Její jméno je Calla a jde svou vlastní cestou

Časy plné nadšení z poštovního rocku jsou ty tam. Mono se přesunuli z Akráče na Dobešku, kdo ví, kde bude příště záhodno umístit trůn Černému císaři, což není ani tak o postavení hvězd. Nenávratně pryč? Ovšem že ne. Sinusoida znovuobjevování Ameriky funguje, možná ne pravidelně, ale funguje.

Nejdříve trochu zjednodušeně. Flash the Readies, místo, kde se setkávají Mono a Pink Floyd. Možná ne cíleně, ani vědomě, natož ironicky. Japonští pošťáci v gradaci a kytarových vichřicích, růžová se odráží zejména v kytarových sólech, co vypráví. Klávesy s kytarou se doplňují, nesoupeří spolu, jde jim o jednu společnou věc: atmosféru a feeling.

Jenže příběh mě k sobě nepustí, tlačí mě zpátky. Eskapistická moc výpravnosti Flash the Readies je narušována mezerami mezi skladbami. Play, stop, play narace. Mám pocit, jako bych si pouštěl desku a po každém songu si dal na chvíli pauzu. Nechci nosit sirky do sirkárny, už jsem to totiž říkal o ██████, ale atmosféra a koncept si žádá důmyslnější živou prezentaci. Abych tak řekl. Částečně to vynahrazuje Tomášův zpěv, čistá práce s hlasem, stejně jistá jako jeho hmat po struníku, angličtina důvěryhodná.

Her Name Is Calla. Klid před bouří. Bouře. A klid. Příjemná ukázka toho, že hrát rock jako pošťák neznamená mít pouze zaseknutý delay pedal a pidlikat osm minut jednu strunu. Písničkářský jemnocit, temná apokalyptická ráznost i noiserocková syrovost. Calla, pětičlenné těleso, kromě klasicky rockového složení o kytaře, base a bicích, je navíc rozšířené o housle a cello. Sehranost, suverenita a energie. Překvapení přijde se zjištěním, že do turné nepadla jediná zkouška, protože ta, co měla být den před odjezdem, se zvrhla v hody. A Gavin, co zaskakuje na basu, žádnou ze skladeb předtím s Callou nehrál. Zda to šlo poznat a jestli se to nějak na vystoupení odrazilo, nelze říct.

„Vy tady někdo bafáte hulení co? Hraju, hraju a najednou mě praští zelenej oblak. Zapomenu text a všechno je mi jedno.“ Tom Morris má za sebou deset hodin řízení do Berlína, kde jim zrušili koncert, ale nakonec stejně zahráli čtyři věci. A stálo to prý stejně za hovno. Cestu do Prahy na déjedničce si zpestřili dobrodružstvím, když se vydali čerstvou, právě rozdělanou silnicí. Z předčasné deflorace vozovky prý silničáři neměli radost. Ale Calla měla radost z toho, že v Praze máme zvukařku, Marii. Děvče za mix pultem se prý tolik nediví a na rozdíl od kolegů nesmrdí. Navíc to nazvučila čarokrásně, taky máme radost.