seno v kempu, nedostatek posezení či řvoucí hudba ze stánků s občerstvením) nemohly přebít pocit z kvalitně organizovaného festivalu. Pochvalu si rovněž zaslouží dramaturgie, která ve čtvrtek dosáhla pomyslného vrcholu.

Info

Rock for People
4. 7. 2013, Festival Park, Hradec Králové

foto © Kateřina Motýlová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Sonické prostory ve světle minimalismu (Sonda 2024)

Viktor Hanačík 28.11.2024

Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace