Jim Luijten, Micha Zaat (Tramhaus): Utéct hned na začátku

Rotterdamská noiserocková pětice Tramhaus se letos skoro nezastaví. Rozhovor s bubeníkem Jimem Luijtenem a kytaristou Michou Zaatem děláme během krátké přestávky jejich turné, které je zavedlo až do Japonska, v září jim navíc po třech letech koncertování a úspěšných singlech a EP vyšel debut The First Exit. Z covidové karantény vzniklé uskupení se na něm střemhlavě vzdaluje od všech vnějších i osobních škatulek, které by ho mohly brzdit. Zrovna u Tramhaus by to byla škoda.

V září vám vyšlo debutové album. Hodí se říct „konečně“?
JIM: Myslím, že to říct můžeme. Prakticky od té doby, co jsme začali vystupovat, se nás lidi pořád ptali, kdy bude deska. Ale my jsme vždycky říkali, že album přijde, až přijde. A teď se to stalo.

Proč se to stalo zrovna teď?
MICHA: Vlastně nepřišel žádný impuls, prostě jsme přirozeně cítili, že je ten správný čas začít pracovat na albu. Se singly a EP, které jsme vydali, jsme měli docela úspěch, takže nám to přišlo jako ten správný další krok vzhledem k tomu, kde teď kapela je a jaké jsme napsali písně. Všechno to do sebe perfektně zapadalo.

Lišil se tvůrčí proces oproti předchozím nahrávkám?
JIM: Řekl bych, že výrazně, protože EP a singly jsme psali delší dobu a tohle album vzniklo během dvou týdnů. Na týden jsme se zavřeli do zkušebny a snažili se napsat co nejvíc písniček. Svým způsobem to bylo trochu uspěchané, mířili jsme na deadline, který jsme nikdy předtím neměli.

Nastavili jste si ho sami, nebo přišel od nahrávací společnosti?
MICHA: Sami. A myslím, že to byl dobrý tah, protože jsme na tom postavili celý tvůrčí proces. Obvykle máme během zkoušek spoustu nápadů a většinou je nedokončíme. Něco vymyslíme, a pak to necháme u ledu. Tentokrát, když se objevil nápad, věděli jsme, že musíme udělat písničku. Nakoplo nás to a donutilo být kreativnější.

Jaké byly hlavní nápady, které jste si do studia přinesli? Ať už hudebně, textově, nebo jen atmosférou.
JIM: U většiny písní jsme měli v hlavě strukturu a atmosféru, na které jsme cílili. Ve studiu s námi pak byl super producent Floyd, který nám pomáhal dostat se tam, kde jsme potřebovali být. Vždycky si danou skladbu pustil a popisoval nám, jaký z ní má pocit, což se většinou shodovalo s tím, jak jsme ji cítili my.

MISHA: Když jsme přišli do studia, hudební stránka rozhodně nebyla hotová. Obrysy existovaly, ale ještě bylo potřeba je vybarvit. A to se stalo až ve studiu společně s Floydem. Texty byly zejména Lukasova parketa. Album je o jeho coming outu, když mu bylo dvacet.

VŠECHNO JE POSTPUNK

V závěru se album posouvá trochu do shoegaze. Odkud se to vzalo?
JIM: Myslím, že to všechno vychází z toho, že každý posloucháme úplně jinou hudbu, a to vytváří zajímavou dynamiku. Zrovna shoegaze se tam dostal prostě proto, že ho většina z nás má ráda. Od začátku bylo jasné, že neuděláme desku, na které bude devět punkových písní. Chtěli jsme být rozmanitější.

Bylo těžké najít rovnováhu, jak punkoví chcete být?
MICHA: Bylo to vlastně docela jednoduché, protože jak skladby vznikaly a jak jsme k nim přistupovali, bylo jiné. Nejdřív jsme začali psát písničky, protože jsme spolu hráli. Pak jsme začali psát písničky, které budeme hrát na koncertech, což je něco jiného než psát písničky na desku.

JIM: Ne každá píseň musela být extrémně zaměřená na vrchol, kam směřuje, kde bouchne, až ji budeme hrát naživo. Místo toho jsme mohli zkoumat a zkoušet různé nové věci. Zaměřili jsme se víc na to, jaké to bude album poslouchat, a ne, jak bude znít naživo.

Obvykle se o vás mluví jako o postpunkové kapele, ale v rozhovorech jsem četla, že nemáte rádi, když vás tak lidi označují. Proč se vám to nelíbí?
MICHA: Je příliš snadné všechno nazývat postpunk. Snažíme se být jedineční a postpunk je dneska všechno, jenom ne jedinečný.

JIM: Stejné jako když v desátých letech byli všichni „indie kapela“. Myslím, že je postpunk nové indie.

Jak vám mám teda říkat?
JIM: Rocková kapela.

MICHA: Klasický rock.

JIM: Na jednom festivalu ve Francii jsme se před hotelem bavili s Crack Cloud a byli jsme docela hlasití, takže někdo z nás řekl, že bychom se měli trochu uklidnit, protože jsme se ještě ani neubytovali, a aby z toho nebyly problémy. A oni na to jenom: „Jsme rockové kapely. Oni ví, jak to chodí s rockovými kapelami.“ Nikdy jsem neslyšel, že by někdo z naší scény použil termín „rocková kapela“ v tomhle smyslu.

Připadá vám autentické říkat si rocková kapela?
MICHA: Jo. Autentické není nic, takže tohle může být to nejautentičtější.

Když se album jmenuje The First Exit, působí jako byste se od něčeho chtěli naléhavě vzdálit. Od čeho se snažíte utéct? Nebo k čemu?
MICHA: Název vychází z příběhu o Lukasově coming outu, ale to pro mě není všechno. Je to taky pocit, když před něčím utíkáš a sáhneš po prvním východu, který vidíš. Cítíš se stísněně, chceš prostě utéct. A myslím, že je to cítit i ze spousty skladeb, působí trochu nervózně, klaustrofobicky. Ale jiné písně jsou pak zase spíš melancholické.

JIM: Taky mi přijde vtipné nazvat první desku The First Exit, protože to zní, jako bys hned potom skončil. Vzhledem k tomu, jak se nás poslední tři roky pořád někdo ptal, kdy už konečně bude ta deska, jako bychom teď mohli říct: „Tady ji máte. A teď končíme.“ Ale to se samozřejmě nestane.

Hlavní téma textů už jsme zmínili, ale nacházíte si v nich i vy sami osobní významy? Podílíte se nějak na jejich psaní?
JIM: Dřív byly naše texty hodně observační, zaměřené na věci kolem nás, a po nějaké době jsme dostali nálepku skoro protestní kapely. Líbí se mi, že jsou texty na tomhle albu introspektivnější. Opravdu ukazují nitro člověka a vlastně i kapely. Protože kdyby nás štvaly, bylo by fakt divné je každý večer hrát.

HUDBA Z ROTTERDAMU NIKDY NENÍ HEZKÁ

Promítl se nějak Rotterdam, odkud pocházíte a kde žijete, do vašeho zvuku?
MICHA: Není to tolik o Rotterdamu jako městě, ale spíš o Rotterdamu jako scéně. Nechci zabředat do klišé, jak je Tramhaus ta opravdová rotterdamská kapela. A ani si nemyslím, že bychom jí byli, spíš jsme produktem scény. Už dřív jsme všichni hráli v různých skupinách, chodili jsme na koncerty a večírky, takže v tomhle směru jsme určitě rotterdamská kapela. Ale nemám rád stereotypní vnímání Rotterdamu jen jako přístavního dělnického města.

JIM: Zdejší scéna byla a je opravdu skvělá. Formovala můj hudební vkus, to, jak hraju, jak by podle mě měly kapely fungovat a poznal jsem díky ní spoustu lidí. Taky jsme se všichni navzájem znali, protože jsme se vídali na koncertech.

Co jste hráli za hudbu?
JIM: Já jsem hrával v hardcoreových kapelách, tohle pro mě bylo něco úplně nového. Když se mě zeptali, jestli nechci hrát v postpunkové kapele ve stylu Idles nebo Viagra Boys, říkal jsem si, že to sice není moje parketa, ale zkusím to. Myslím, že nakonec ale jako tyhle kapely vůbec nezníme.

Jak by tedy měla znít typická rotterdamská kapela?
JIM: Máme tu skvělou noiserockovou scénu, dělat hlasitou hudbu je prostě vždycky fajn. Je tu hodně hlučných věcí.

MICHA: Taky elektronická hudba, i když to není úplně naše scéna. Hudba v Rotterdamu není nikdy moc hezká. A kapely jsou vždycky trochu hlučnější než ve zbytku země.

Přesto mám pocit, že je hudba na novém albu oproti předchozí tvorbě o něco klidnější. Nebo možná míň naštvaná.
JIM: Vím, jak to myslíš. Řekl bych, že to odráží zase tu změnu v psaní, pro album, ne pro nabušené živé vystoupení. Místo toho, abychom se snažili o hooky a vyvrcholení, jsme se zaměřili na psaní písní k poslechu. Možná proto jsme s trochu zklidnili.

Už jste tyhle „poslouchací“ skladby z alba hráli naživo? Jaké byly reakce?
JIM: Myslím, že jsme hráli většinu z nich. A někteří lidi, kteří nás už několikrát viděli, byli z nových věcí nadšení. Máme z té desky vážně dobrý pocit.

Upřímně řečeno, obdivuji, že se vám podařilo dodržet termín, který jste si sami stanovili. Já bych to nikdy nedokázala.
JIM: Nejsme v tomhle ohledu typičtí hudebníci. Kromě kapely máme všichni ještě normální práci, takže nemůžeme být povýšené rockové hvězdy, které si berou tolik času, kolik chtějí.
Zároveň jsme hodně pracovitá kapela, pořád si sami děláme devadesát procent věcí spojených s kapelou. Nemáme tour manažera, staráme se o finance, zajišťujeme dopravu, kdykoli jedeme na turné. Znám spoustu muzikantů, kteří jsou menší než my a tohle všechno řešit nemusí, protože úplně nejdřív si na to někoho najmou.

Proč se takového fungování pořád držíte?
JIM: Líbí se nám, jaký díky tomu máme přehled. Kdokoliv se může zeptat na nějakou náhodnou otázku a jeden z nás vždycky zná odpověď. Kdy letíme, v kolik hodin dostaneme jídlo, kdo nám dělá zvuk. Je příjemné vědět, co se kolem kapely děje. A taky nám to pomáhá nenechat se moc unést.

Rozhovor vyšel v magazínu Full Moon #160.