John Parish: Snažím se z každého projektu vykřesat maximum

Úvodní koncert letošního ročníku Radio Wave Stimul festivalu přivítá hudebníka a producenta Johna Parishe. Objevitel a hlavní spolupracovník PJ Harvey pod svým jménem vystupuje velice zřídka, na letošním turné představí se svojí skupinou hlavně repertoár z alba Screenplay, které vyšlo letos v dubnu na labelu Thrill Jockey. John Parish je uznávaným skladatelem filmové hudby a jak název nového alba napovídá, jde právě o kompozice, které byly použity v různých filmech. V pondělí 4. listopadu v pražském Lucerna Music Baru vystoupí vedle Johna Parishe také další soubor vedený významným producentem, pražská skupina OTK soustředěná kolem Ondřeje Ježka, která na druhou polovinu letošního roku chystá dlouho očekávané nové album.

Jste „tím, který objevil PJ Harvey“. Nicméně, kdo objevil Johna Parishe?
Vtipné, ale bude to právě PJ Harvey. Právě její práce, resp. naše spolupráce na moji maličkost upozornila nejvíc.

Množství hudebníků právě vám a vaší produkci vděčí za svůj úspěch. Vrací se vám to, když sám potřebujete pomoct? Cítíte větší vstřícnost nebo ochotu?
Ze spousty mých spolupracovníků se v průběhu času stali přátelé. A také myslím, že s naprostou většinou udržuji velmi blízký pracovní vztah, založený na respektu a ochotě. Ale abych byl upřímný, nedokážu si představit, že bych je žádal o pomoc – jednak si nedokážu představit, že bych na svých deskách unesl větší množství hostů, jakkoliv skvělí a talentovaní jsou, jednak nemám pocit, že bych své hudbě něco dlužil. A skutečnost, že bych se přirozeně musel více věnovat „větším hvězdám“, mi k mojí tvorbě nesedí. Což ale neznamená, že se určitých lidí v průběhu vzniku desky neptám na jejich názor.

Čím vás naplňuje práce producenta?
Velmi dobrý pocit pramení z toho, když se mi podaří podílet se na albu, se kterým je jeho autor spokojen. A je opravdu úžasné sledovat vznik kvalitního materiálu ve studiu, účastnit se procesu nahrávání s talentovaným interpretem. Tyto momenty jsou nenahraditelné.

Kariéru jste započal jako bubeník. Hrál jste radši ve studiu, nebo na živých vystoupeních? Cvičíte ještě?
Miluji hraní na bicí. Je to základní nástroj, svým způsobem o hodně primitivnější, než jakýkoliv jiný. Musíte úplně cypnout mozek, abyste hráli dobře. Co se mého hraní týče, obvykle jsem ve studiu, ale čas od času mám příležitost zahrát si naživo, což je vždycky skvělé. Jak jsem řekl, miluji to.

Vyrostl jste v rodině, která si velmi zakládala na klasickém vzdělání. Jak vás to ovlivnilo ve vaší kariéře?
Pomohlo mi to minimálně v tom smyslu, že jsem měl velmi dobré základy cítění rytmu a melodie. S klasickou hudbou se ovšem příliš neztotožňuji, tedy alespoň ne ve své vlastní tvorbě, a upřímně, příliš klasické hudby také naposlouchám. Ale jsem velmi vděčný své rodině a rodičům, že jsem vyrůstal v prostředí, kde bylo samozřejmé a přirozené zpívat, poslouchat hudbu nebo hrát na hudební nástroj.

Na aktuálním turné představujete nové album Screenplay, které mělo původ ve sbírce kompozic pro různé filmové snímky. Podle jakého klíče jste skladby vybíral?
Chtěl jsem dát dohromady desku, ve které budu soustřeďovat filmovou hudbu, která bude poslouchatelná bez nutnosti vidět samotný film. Trvalo mi věčnost, než jsem finalizoval tracklist, hodně jsem si pohrával s výběrem i posloupností, hrál jsem si. Použitá hudba pochází ze šesti různých snímků, ale v podstatě stojí na dvou nejnovějších: Little Black Spiders a L’Enfant D’en Haut.

Zdá se, že dáváte přednost evropské kinematografii. Vyhýbáte se americké produkci? Proč?
Otázka by měla spíš znít: proč se americká produkce vyhýbá mně? A na to neznám odpověď.

Neplánujete desku, která by nebyla nijak ovlivněna filmem nebo jinými interprety? Natočit album, které bude kompletně, od začátku do konce, vaše?
Spolupráce mi ve skutečnosti nevadí a myslím, že mojí tvorbě vůbec neškodí, naopak. Hudbu na základě filmové produkce si užívám – je velmi inspirující a obohacující. A přesto – moje další deska bude skutečně jenom John Parish, bez hostů a bez jakéhokoliv multižánrového přesahu.

Je pro vás skládání vlastní hudby „útěkem“ od reality nebo vlivu jiných umělců? Není po všech těch letech těžké vytvořit si vlastní, ničím nenarušený prostor?
Spíš bývá složité najít si čas a prostor na vlastní tvorbu... Mám ohromné štěstí, že jsem prakticky neustále zavalen žádostmi a prosbami o spoluprácu a většinou od lidí, kterým neumím říct ne. Takže si říkám, dobře, udělám ještě tenhle a tenhle projekt, a pak se konečně začnu věnovat svým vlastním nápadům. Jenže to se pochopitelně nikdy nestane. Takže teď už si i vlastní desky plánuji a zapisuji do diáře, jako by to byla regulérní práce. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jinak už to prostě nepůjde.

Jste vybíravý, co se týče nahrávacích studií?
Hodně, opravdu hodně práce jsem udělal ve studiích Toybox v Bristolu. V průběhu let se tolik zlepšili a prostředí dotáhli prakticky k dokonalosti. No, nejsou tam sice okna, což je nepříjemné, ale to vybavení! A zvukový inženýr Ali Chant je génius. Na druhou stranu, mám i pár jiných oblíbených míst. Co se týče vlastní tvorby, obvykle nahrávám doma – a většinou nemám ani potřebu znovu své věci pře-nahrávat, jelikož mám dojem, že už zní tak, jak by měly znít, že už jsem z nich vytáhl maximum a jsem spokojený. Takže to dělám jen v případě, že nahrávám s celou kapelou (což se stává vlastně poměrně často), anebo když potřebuju výrazně změnit aranže nebo mi tam něco chybí. Takže to potom jdu a nahraju to znovu.

Když John Parish nahrává desku, najme si Johna Parishe jako producenta? Nebo si chcete udržet distanc a pracujete s někým jiným?
Věčné dilema. Někdy jsi říkám, jestli vlastně nejsem nezprodukovatelný. Tak či tak, svoji tvorbu si produkuji sám, ale poslouchám rady profesionálů, kteří se na daném projektu podílí. A samozřejmě mám – velmi malý – okruh přátel, jejichž názor vždycky rád vyposlechnu.

Měříte „své“ interpety stejným metrem?
Snažím se z každého projektu vykřesat maximum.

Říkáte, že když spolupracujete s „excentrickou osobností“, snažíte se tuto excentričnost převést i do hudby. Jak se to dělá?
Jsem přesvědčený, že aby byla deska dobrá, musí se do ní promítnout osobnost umělce, bez ohledu na to, jaká je. Nebo, lépe řečeno, pomáhám s tím, aby se tyto vlastnosti promítly do jednotlivých skladeb. A excentricitou jsem patrně myslel spíš „výstřednost“, pokud je zřejmý rozdíl.

Jak byste popsal vašeho ideálního umělce? S kým byste spolupracoval nejradši? S někým, kdo umí udělat hitovou nahrávku...