Jako ze Zelenkova filmu (Rysy)

Rysy je polské elektronické duo, které tvoří Wojtek Urbański a Łukasz Stachurko. Dohromady se dali teprve nedávno, ale už stihli zazářit na největších domácích festivalech jako Off nebo Opener. Jejich debutová deska Traveler z roku 2014 si taktéž odnesla pozitivní reakce, protože na ní skvěle mixovali abstraktní skladby s těmi, na které si přizvali několik hostů v čele s Justinou Święs z kapely The Dumplings. Jejich koncerty jsou známé svou energií, ale i prací s vizuálními efekty pod taktovkou věhlasného studia Melt.

Jste uprostřed tour, jaká je?
Wojtek: Úžasná, všechno jde skvěle. Koncert, který teď budeme mít v Praze, měl být původně poslední, ale nakonec jsme přidali ještě jeden. Milujeme tourování, potkávání se s lidmi a navštěvování nových míst. Tohle je navíc naše druhá velká tour, takže využíváme komfort zkušeností z předešlé šnůry a nenecháváme si do věcí tolik kecat. Když se nám líbí nějaký klub, tak se domluvíme a uděláme tam koncert. Ne vždycky se to na daném místě povede, ale to k tomu asi patří.

V Praze budete hrát poprvé, máte více takových premiér?
W: My jsme mimo Polsko ještě moc nehráli. Jen v Brightonu na jednom z největších showcaseových festivalů, v Německu a taky jsme měli tour po Japonsku.

Łukasz: Praha je jedno z nejvíc cool míst, kde člověk může hrát. Je to vážně čest.

Kdy jste založili projekt Rysy a co vás táhlo k elektronické muzice?
L: Rysy fungují dva roky. Na začátku jsme vůbec nic neplánovali a měl to být projekt pro potěšení a zábavu, ne pro kariéru. Šlo nám o to tvořit hudbu podle našich představ.

W: Máme podobný hudební vkus a známe se dlouho, tak jsme si řekli, proč do toho nejít, a celkem to vyšlo. Je vlastně zvláštní, že jsme se rozhoupali až teď, když jsme oba producenti a známe se tak dlouho. To bylo naše první a poslední velké rozhodnutí, od té doby necháváme věcem volnější průběh. Třeba v tom, jestli budeme dělat víc techno nebo hip hop, věci se teď vyvíjejí pozvolněji a i jednotlivé žánry se více překrývají. Výsledkem je podivný mix techna a emocionálního houseu. Když tvoříme, tak nemáme žádný hudební klíč, jen když se nám zdá, že track je podobný nějakému jinému, tak ho zahodíme a pustíme se do dalšího.

Stává se vám to často?
W: Je těžké znít originálně. Kolem nás je strašně moc hudebníků a pořád má člověk pocit, že zní jako někdo jiný. Tohle je základ elektronické hudby, protože se v ní zas tak moc věcí neděje. Ve své podstatě je velmi minimalistická a je těžké se v ní orientovat, protože je v jistém ohledu subjektivní a intuitivní.

L: Pro nás jsou v hudbě podstatné fragmenty emocí, ty jsou důležitější než produkce.

Jaká jména vás ovlivnila?
L: Tohle je vtipné, protože až nedávno jsme si uvědomili, že naším společným idolem je Hudson Mohawke, který dělá úplně jinou hudbu než my. Konkrétně album Butter z roku 2009. Před ním to byl Aphex Twin a také Cristian Vogel a jeho projekt Super Collider.

W: Za mě třeba Jazzanova, protože se mi líbí triphop a jeho podoby. Nebo umělci z Ninja Tunes, např. The Cinematic Orchestra. V začátcích určitě Björk, na tu nesmím zapomenout...

Jak to vypadá s polskou scénou? Máte spoustu umělců, o kterých je slyšet i u nás…
L: Mladá polská scéna se rychle vyvíjí a posouvá. Ještě dva tři roky nazpátek se zdálo, že hudebníci jen kopírují zahraniční vzory, ale pak se něco stalo a od té doby je to pořád lepší a lepší. Najednou se začíná projevovat naše mentalita a národní kořeny. Asi proto teď polští hudebníci zažívají úspěch, pro lidi venku to začíná být zajímavé. Zatím jich ještě není tolik, ale rozhodně se tak děje mnohem dynamičtěji než dříve. My často spolupracujeme s Justynou Święs z The Dumplings, která je klenotem mezi tuzemskými hlasy.

Jaké to je hrát doma a jaké prorážet do zahraničí?
W: S pořádáním koncertů v Polsku nemáme žádné problémy a zvládáme to sami bez pomoci velkých labelů, všechno se teď děje mnohém více napřímo a kapela si může říct, jak chce vypadat, znít a jaký typ komunikace zvolí.

L: Nejlepší způsob, jak se prosadit v zahraničí, je podepsat smlouvou s nějakým labelem. V našich podmínkách ideálně navázaným na berlínskou scénu.

Myslíte, že jste pro zahraničního posluchače zajímaví?
W: Teď budu možná trochu přehánět, ale pro labely jsme ve skupině kapel jako Moderat nebo Disclosure, tím pádem je pro nás těžké dostat se na zahraniční trh, tam už kapely jako my jsou a další nepotřebují. Kdybychom proto chtěli uspět masivněji, potřebovali bychom silný management. V tuhle chvíli ale nevíme, jestli bychom něco takového chtěli. Líbí se nám náš eklektický styl a nechceme o něj přijít.

L: Hodně lidí říká, že jsme jako kapela probudili spoustu mladých lidí, aby se zajímali o nové místní interprety. Měli jsme specifickou fanouškovskou základnu lidí, kteří vědí, co chtějí poslouchat, a k té se přidávají noví. Myslím, že jsme první kapela, které se u nás podařilo proniknout z indie scény do té mainstreamové.

Možná je to i proto, že současný mainstream je více ochotný naslouchat interpretům jako jste vy. Taky se změnil a stále se mění…
W: Cítíme ty změny. Populární hudba začíná být silnější, protože nastupující představitelé přináší něco nového. V Německu tahle změna začala o několik let dříve, pamatuju si, že tam hodně frčeli Mount Kimbie, kteří nás taky dost brali. Měli silné melodie, byli srozumitelní, ale zároveň experimentovali. Z Jamese Blakea se pak stal asi první umělec, který tohle zlomil, protože jeho tvorba byla na tak vysokém levelu, že se to dříve nebo později stát muselo. Polská scéna si něčím takovým prochází právě teď.

L: Smutné je, že se to neděje v rádiích, ty na nás úplně kašlou. Máme tady jednu dobrou stanici, maximálně dvě. V Anglii mají BBC Radio 1, které podporuje aktuální jména, něco takového bys u nás hledal marně. To je velký polský kulturní problém. V devadesátkách se nám otevřely kulturní obzory, ale lidi se lekli a zůstali věrní konzervativnímu, zastaralému mainstreamu.

Budete hrát na filmovém festivalu, proto se zeptám - jaký dobrý polský film jste viděli v poslední době?
W: V poslední době jsme viděli hned tři dobré filmy. Což je ale náhoda, protože u nás se netočí dobré filmy moc často. První se jmenuje The Last Family od debutujícího režiséra Jana P. Matuszynského o rodině malíře Beksinského. Vyhrál u nás hlavní cenu jednoho filmového festivalu, je krásně natočený a má nápaditý scénář.

L: Druhým je film All These Sleepless Nights, který vyhrál Sundance festival. Poláci jsou k tomuto filmu velmi skeptičtí a já vůbec nevím proč. Je o dvou klucích, co brouzdají městem, berou drogy a hodně pijou. Ten film hovoří jazykem, kterému mladí rozumí, navíc má parádní soundrack.

W: Posledním je Wołyń od Wojciecha Smarzowského, velmi kontroverzního tvůrce. Dělá skvělé filmy, které rozbíjejí nastavená zrcadla a otevírají staré rány. Wołyń není o staré minulosti, ale o té současné. Je o konfliktu mezi Poláky a Ukrajinci, který se za ta léta vyvinul v něco nového. Volyň byla místem obrovského masakru, kde zamřelo šedesát tisíc lidí, a to Poláků i Ukrajinců. Je to silné historické téma, stále aktuální.

A jaký máte vztah k českému filmu?
Zelenka je super. Dokonce u nás máme zažité slovní spojení - když je něco surreálního, šíleného, s podivným smyslem pro humor, říkáme, že to je jako ze Zelenkova nebo vůbec českého filmu.