Jan P. Muchow: Mě zajímá i zbytek hudby

Rozhovor s Janem P. Muchowem začal vznikat už koncem léta, kdy se na festivalu filmové hudby v Poděbradech odehrála koncertní premiéra projektu The Antagonist, který v uceleném souboru představuje část jeho tvorby pro film. Díky oboustranné zaměstnanosti jsme ho dokončili téměř přesně ve chvíli, kdy Carlos Bacca z Villarrealu srovnal v zápase se Slavií Praha na 2:2. Mezitím uběhlo několik týdnů, během kterých Jan P. Muchow stihl dodělat hudbu ke dvěma dalším snímkům a v neposlední řadě kývnout na nabídku rakovnických Manon meurt, kterým bude produkovat album. O festivalech promarněného času, strachu z neznámého a absenci nostalgie. A naživo už v neděli v Divadle Archa!

Snad u každého soundtracku bývá tématem, jestli hudba dokáže existovat i bez obrazu. Album The Antagonist obsahuje soubor skladeb z různých filmů, které spojuje jejich tvůrce. Možná to není úplně fér otázka na úvod, ale dokáže nahrávka v této podobě obstát? S kompilacemi je to obecně těžké a v tomhle případě jde ještě navíc o kompilaci hudby k filmům, kterou asi většina posluchačů vnímá trochu jinak.
Nevím, jak to album obstojí u každého jednotlivého posluchače. Onu přidanou hodnotu vidím právě v tom zkompilování do formátu jednoho alba. Průřez tvorbou za dvacet let. Tvorbou, kterou jinde slyšet nemůžeš. Vem si, že většinu díla Alfonse Muchy, kterou dnes lidi znají, jsou reklamní plakáty. Obstojí u tebe? Koncerty mají tu výhodu, že přinášejí živou interpretaci, máme dva výborné zpěváky, Marka Doubravu, projekce, orchestr. Tam bych se nebál vůbec.

V rozhovoru pro Lidové noviny říkáš, že kapela a hudba k filmu jsou odlišné světy. Můžeme říci, že The Antagonist tyhle dva světy propojuje? Jak jsi byl spokojený s prvním koncertem?
V tom rozhovoru jsem to myslel ve smyslu tvorby. U tvorby pro vlastní kapelu máš naprostou svobodu a můžeš cokoli tě napadne a cokoli si troufneš. U filmu by měla hudební složka sloužit celku a já se snažím pomoci režisérovi naplnit jeho vizi. Projekt s Antagonists je výhradně filmový, náš repertoár je daný tím, co jsem napsal pro filmy. Po koncertě jsem byl hlavně šťastný. Mám štěstí, že hraju s fantastickou kapelou, úžasnou dirigentkou Michaelou Růžičkovou, Komorní filharmonie Pardubice hrála skvěle a Michal Pekárek za mixpultem dokázal ten zvuk z pódia zprostředkovat i lidem v hledišti.

Znáš Johna Parishe? Před několika lety udělal něco podobného, sestavil kompilaci skladeb ze soundtracků, které napsal, a s menší doprovodnou skupinou vyrazil na turné. Když jsem se ho ptal, co ho k tomu vedlo, odpověděl, že ho lákala možnost vdechnout těm skladbám nový a trochu jiný život, vyvázat je z filmového prostředí. Přitahovalo tě něco podobného?
Johna Parishe budu navždy milovat pro jeho produkci desky PJ Harvey To Bring You My Love a od té doby se ho snažím sledovat. Díky společnému kamarádovi jsem se s ním i potkal, po jeho koncertě v Kolíně nad Rýnem, když jel turné k desce How Animals Move, někdy v roce 2003. Tehdy s ním hrál v kapele mimo jiné i Adrian Utley z Portishead a byl to skvělý koncert pro cca sto padesát lidí. Ale o jeho práci pro filmy jsem do teď nevěděl. Nicméně, ten impuls byl podobný i v mém případě. Idea koncertního provedení byla prvotní a teprve informace o chystaném koncertním projektu vyvolala nabídku ze Supraphonu na vydání kompilace.

Často ses nechal slyšet, že tě „koncertování nebaví“. Většinou byla řeč o EOST, chápu, že je to složité a vůbec, ale stejně – proč? Zajímá mě to hlavně v kontextu toho, že po těchto vyjádřeních a letech nekoncertování pak stojíš na pódiu s produkcí hudby k filmu, o níž můžeme v jistém smyslu polemizovat, zda je vůbec k živému provedení určena.
Koncertování je festival obrovského množství promarněného času. Věčné čekání, které nelze využít smysluplně. Hodiny v dodávkách, nekonečné zvučení dupáku, tristně nekonečné hledání vegetariánské stravy, hledání bubeníka před odjezdem, D1, atd… Celý den je obětován pro cca devadesát minut, kdy by mělo všechno aspoň perfektně fungovat. Ale to se samozřejmě většinou nestane. Proto preferuji práci ve studiu. Objem času věnovaný kompozici a zvukovému zpracování je také většinou značný, ale ta nahrávka už je trvalá. Koncert má pro mě hodnotu emoční. A funguje to obousměrně. Od kapely na diváka a jeho energie zpět ke kapele. To je samozřejmě silné, když to funguje. Nicméně, k tomu často stačí fakt jen ten dupák. Mě ale zajímá i zbytek hudby.

Dokončení rozhovoru hledejte v magazínu Full Moon #79.