Ji.hlava 20 #6

Mezinárodní festival dokumentárních filmů oslavil dvacáté narozeniny a udělal to velkolepě a se ctí. Ozdobil Jihlavu jednou z největších festivalových architektur za svou existenci a nabídl spoustu opravdu kvalitního filmového i jiného programu. Poslední den už panovala poklidná atmosféra. Ačkoli projekce byly až do večera, ulicemi se táhly štrůdly návštěvníků s bagáží k nádraží.

Přesto si ještě dost diváků nenechalo ujít slušnou nabídku filmů, do níž patřila i projekce vítězných dokumentů. Malý sál kina Dukla hostil poslední projekci experimentální sekce Fascinace. Z bloku se zastřešujícím tématem Nadhled, který představil filmy od počátku 20. století po současnost, byl bez pochyby nejzajímavější ten Alexandra Larose Ville Marie. Kanadský filmař docílil efektu závratě pomocí záznamu z kamer, které házel z mrakodrapů. Kamery umístil do "nerozbitné" schránky, jež po dopadu sice nedokázala úplně zabránit rozbití kamery, ale udržela filmový pás ve tmě. Je pozoruhodné, že štáb nakonec zničil pouhé dva přístroje ze sedmi, jak prozradil autor v diskuzi. Ville Marie obsahuje spoustu efektů, filtrů a abstraktních poloh, až se těžko věří, kolik možností nabízí osmimilimetrový film.

Došlo i na promítání vítězného experimentálního filmu, kterým se stala Paměťová stopa, jejímž autorem je Daïchi Saïto. Bezmála dvacetiminutový snímek zprostředkovává divokou barevnou změtí složitý koncept obrazů pracujících s paměťovou schopností neuronových sítí.

Na neokoukanou rovinu navázal i workshop Pavla Klusáka Adult Contemporaries, kde dramaturg hudebního programu ukázal, jakým směrem se vyvíjí kombinace experimentálního videa a hudby. Klipy autorů jako Oneohtrix Point Never, Merzbow nebo třeba Norman Westberg na ploše půldruhé hodiny oslovily diváky odlišnými metodami, jak přistupovat k hudebním stylům jako noise, drone nebo experimental.

Už pár let se festival v Jihlavě drží zaběhnuté tradice propojení celého města. To v důsledku působí, jako by bylo postavené přímo pro něj. Přestože se ve filmovém programu objevilo pár hluchých míst, vlastně to nebylo na škodu, protože vznikla možnost zavítat na neznámé místo, zažít něco nového a občas i nečekaného. Oproti loňsku nedošlo k nějakému výraznému progresu, ale je otázka, jestli je ještě něco takového zapotřebí. Kvalitativně se výrazně zdokonalila pořadatelská činnost, což byl nedostatek, který se s akcí táhl překvapivě dlouho.

Letošní motto Co si neseme na zádech bylo příznačné z více důvodů. I na bedrech Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava totiž spočívá jeho vlastní minulost, kterou i přes veškerou snahu zcela odhodit nemůže. MFDF má ovšem dobře zformovanou osobnost, každý jeho ročník byl jasně identifikovatelný a návštěvníci se stále vracejí na stará místa, aby zažili stejné, ale vlastně nové věci. A letošní ročník nebyl výjimkou.