Jorscan - vzestupy, pády a morální ponaučení

Basák, MC, bavič, jazzman s častými přesahy (nejen) do taneční muziky. Jordan Scannella je součástí výborných hudebních uskupení, v červnu však vyšlo druhé EP jeho sólového projektu Jorscan. Deska My Style je stejně jako předchozí upřímná, vtipná i nemravná, extrémně povedený mix hip hopu, soulu i funky. Jaká deska, takový autor.

Kdykoliv spolu mluvíme, jsi ve studiu nebo na zkoušce, případně se chystáš na koncert. Na čem děláš teď a v kolika projektech vlastně působíš?
Nedávno jsem o tom přemýšlel – je jich hodně. Ale moje zapojení se hodně liší. Myslím, že jich je tak deset až dvanáct. Dokončili jsme nahrávku s People's Champs,na které jsem spoluautorem/koproducentem, je výborná. A i když jsem, řekněme důležitou složkou přibližně deseti věcí, moje kapely Jorscan a People's Champs jsou ty, kde opravdu cítím proces spolutvorby.

Že by se na internetu dal najít tvůj životopis se nedá říct, jaké jsou tvé hudební začátky?
Nejlepší věc, jakou moji rodiče kdy udělali, bylo nechat mě ve třinácti skoncovat s klavírem.

Tolik tě to nebavilo?
Začal jsem tvrdou metodou Suzuki a dostal drsného jazzového učitele, který mi dával věci mimo mé schopnosti. Skoro jsem kvůli tomu skončil s muzikou. Ale na střední jsem objevil basu a začal hrát v jazzové kapele. Úplně jsem se zamiloval do zvuku i úlohy toho nástroje. Když jsem oznámil rodičům, že s pianem končím, bylo najednou snazší hrát. Úleva.

Rodiče jsou také muzikanti?
Táta hrál rekreačně na klasickou kytaru, je celkem dobrý. Máma jako mladá židovská holka vyrůstající v Brooklynu hrála na akordeon, ale pak čtyřicet let přestala. Nicméně nedávno znovu začala a zbožňuje to. Je skvělé vidět někoho hrát jen tak pro radost, ne pro prachy/holky/kluky/drogy a rock'n'roll. Vždy mě velmi podporovali. Jen když mám těžké časy, ječím na ně: “Proč jste mě nedotáhli k pořádné práci!“

Mají na to odpověď?
Jsou to duší hippíci. Maminka se odstěhovala od své mámy, protože ji nechtěla pustit na Woodstock!

Statečné i šílené.
To je velmi výstižný popis mojí mámy.

Co studia na Berklee? Pro mnohého hudebníka je to téměř nebe.
Jediný rozdíl je, že nebe má pravděpodobně lepší poměr holek a kluků. Berklee pro mě bylo nezbytné k tomu, abych začal brát hudbu vážně. Jako hodně tamních studentů jsem byl na střední nejlepším hráčem ve své kategorii a myslel si, jak jsem úžasný. Berklee mě z toho rychle vyvedlo. Ale hlavně je to o získávání kontaktů. Potkal jsem tolik fantastických lidí, ze kterých se stali mí přátelé a spolupracovníci. I teď, dvanáct let poté, pracuji s mnohými z nich.

Jak vypadaly přijímačky?
V té době žádné nebyly! Pokud sis to mohl finančně dovolit, dostal ses tam. Získal jsem malé stipendium, ale bohužel chybějící přijímačky zapříčinily, že tam bylo příliš lidí, kteří tam být neměli. Škola však brzy vyloučila ty, co na to nestačili. Teď tam myslím přijímací zkouška už je, protože Berklee je slavnější. Ostatně já školné pořád splácím, kupujte si mé desky!

Ještě pořád? Přestávám si stěžovat na svou vysokou.
Ironií je, že stále volají o další příspěvky. Vždycky si říkám - vždyť vám sakra už platím!

Těžký život muzikanta.
Díky za uznání, jak vidno, není to jen o pozlátku. Však jsi viděla naší šatnu, je to náročné. Cože? Zase Jack Daniels? Kde je jako Glenlivet?! Dobrá, nechám srandiček.

Jaký byl vůbec přerod z klasicky vzdělaného hudebníka k MCmu?
Dobrá otázka. Poslouchal jsem hip hop krátce po mém období šedesátkového psychedelického rocku, přechod nastal někdy kolem mého Bar Micvah, kdy jsme se stal mužem. Nedlouho poté jsem napsal rap do mé hodiny anglického jazyka, což byl velký hit u čtrnáctiletých holek. A to předurčilo můj osud. Ve skutečnosti jsem začal brát své hudební vzdělání vážně až od střední školy a vzhledem ke studiu jazzu na Berklee jsem tehdy rap odsunul stranou. Mám kamaráda, hráli jsme spolu jazz, ale když jsme pařili, často jsme se bavili freestylovými bitvami, většinou strefujícími se do matek jeden druhého. Neměly vítěze, žili jsme pro to, abychom mohli druhý den bojovat znovu!

Kluci...
No... ano.

Máš na kontě hraní s osobnostmi jako Esperanza Spalding, to je také kontakt z Berklee?
To je mých pět minut slávy! Ale ne tak docela, Esperanza a já jsme se podíleli na nahrávce Alidy Rohr ještě v Bostonu roku 2006. Hráli jsme na těch samých tracích – ona byla maso a já omáčka, abych tak řekl. Teď, co jsem vegetarián, si budu muset najít nové připodobnění...

Ty máš ale i historku, kterou se zrovna nechlubíš. Pár měsíců v japonském vězení, o kterých jsi složil třeba píseň Birthday in Jail na prvním sólovém EP. Už dlouho se tě chci zeptat na podrobnosti.
To je dost dlouhý příběh, kéž bych byl lepším pisatelem.

Neměl bys náhodou skvěle ovládat prsty, jakožto basák?
To je pravda, jenže pořád jsem tak trochu dvouprstý pisálek. Ta japonská story je mnohovrstevnatá, plná vzestupů a pádů, morálních ponaučení a myšlenek. Nejdůležitější a nejdivnější na tom ovšem je, že to byl extrémně pozitivní moment.

Pozitivní? Jak dlouho jsi tam byl?
67 dní.

Ufff.
Samozřejmě pro obyčejná, svobodná individua je to dlouhá doba a vzhledem k mému přestupku (pozn. aut. troška zatoulané trávy v kapse) nehorázná.

K novince My style – proč jen EP? Uvažuješ nad dlouhohrající deskou?
Doufám, ačkoliv mezi mými dalšími kapelami a turné je dost těžké najít si na to čas. Má první deska byla spíše studiová věc, kapela nikdy nehrála naživo, takže byla více zaměřená na zvuk. S novým EP jsem chtěl zachytit sound, který má živá kapela. Protože rapuji a zároveň hraju na basu, musel jsem udělat jisté hudební úpravy (jsem jen člověk, probůh!). Aranže a lyrický obsah se změnily. Takže jsem musel zauvažovat, co funguje živě a co ne. Někdy je to prý šokující. Třeba píseň Hot Cross Buns...

U ní jsem se smála nahlas, když jsem ji poprvé slyšela, ale pravda, není to pro každého. Oproti prvnímu EP se zdá i posun v textech? My Style se více věnuje vztahovým záležitostem.
To je pravda – některé jsou fiktivní, jiné reálné. Ale ano, téměř všechny písně mají něco společného se vztahy, ať už chlípnými, nostalgickými, nenávistnými či majetnickými.

Nyní tedy pod názvem Jorscan hraje celá kapela?
Jo, mám pěknejch pár kluků, co se mnou hraje, zbožňuju je. Klávesák Romain Collin "Roco“, bubeník Josh Giunta "Giunteligence" a kytarista Adam Minkoff "Minkles“. Skvělí umělci, hajzlíci a přátelé.

Do Čech ses dostal před lety s Tortured Soul, v rámci festivalu Colours of Ostrava. Budeš někdy na jejich desce?
Jsem na té další, která je tou nejlepší. Přinejmenším má nejhezčí obal.

Někde jsem četla, že také učíš - jak to jde?
Chvíli jsem to dělal a sem tam ještě učím, ale je to těžké s mým velmi nepředvídatelným rozvrhem. Chtěl bych se tomu ale věnovat více.

Mnoho hudebníků si balí kufry a vyráží do New Yorku, aby tam začali kariéru. Ovlivnilo to město i tebe?
Nepochybně! Musel bys být mrtvý, aby tě to místo neovlivnilo. Je to prostor s nejvyšší hustotou fantastické hudby z celého světa na velmi vysoké úrovni. To tě postrčí k tomu, abys dělal něco unikátního. Jenže je to zároveň obtížné místo pro vznik originálního projektu, je zde příliš mnoho skvělých věcí, a je proto těžké vyniknout. Proto současně rapuji, hraju na basu a jsem na scéně jen ve spodkách.

Cože?
Neber mě vážně...

Umíš si představit, že bys žil někde jinde?
Kdyby každý koncert byl takový, jako naše koncerty s Tortured Soul v Lucerna Music Baru, uměl bych si představit žít v Praze.

Zvládl jsi vůbec vidět z Prahy víc než jen backstage?
Ano, když jsme tenkrát před koncertem v Ostravě přijeli, měli jsme tři dny volna, stihli jsme toho celkem dost. Dostat se až na dno sklenky absinthu.

Nelze se nezeptat na tvé hudební vliv, mám pocit, že to bude dost široké spektrum.
Máš pravdu, vlivy jsou až příliš různorodé na to, abych je vyjmenoval. Mění se každým týdnem.

Tak alespoň oblíbení basáci?
Zprvu to byli samozřejmě basáčtí idolové – Jaco a Wooten. Ale od té doby mě více zajímají hráči, kteří to dokážou pořádně nakopnout, jako James Jamerson, Anthony Jackson, Pino Palladino, Bernard Edwards apod.

Budoucnost sólového projektu? Plánuješ s novou deskou i turné?
To je má největší potíž – mentální přerod z doprovodného hráče k frontmanovi. Jsem doprovodný hráč i co se týče finanční stránky věci, takže to bude opravdu velká změna v prioritách. Domnívám se ale, že moje kapela zní dobře a že si nás lidé opravdu oblíbí, až nás uslyší.

Jak se cítíš v roli lídra?
Někdy je to těžké, ale zlepšuje se to. Jako basák jsi často spíše ve stínu, i když máš hluboký vliv na muziku. Být středem pozornosti je přeci jen něco jiného. Někdy se ale tak zažeru do rapování, že si ani neuvědomuju, že hraju na basu.

Vypadáš jako přirozený bavič.
Tím si nejsem tak jistý. Ale tolikrát jsem stál na pódiu s komiky, a to jak dobrými, tak příšernými. Dělal jsem si poznámky.

Patříš k muzikantům, co jsou posedlí svým nástrojovým vybavením?
Většinou volím chicagský Lakland P-bass. Ale jinak nejsem závislý na vybavení, správné ruce rozezní dobře cokoliv. Snažil jsem se také zaměřit na kontrabas, na tom nástroji je něco přirozeně krásného.

Nadaný ve všech směrech.
Co na to říct, jsme vyvolený národ.

To je téměř na titulek.
Ha! Nejsem si jistý, že by mě Židé chtěli jako svého zástupce!