K čaji o páté (London Has Fallen)

„Nejsme jen zasraná vlajka!”

Třes se strachy země, kam americký president přijede na návštěvu. Britský premiér zemřel (zdánlivě přirozenou smrtí, mrk, mrk) a do Londýna se na pohřeb sjíždí nejpřednější politické papalášstvo spřátelených zemí. President USA (Aaron Eckhart) a šéfagent Gerard Butler (čekající doma přírůstek do rodiny) nesmí chybět. Zlý terorista (na jménu nezáleží) z jisté východní země vymačkává situaci na maximum. Mění svět, zabíjí a mstí se za křivdu kdysi spáchanou démonickým americkým prezidentem házejícím bomby na svatby a podobné veselice.

„Nejsme jen jeden muž…“

V pokračování poměrně zábavné akčňárny Pád Bílého domu tvůrci vyměnili Bílý dům za Londýn, takže se tu více běhá, než plíží, a prolézá vzduchotechnikou. Hřiště je větší, takže tu máme navíc automobilovou honičku, výbuchy na více místech… a to je asi tak všechno. Bohužel inspirace si scenáristé vzali více ze seagalovek než ze Smrtonosné pasti jako minule. Obsazení zůstalo (kupodivu i scénáristé), jen režiséra vystřídal málo známý rutinér Babak Najafi. Skladatelská židle naštěstí hostila stejný zadek a kvalita hudebního podkresu zůstala zachována. Kanadský skladatel Trevor Morris zvolil moudře, když se podruhé nepustil do stejných vod a upustil od patriotické koncepce jedničky, při níž v mozcích posluchačů vlála americká vlajka.

„Svině jako ty se nás snaží zabít hodně dlouho…“

Hlavní téma má africké textury (což je zvláštní, protože film nemá s Afrikou nic moc společného) a připomene spíše Newton-Howardův Krvavý diamant než Pád Bílého domu. Na rozdíl od patriotického zvuku z minulého dílu jsme svědky více emocionálního pojetí, či spíše nebezpečí z tajného komplotu než z čelního útoku. Struktura je podobná, ale výsledek úplně jiný. Jako by Morris dělal hudbu k tomu samému filmu, ale úplně jiným stylem. Nabízí tak znovu moderní akční hudbu, která je osobitá, ne až tak generická, jak bývá poslední dobou zvykem, a přesto je dost odlišná. Máme tu znovu dva delší akční kusy, jež tvoří páteř celého alba, elektronikou pulzující London Attacked a dvanáctiminutovou Rescuing Asher. Obě skladby reprezentují to nejlepší, co má Trevor Morris v rukávu. Silný intenzivní zvuk, pulzující motivy, chytlavou elektrickou kytarou a hutnými perkusemi. Klidnější pasáže pak reprezentuje decentní až optimistické Bourbon and Poor Choices, protknuté bluesovou kytarou s uvolněným motivem. Slouží jako představovačka dvou hlavních parťáků, agenta Banninga a jeho sidekicka prezidenta. Heroických momentů se naštěstí úplně nezbavíme, viz inspirující a burácivé Motorcade / Marine One Lands nebo President Arrives in the U. K.. Smrťáky jsou odehrané na piano (Jacobs' Death).

„Ale víš co? Za tisíc let… tady pořád budeme.”

Trevor Morris nezklamal nejen tím, že doručil to, za co mu zaplatili, ale vyloženě si to užil. Hrál si a bavil se. Vykašlal se na to, jestli sedí etnikum, prostě to dobře zní, dáme to tam. Takový přístup není v pořádku u vážnějších snímků, u kterých záleží na přesnosti, ale tam, kde prezident v polobotkách utíká skrze tunely metra a kde výbuchy zabíjí jenom záporáky, to projde bez problémů. Užité do poslední noty.