Ji.hlava 2017: resumé, top 10 a co dál?

Vlak z Jihlavy do Prahy jede asi dvě a půl hodiny, do Brna něco pod dvě hodiny. Minulý víkend se ale Evropou prohnal orkán Herwart, který v místě konání festivalu dokumentárních filmů řadu přespolních uvěznil a cestu domů jim tak o pár hodin prodloužil. Jako by se Ji.hlava nechtěla tak snadno vzdát těch, kteří tu každoročně vytvářejí jedinečnou atmosféru přehlídky. Taky se mi neodjíždělo snadno. Z letošního ročníku mi v hlavě zůstane směs fotek, vůní, zážitků, lidí, zážitků s lidmi, fotek lidí, vůní lidí… Viděl jsem patnáct hodin Třeštíkové Manželských etud, mluvil se synem Connyho Planka, se Sašou Uhlovou jsme vymysleli plán na společný profil na Tinderu. Ozvěny festivalu právě probíhají v pražském Kině Pilotů. (blueskin)

Manželské etudy po 35 letech
Třetí etapa životního projektu Heleny Třeštíkové postrádá leccos z toho, čím byly zajímavé předchozí dva segmenty. Přesto se jedná v rámci české (a vlastně i světové) dokumentaristiky o mimořádný počin a těch 15 hodin s Manželskými etudami bylo jedním z nejvýraznějších zážitků letošní Ji.hlavy.

Conny Plank: Možnosti noisu
Portrét německého producenta Connyho Planka je především portrétem člověka nadaného velkou vášní. Plankův syn Stefan v dokumentu cestuje po světě a z rozhovorů s někdejšími spolupracovníky svého otce skládá dohromady komplexní obraz jedné z nejpozoruhodnějších postav novodobé hudební historie.

Mečiar
Stejně jako film o Connym Plankovi, oživuje i Mečiara Terezy Nvotové osobní rozměr - velké dějiny porevolučního Slovenska se tak prolínají s příběhem autorčiny rodiny. Film má zajímavé přesahy pro české publikum, kterému může Mečiarovo uvažování připomenout některé osobnosti současné tuzemské politické scény.

Dějiny neposlušnosti
Pětidílný cyklus České televize mapuje vývoj zdejšího ekologického uvažování, které tvořilo jeden z významných přítoků řeky, jež nakonec prolomila hráz socialismu. Ivo Bystřičan dává v cyklu prostor řadě pamětníků, jiní se tu mihnou alespoň prostřednictvím archivů.

Shilpa Ray
Shilpa Ray už je u nás pomalu jako doma. Pokud jste se s ní ještě neměli možnost seznámit, určitě to při nejbližší příležitosti napravte! Tolik emocí a umělecké autenticity v jednom lákavém hudebním balíčku na českých pódiích jen tak neuvidíte.

Mezinárodní festival dokumentárních filmů je největší a s rozpočtem překračujícím sedmnáct milionů nejnákladnější kulturní akcí na Vysočině. Z malého pankáčského festivalu vyrostla reprezentativní událost, která pořád čiší mladickou energií, 21. ročník dokázal, že organizátoři nijak neztrácí drive ani nápady. Občas se dopustí přešlapů a podcení detaily, které pak návštěvníka zamrzí - v tiskovce propagují akci v krematoriu, ačkoli ji nemají schválenou, pro jedno projekční místo zruší celou akci v den zahájení, na nejdůležitější Masterclass panikaří s překladem. Přesto to jsou jen drobnosti proti výsledku, z nějž se pomalu ale jistě vytrácejí všechny zmatky, kolize i nedostatky. Když festival slavil 15. výročí, ještě rok poté trpěl kocovinou a trochu zklamal. To po loňských kulatinách neplatí. Pořadatelé postupně pilují organizaci i komunikaci, což je viditelný rozdíl. Letos se návštěvníci mohli podívat opět na nová místa a například filiální kostelík Svatého Ducha viděl zevnitř i málokterý Jihlavák. Město umožnilo volné vstupy akreditovaným účastníkům nebo dokonce MHD zdarma. Je vidět, že festival už jen nepropojuje město, ale pracuje s ním jako s vyvíjejícím se, živým organizmem, na nějž reaguje a využívá ho. Při vytyčování požadavků má v sobě jistou dávku drzosti, díky níž ale dokráčel na pozici jednoho z nejvýznamnějších filmových festivalů u nás. I pokora má svůj čas. (Jakub Koumar)

Rie Nakajima & Pierre Berthet
Koncerty v kostelíků Svatého Ducha měly jeden problém. Zimu. Jenže teplomety dělají příliš hluku a křehké zvukové konstrukce Rie Nakajimy a Pierra Bertheta by naprosto zničily. Nezbývalo než zatnout zuby a ponořit se do spletitých kompozic, jejichž původ bylo krásné pozorovat a ještě krásnější se do nich se zavřenýma očima potápět.

Opera o Polsku
Kdo je to Polák? Kde žije a co prodává? Jaké jsou jeho preference a názory? To se dozvídáme ve zkratkovitých a z kontextů vytrhaných záznamů či přepisů, zatímco oči bloudí v omšelých koutech polské země a uši jsou plněny svíravou hudbou Artura Zagajewského.

Petr Vrba ve Fascinaci
Petr Vrba z Pražského improvizačního orchestru podkreslil v retrospektivním psychedelickém bloku Fascinace tři filmy. Annabellin serpentinský tanec, Noční Coney Island a MLHA – průchod #14. Zejména ten poslední nebyl jen výletem daleko za hranice ostrosti. Když si Vrba pohrával s pospojovanými modulátory a syntezátory i s akustickými vlastnostmi trubky, vyvolal opojný, dronálně experimentální zážitek.

Film jako výtvarný objekt
Stanislav Hora je známý především jako sochař a výtvarník. I proto byly jeho digitalizované filmy, natáčené od 80. let na 8 i 16 milimetrový pás velkým překvapením. Ve filmovém bloku se představila jeho práce, připomínající psychedelické hnutí, destruktivní postupy Petra Skaly i procesuální záznamy tvorby vlastních soch.

Vosto5 – Proton!!!
Divadelní soubor Vosto5 ani jeho hra Proton!!! o hledání tajemné ostravské skupiny není ničím novým. Přesto bylo její zařazení do programu festivalu skvělým tahem. Do posledního koutu zaplněný divadelním stan, živě reagující publikum, kumulování svařáky srkajících návštěvníků u topných těles a sílící déšť s větrem, který div neodnesl plachtu i s konstrukcí. Festivalová atmosféra, jak má být.