Jakub Šíma | Články / Reporty | 25.08.2020
… měl to být čundr s překvapením, ale bylo to mnohem víc.
Nejsem fanouškem vzletných výkřiků, ale tenhle víkend se mi zaříznul hluboko pod kůži. V pátek odpoledne utíkáme na vlak směr Kokořínsko. Jsme jen dva, ale ve vzduchu je cítit nadšení. Přítelkyně vypráví o tom, jak si myslela, že v Americe mají velký traktory, ale jen do tý doby než viděla, čím jezdí zemědělci u nás. Je to holka z farmy. Já koukám z okna a cestou z Úštěku do Blíževedel nespouštím oči z kalvárie, kterou na obzoru nejde přehlédnout. Majestátně se vypíná mezi okolními kopci a i ze vzdálenosti několika kilometrů je jasný, že genius loci tady pracuje na plno. V noci je u ohně vedro k padnutí a potím se i ve tři ráno, na sobě jen trenky a žabky. Vyuzenost dosahuje maxima, což si znovu připomenu, když druhý den na nedalekém Helfenburku uslyším zvučení prvních kapel během pozorování kastelána posedávajícího u ohně. Během úvodního výstupu po monumentálním pískovcovém schodišti kalvárie se nebe zatáhne a vzápětí začíná pršet. Zatím nepříliš početný dav se mačká v jedné z bočních kaplí. David hlásí, že kvůli sílícímu dešti si dá program dvacet minut přestávku. Odehrát svůj set v ten moment stihla jen Dash, která vystoupila hned na úvod.
Netrvá to ani půl hodiny a ocelová šeď na nebi se začíná trhat a mezerami v mracích prosvítají první sluneční paprsky. Lidé se trousí z kaple ven, ti připravení svlékají pláštěnky a rozvěšují je, kde se dá. Zhruba polovina postává u kamenné zídky ohraničující návrší a pozoruje krajinu, z lesů se začínají vypařovat bílá oblaka a za Úštekem se vypíná vrch Sedlo. Začínají hrát No Pavarotti. Viktor píše o tom, že nahlížejí odvrácenou stranu popu. Může být, ale já slyším hlavně noise a disharmonii, kterými prosvítají různé tváře hudební intenzity. Black Tar Jesus oproti tomu kouzlí mnohem čitelnější melodie, bubeník má výraz hladového psa, Oliver Torr s basou ani nemrká a Tomáš Kopáček v růžové saténové košili zpívá hlasem, který je stejně lascivní jako upřímný. Mraky se rozestoupí ještě víc a mračný kruh o průměru několika kilometrů obestoupí návrší kalvárie. Ta tak najednou vypadá jako střed světa a já nepotkávám nikoho, kdo by se mi ten názor snažil vyvrátit. Přes zdržení způsobené deštěm se jede podle původního plánu. Lebanon přecházejí od noiseových částí k poklidnějším pasážím a zase zpátky. Dvě výrazné kytary, synťáky, bicí a ženský zpěv do sebe dobře zapadají a návrší se pomalu plní posledními opozdilci. Přes kamennou zídku koukám do údolí a na schodech pozoruji Kendyho z místní pivotéky, jak za barem popochází v promoklé mikině.
Kamarád mi říká, že hudba, která tu hraje, není dobrá nebo špatná, ale zajímavá. Nemůžu než souhlasit a moje strohé výkřiky v předchozím odstavci mu dávají za pravdu. Z pódia mizí bílý altán a místo něj začínají hrát důležitou roli dvě zářivky a světla, která rudě osvětlující zadní kapli. Respektive ta v ten moment nevypadá jako kaple, ale spíše jako krypta před branou do pekla. Na kraj začíná padat tma a za mikrofonem se v tureckém sedu na stole objeví Islaja. Její mix severských nápěvů a elektroniky funguje jako dokonalý doprovod pro dění na obloze. Temné mraky se v jedné části roztrhají, aby se za nimi otevřel sytě modrý průzor do dáli. Průzorem prosvítají červené paprsky zapadajícího slunce a hlavou se mi honí slovo jako bukolické nebo malebné. Pak si uvědomím, že ty na tuhle přírodní podívanou nestačí a operuji už jen s pojmy magické a majestátní. Chvilku svoje rozpoložení připisuju LSD, které začíná působit, ale pak se rozhlédnu kolem sebe a zjistím, že stejným směrem se dívá přinejmenším třetina publika. Ostatně na konci Islaja vyzve i ty, kteří věnovali pozornost jen jí, aby se otočili a kochali se. Já měl její set „jen“ jako doprovod přírodního dění, ale těžko vybrat lepší.
fotogalerii z festivalu hledejte na tomto místě
Když kolem deváté začínají hrát Nadja, Karel vyskočí z lavičky a se slovy „konečně metal“ se rozběhne k pódiu. Není sám, zbytek publika jej okamžitě následuje. Začíná koncert, který má mnohem blíž k rituálu než k čemukoliv jinému. Aidan Baker přešlapuje za pultem s efekty a v pomalých, ale pravidelných pohybech se dává do tance se svou kytarou. Jeho manželka Leah Buckareff stojí zády k publiku a z minima pohybů se dá vyčíst koncentrace, s jakou hraje na baskytaru. Za obzorem mizí poslední sluneční paprsky, před pódiem divoce tančí několik lidí, většina si ale vystačí s uznalým pokyvováním hlavou. Aplaus v těch několika málo pauzách nebere konce a ostré rysy Bakerovy bezvlasé hlavy se vyjímají na červeném pozadí rozzářené kaple. Jsou zážitky, které se dají jen těžko popsat, přesto se o nich bude mluvit ještě dlouho poté.
Desátá hodina je neúprosná a společně s ostatními scházíme po schodech dolů. Kendy balí výčep, aby jej přesunul dolů na louku, kde je připravená druhá stage, a ve stánku s jídlem se občerstvujeme chlebem s veganskou pomazánkou. Dolů je to pořádně z kopce, ale cestu lemují hustě rozvěšené svítící tyčinky. Na louce stojí několik stanů a na jejím spodním konci je schované cirkusové šapitó. Chvilku si myslím, že se bude tančit, ale hudba hraje spíše v poklidném tempu a lidé uvnitř posedávají na zemi. Pak mi dojde, že předchozím zážitek už jen těžko něco přebije a vítězí bujarý hovor.
Během celého dne mě nepřestává udivovat úsilí, které dobří lidé z Jednoty museli do události investovat. Vašek po prudkých a úzkých příjezdových cestách převáží zásoby a materiál, Davida jsem viděl běžet po schodech víckrát než kohokoli jiného a Viktorův hlas se neustále ozývá z některé z vysílaček. Pánové a dámy, všechna čest a všichni, kdo se zúčastnili, jsou vašimi dlužníky. Čekal jsem čundr s překvapením, tohle bylo mnohem víc.
Jednota Kalvárie
22. 8. 2020, Kalvárie Ostré
foto © Libor Galia
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.