Akana | Články / Reporty | 13.08.2014
Dokonale seřízený mechanismus, jemuž v útrobách tepe žhavé rock'n'rollové jádro a který se nenechá rozhodit ani nevalnými zvukovými podmínkami. Tak se Queens of the Stone Age představili v novotou vonícím prostoru Forum Karlín. Bez předchozích zkušeností s tímto sálem nechci vynášet unáhlené soudy (a nemůžu vyloučit, že na jiných místech plochy byla situace lepší), ale ohledně akustiky skutečně nešlo o ideální zážitek. Převahu měli samozřejmě skalní fanoušci, kterým stačila roznětka v podobě ústředního riffu nebo melodie a všechno to, co zanikalo ve zvukovém chaosu, si snadno domysleli a s kapelou naplno odžili.
Aby nedošlo k omylu – nebyl to pokažený koncert, to ani náhodou. Queens of the Stone Age jeli nadoraz, byli ostří jako břitva, nápadití v dynamickém rozvrstvení setu, vstřícní tak akorát (čili bez podlézání). Pochvalu zaslouží i efektní světelná show sázející víc na výtvarné kvality než na bombastičnost. Repertoár přinesl očekávané, ale i tak potěšující zjištění, že písně z posledního alba zabírají fantasticky. Publikum je už mělo zažité a s jeho pěveckou podporou neměl Josh Homme žádný problém.
Hodně se sázelo i na prověřenou klasiku z desky Songs for the Deaf, jejíž strhující dvoupísňový start You Think I Ain't Worth a Dollar... a No One Knows nahodil koncert hned na začátku do nejvyšších obrátek. Po zběžné připomínce debutu v podobě Avon došlo na zásadní věci z ...Like Clockwork, z nichž především My God Is the Sun a If I Had a Tail arénu pořádně rozhicovaly. Možná největší hukot ale nastal s nadšeně přijatou hitovkou Little Sister, na níž s podobně urputným nasazením navázala The Lost Art of Keeping a Secret. Na přítomné ale fungovalo všechno, i následné volnější novinky Kalopsia a skvělá Fairweather Friends (ta byla jednou z písní, které na přebuzený zvuk doplatila nejvíc).
Nejhravější byla kapela při Make It Wit Chu, do níž Josh zařadil šikovné sólíčko a dav mazácky převzal odpovědnost za refrén. Závěr hlavní části už zase prásknul do koní: Sick, Sick, Sick, First It Giveth a Go with the Flow. Zjančené publikum trochu utišila první přídavková The Vampyre of Time and Memory, při níž Josh usednul za klavír, velké drogové skandování nastalo při Feel Good Hit of the Summer, proložené citací z depešácké Never Let Me Down Again. A na úplný konec A Song for the Dead ze stále ještě nejslavnějšího alba (i když ...Like Clockwork mu z mého pohledu už pěkně šlape na paty). QOTSA jsou profíci, neplánované přídavky se nekonají a fanoušci to překvapivě snadno respektují.
Brody Dalle v roli speciálního hosta nemusela čelit běžným úskalím předskokanů. Velká část přítomných její tvorbu evidentně znala, ostatní si získala stejně lehce, a navíc je to Joshova choť, na tu přece nikdo pískat nebude. Žádnou takovou berličku ovšem Brody nepotřebuje. Její nadupaný punk rock kráčející ve stopách Hole a podobných spolků není sice třeskutě originální, ale přesvědčivý na sto procent. V nekompromisních nářezech z dob Distillers i v novějších, sofistikovanějších písních. A protože byl její set logicky víc potichu, paradoxně tolik netrpěl zvukovými nedostatky jako hlavní hvězdy.
Slavný souboj QOTSA s Božským Karlem na loňském Rock for People jsem neabsolvoval, tudíž nemohu srovnávat, jestli byl tehdy zvuk lepší. V pondělí ve Foru Karlín to ale ideální nebylo. Ne však vinou kapely, která hrála skvěle a s chutí, jen nebyla slyšet tak zřetelně, jak by si zasloužila. Parádní kytarové hrátky Troye Van Leeuwena mohly zazářit mnohem víc, nemluvě o klávesách Deana Fertity, kdo neznal texty, z Joshova zpěvu toho moc nepochytil. Nicméně pocit spokojenosti převažuje. A to, že jsou Queens of the Stone Age jedněmi ze zásadních resuscitátorů rock'n'rollu 21. století, sami nijak nezpochybnili. A jistě tu nehráli naposledy.
Queens of the Stone Age (usa) + Brody Dalle (aus)
11. 8. 2014, Forum Karlín, Praha
foto © Kryštof Havlice
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.