Kalhotky, šminky, řemdih a mačeta - Kyklos Galaktikos

„Promiňte, smí se tady kouřit?“ ptá se Jan Burian, když zasedne u stolku na Nové scéně. Spolu s Michaelou Švédovou a Jaroslavem Hrdličkou tvoří trojici hudebních experimentátorů, která nedávno vydala novou desku Mezi lovci mezer. Dvě třetiny Kyklos Galaktikos se mnou mluví o tom, jak se dívají na hudbu, na svět a na mezery v tom všem.

Cestou do Prahy jsem poslouchala Mezi lovci mezer a oproti Ose dobra mi přijde čistší, a zároveň intenzivnější. Už bych ale neřekla, že je to hip hop…
Jan: Jo? Já nemám rád škatulkování. Přijdou mi k smíchu ti žánroví svazáci, kteří hlídají, jestli se rapuje podle pravidel, jestli jsi správně oblečenej a uctíváš správný hodnoty... Spíš mě zajímá, jestli je kapela osobitá, svoje. Při nahrávání Osy dobra jsme vlastně ani netušili, že budeme regulérní kapela. Jen tak jsme si blbli s Járou o prázdninách a nahrávali to. My vždycky děláme jen to, co nás baví, a snažíme se sami sebe překvapovat. A stejný je to s novou nahrávkou Mezi lovci mezer. Klidně to může být i hip hop, ale upřímně, je mi to jedno. Všude máme myslím napsáno elektro-akustický hip hop.

Michaela: Experimental-noise nebo něco takovýho…

Jan: Tyhle hesla si představuju spíš jako “souřadnice”, aby člověk mohl líp najít hudbu, která by ho mohla zajímat, ne jako nějaký omezení.

Člověku se neodbytně vybaví WWW, ale to asi slýcháte často, co?
Jan: Teď už ani tak ne. Myslím, že s nima nemáme moc společnýho. Já teda naposledy slyšel snad Neurobeat, další desky moc neznám. V hudbě jsme každej úplně někde jinde, to je asi na první poslech zřejmý, s texty už to může být pro někoho složitější. Když tomu hned nerozumí, jsou to WWW. To chce asi více poslechů, aby se ukázalo, že i tady míříme každej úplně jiným směrem. Jsme si mnohem bližší třeba s polskýma Napszyklat nebo novou kapelou Roberta Piernikowského Syny, se kterou jsme jeli slovenský turné. I když jsme jiní, máme podobnej smysl pro humor a cítíme hodně věcí podobně.

Oni se ti WWW nabízí, k čemu vás taky u nás přirovnat.
Jan: Edoshův Kurník, Terrence NNSCK, Mc Lůzr, Křik z ticha, FoxWolf, Peťo Tázok, Bonus... Je tu hodně věcí, který si s rapem pohrávaj jinak.

Michaela : Prezident Lourajder...

Jan: V zahraničí jsou takový hudby mraky, tam bychom patřili ke střednímu proudu.

Jak se ti s Kyklos hraje, Michaelo, coby nové člence?
Michaela: Skvěle. Je to pro mě inspirativní a zábavná práce. Mohla jsem být u celého procesu vzniku desky, a tak jsem se toho od kluků hodně naučila.

Tvoje první zkušenost s hudbou?
Michaela : Dřív jsem víc zpívala. Měla jsem takovej předsudek, že holky nejsou moc dobrý na programování synťáků, a i když se mi elektronická hudba a všechny ty krabičky líbily, netroufala jsem si na ně. Pak jsem si ale našla cestu přes nahrávání zvuků do iPadu, kde je to poměrně jednoduché, a zamilovala si to. Teď hraju na koncertech kromě iPadu na OP-1, SP404sx a učím se na další elektronické nástroje.

Dávají vám krabičky a mačkání čudlíků víc svobody, než kdybyste hráli třeba na kytaru?
Jan: V něčem určitě. Můžeme použít jakýkoli reálný zvuk, nebo si ten zvuk vytvořit, někdy nahráváme zvuky na místě před koncertem. Já dělám i úplně jinou hudbu, a když hraju na akustický nástroj, můžu rychle reagovat na to, co přichází. Jediným omezením je v tu chvíli moje neschopnost… To je meta, kterou se snažíme dosáhnout i při hraní na elektronické nástroje. A neovládáme je jenom čudlíkama a krouťákama. Michaela má nástroj se snímačem pohybu a hraje na něj použitím různých gest. Já si postavil bubny ze sklenic. Snažíme se, aby si to užilo i publikum. U elektronický hudby je hloupý, že interpret stojí a dívá se dolů a divák neví, co se to tam vlastně děje. Chceme, aby na koncertě bylo slyšet i vidět, že hudba často vzniká přímo na místě.

Na hudbě a textech děláte všichni?
Michaela: Já texty nepíšu vůbec. Při práci na novém cd jsem nahrávala různé dialogy a vyprávění, něco z toho se pak stalo součástí písniček. Ale napsat jsem se ještě nic neodvážila. Ani rapovat.

Jan: Není to pokaždý stejný. Tragédie II. z novýho alba vznikla během pěti minut na zkoušce, první sloka Výry zas vychází z toho, že jsem se snažil “přeložit” už tak špatně přeloženej Otčenáš z češtiny do současný češtiny. Slovo od slova. Pak jsem to poslal Járovi, on napsal jinej kus a pak jsme si to navzájem doplňovali, přepisovali a vložili kus textu z knihy Vrátný od Reinalda Arenase. Texty vznikají dost anorganicky.

Ve vašich textech se některé motivy opakují.
Jan: Jsou témata, která nás zajímají pořád. Mezi lovci mezer jsme nahrávali od minulého léta až do Vánoc a teprve někdy na podzim začali zjišťovat, o čem deska je. Neměli jsme to dopředu rozmyšlený. Najednou jsme začali vnímat, že je to takovej manifest nejistoty... Před dvěma lety jsem přiletěl do Pekingu, kde na mě shodou různých náhod nikdo nečekal na letišti a já neměl ani napsáno, kde že je to místo, kam se mám dopravit. V kapse jsem měl asi 20 euro. A v tu chvíli mi začalo být nádherně. Věděl jsem, že nebudu rozumět žádnému nápisu, že těžko najdu někoho, kdo mluví anglicky, byl jsem totálně ztracený, to zbožňuju… Nebo tu jsou věci, které zůstávají v rozhovoru mezi dvěma lidma nevyřčený. Pořád nás láká i téma temnoty. Ale ne temnoty jako něčeho zlýho, spíš neprozkoumanýho. Nesnažíme se nikoho poučovat nebo tepat do politiky. Je to niterná věc namířená na nás samotný a doufáme, že někdo má podobný pocity a osloví ho to. Nemáme potřebu hodnotit svět.

Říkáte, že na koncertech často improvizujete.
Michaela: Z části máme písničky nazkoušený, ale sestavili jsme si to tak, abychom měli hodně prostoru na improvizaci a proměnlivost.

Jan: Hned, jak jsme dodělali nahrávku, začali jsme zkoušet koncertní podobu. Zkoumali jsme, jak by se to dalo zahrát, protože ze začátku jsme se báli, že tahle deska naživo hrát vůbec nepůjde. Skoro dva měsíce jsme každý den zkoušeli, osm hodin, někdy i víc. Teď máme chuť improvizovat pořád, takže se musíme krotit...

Michaela: Taky máme komornější variantu pro kavárny, kde používáme menší bedýnky, což nás nutí hrát trochu jiným způsobem.

Budějovický Majáles, kde zanedlouho zahrajete, bude asi opakem takové kavárny, budete naopak přidávat a zvětšovat?
Jan: Tam se těšíme, hráli jsme tam už před dvěma lety a strašně jsme si to užili. Zvětšovat nemusíme. V našich strojích se ukrývá dostatečná síla na vyhlazení menšího národa.

Co se vám vybaví, když se řekne Budějovický Majáles?
Jan: Young Fathers v bahnu a dešti.

Michaela: Přesně: „To je ten festival, kam dostali Young Fathers?“ Ale ještě jsem tam nebyla, mám to zprostředkovaně.

Jan: Pro nás to bylo překvapení, výborná atmosféra. Až v noci jsme zjistili, že to připravují nějaký děti. (smích) A přitom to fungovalo líp než leckterý jiný festivaly, kde jsme hráli.

Vzpomenete si na svůj první festival nebo koncert z pohledu diváka?
Jan: Já jsem z muzikantský rodiny, takže jsem byl odmalička pořád na nějakým koncertě. Pamatuju festival v Trenčíně na hradě. Ne na Pohodě, tam jsem byl poprvé až s kapelou. Tohle bylo, když jsem byl malinkej, hráli tam shodou okolností i Bez ladu a skladu Michala Kaščáka.

Michaela: Tys musel vidět ty dobrý undergroundový kapely, ne? Hrdinové nové fronty, Dunaj, Šanov...

Jan: Jo, to bych mohl mluvit hodiny… Dunaj jasně, ale hlavně Vladimír Kokolia a jeho E. Ty když vidíš na koncertě, je to jako zjevení. Nebo Petr Váša, to byly festivaly pro pět set lidí a on tam sám stál a všichni s ním řvali jeho fyzické básně.

Michaela: Já byla poprvé na Colours of Ostrava. Byla tam myslím Sinead O’Connor a Nohavica.

Jakou muziku jste poslouchali jako teenageři?
Michaela: Já asi nejvíc The Doors, Patti Smith, Velvet Underground, ale taky Gorillaz, Prodigy, Massive Attack a další.

Jan: Já toho poslouchal hodně, mám rád všechny žánry. Můžu říct něco konkrétního, ale pak mi bude líto, že jsem něco jinýho vynechal. Einstürzende Neubauten, Joy Division, Psychic TV, z českých věcí E, Dunaj, Váša, Máma Bubo, Manželé, Piráti, ale už v tý době se mi líbil taky Arvo Pärt. A za Járu snad můžu říct Těžkej Pokondr, Tři sestry, Yes, Peter Gabriel, Ten CC.

Kamarádi se mi posmívají, že poslouchám Falca. Máte guilty pleasure?
Michaela: Falca neznám, co je to?

Rakouský raper z osmdesátých a devadesátých let.
Michaela: Já mám ráda Otta von Schiracha.

Jan: To teda není guilty pleasure, to je dost inťoušská muzika…

Michaela: Fakt?

Jan: V podstatě jo… Já nemám hranice, mám rád i dechovku.

Michaela: A Beyoncé taky?

Jan: Určitě aspoň jednu písničku. Tu, jak tam drží psy, ženský tančí před chlapama a zpívají něco jako we run the world…

Girls Run the World? Tak to by si s tebou asi nikdo nespojil. Jan: Jo, to je ono! Ale to ještě nic není. Já mám rád i Paľa Haberu!

Michaela: (zpívá) Kúpim ti pivo alebo teplé gaštany…

Jan: Držím ti miesto! To je tak pitomý, až je to sranda. A slovenština je skvělej jazyk. Je to daný taky tím, že to odmala slyšíš v rádiu. Pak si myslíš, že se ti to líbí, protože to znáš nazpaměť. V určitý rovině jsme stroje. Na druhou stranu každá muzika se dá použít v tu správnou chvíli. Nemám hranice, těžko bych hledal něco, co se mi vyloženě nelíbí.