Články / Reporty

Jak si nelhat do Kravína (Drug Me Fest)

Jak si nelhat do Kravína (Drug Me Fest)

Veronika Miksová | Články / Reporty | 22.06.2016

Byl to dlouhej a podivnej den nejen kvůli tomu, že po dvanácti letech, kdy Praha byla moje, do ní jedu "jen na hudební vejlet". Asi kvůli té tíze začíná den zvracením, všude pučí život, kterej najednou není můj. V dejvické ohrádce, která připomíná dětský koutek pro dospělé, si připomenu, jak má chutnat kafe, a za dvacet minut už nás autobus vyplivne na únětické návsi. Pár kroků od kostela, v Kravíně, který ožil díky stejnojmennému občanskému sdružení, se koná již osmý ročník Drug Me Festivalu. Poučení nevynechají občerstvovací stanici U Lasíků, kam se na sladké a slané koláče sjíždí sportovci i hipsteři. Únětické pivo chutná a když se mi při pokuřování otírá o nohy zmatený jezevčík Hugo, pookřívám.

Strmě do kopce, podél kostela a už nás vítá dvoreček jako malovaný, akorát po něm jako v mých dětských vzpomínkách nepobíhá zootechnik a moje babička, ale Hank J. Manchini s foťákem, La Petite Sonja z Kill the Dandies a další členové spřátelených kapel, jejichž pojítkem jsou žánry psychedelický rock, garážový punk a alternativní country. Přátelské uvítání u papundeklového stolečku, který je zároveň avizovaným vinyl shopem, hehe. Vzápětí nás vtáhne magický Kravín, kde by se měly povinně točit klipy kapel temnějšího ražení. Syrový prostor, na jedné straně pódium, na druhé bar, kde točí Budvar, což vyhodnotíme (jsme v Úněticích) jako nepochopitelné zvěrstvo. Po obvodu vyvýšené sezení a na klenutém tmavém stropě pozůstatky kolejnic, po kterých jsem jako holčička posouvala vozejky s krmením pro krávy.

Venkovní produkci otevírá ostřílený folk-rockový písničkář Marcel Kříž, pokud jako začátek nepočítám nesouvislé výkřiky "obecního blázínka", jehož roli nepochopím. Když se ale začně svíjet do Křížových poetických textů s prvky surrealismu a jako pomůcku používá dřevěnou hůl, beru to už jako součást zdejšího koloritu. Okolí poseté všelijakými svařenými hejblaty a žárovičkami, v nádherném nízkém světle se do toho opře Jony Richter and the Hog Ranch se svou country/blues/garage/gospel one man show, divokej západ včetně kostýmu, jen se od koberečku pod nohama práší. No ale já jsem tu kvůli Dandies, kteří zaplnili díru v mé duši po smrti někdejších Moimir Papalescu & The Nihilists. Závěsy na tabulkových oknech jsou už zatažené, kovové svítilny s žárovkami se začínají houpat do zběsilého rytmu Trailer Crash. Taková srandagarážová kapela s klišovitějími texty typu „I wanna drive your cadillac“, i když odpich jim nechybí. Střídám Hanka na toi toice, Kravín se plní kouřem, my – slovy Filipa Topola - špatným pivem a špatnýma myšlenkama. Konečně kapela, které odpustím otravně dlouhé zvučení a vlastně všechno. Dávka Hankových hrdelních výkřiků z jiného světa a Sonjiných svůdných tanečků za klávesami jsou mi drogou od osudného setkání s Nihilists na Rock for People. Kapelu, co předělala Sand od Lee Hazlewooda, nelze nemilovat.

No a teď tenkej led. Můžu vám lhát jako Mirka Spáčilová v ranných reportech z MFF Karlovy Vary a popsat, jak úžasný byli garage rockeři řízlí psychedelií Pretty Old Sound s divočákem Mitkem (což jistě byli), letos vydali desku Only Later We Can Fall (poslechu hodnou) a jak sem si při Vellocet Roll přála být ta opojená bloncka v lese z klipu k One of Us (moc moc). Nebo vám můžu popsat, jaká zábava je v autobuse místo Tinderu používat oči, nebo jak malověrní jsou někteří muži, nebo jak mi ve Vagonu krásná lesbička nabízela cigarety a mačkala ruce k nevydržení. Kdo mi ale uvěří?

Info

Drug Me Fest 8
18. 6. 2016 Kravín, Únětice u Prahy

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace