Kill the Dandies!: Nadrženost místo orgasmu

„Takže jsi začala psát pro Full Moon proto, abys s náma mohla udělat rozhovor,“ vtipkuje Hank J. Manchini po mém extatickém popisu prvního setkání s hudbou dvojice, která k sobě neodmyslitelně patří už víc než deset let. La Petite Sonja na mě kouká svým jedinečným zastřeným pohledem, jejich dcera Týnka bere do ruky tužku, aby zaznamenala náš rozhovor kresbou a celé dvě hodiny je tichá jako pěna. Že si budeme povídat o nové desce Kill the Dandies! s tajuplným názvem Ron Ron Ron, Leem Hazlewoodovi, rodičovství a posmrtném životě, jsem tak nějak čekala, že se po dvou hodinách budu cpát Týnčinou nedojedenou čokoládovou palačinkou a plesat blahem nad tím, že oba muzikanti ujíždějí na The Mighty Boosh, by mě ani ve snu nenapadlo.

Tvoje únorová sólovka Musa Somnambula se jmenuje podle grafiky surrealisty Jindřicha Štyrského. Co tě na ní tak přitahuje?
LA PETITE SONJA: Baví mě, jak to zní a co to znamená. Nejsem specialista na český surrealisty, název vymyslel Hank, ale je mi to přirozený, veškerá naše tvorba je tím hodně ovlivněná.

HANK: Co jiného je pro tu desku příznačnější než nevědomí!? Je plná nečekaných zákoutí, tajemných míst, kdy nevíš, co se stane.

LA PETITE SONJA: Ony to původně měly být ukolébavky. Chtěla jsem to udělat takový něžný. Ale nakonec album ožilo jiným životem.

Jak vznikla spolupráce s Danielle de Picciotto? Dodnes si hýčkám fotku z vernisáže její výstavy kreseb My Secret Diary, na které jsem zachytila chlápka, který vypadal jako Mike, jednoruký muž z Twin Peaks…
LA PETITE SONJA: Tam jsme taky byli, čekala jsem zrovna Leontýnku.

HANK: Jasně, dělal jsem tenkrát pro tuhle akci plakát. Ale vlastně jsme se k nim dostali hlavně díky našemu fanouškovství a propojení s berlínskou scénou. Některé starší věci jsme vydali u Steva Morella a jeho labelu Pale Music v Berlíně. Steve kamarádil s Alexandrem Hackem a ten pak dorazil na nějakej náš koncert. Za pár dnů jsme je měli u nás doma na večeři a byli jsme kámoši. K nějaké spolupráci pak už nebylo daleko.

LA PETITE SONJA: Danielle s Alexandrem jsou neuvěřitelně milej a inspirativní pár. Danielle je všestranně nadaná, nejen výtvarně, ale i hudebně. Je mi tak trochu vzorem, jak se vyrovnat s vlastní tvůrčí tenzí. Ono někdy může bejt víc talentů brzdou. Všechno zkoušíš a na začátku ti to jde skoro samo, ale nic se nestihneš naučit pořádně. Pak je potřeba najít lidi, se kterejma se můžeš doplňovat a který uměj pořádně to, co ty ne. Daniella byla důvod, proč jsem svoje album dokončila. Jinak by zůstalo v šuplíku.

HANK: Jestli znáš její práce, kresby, animace a další, tak ty vlivy jsou tam taky hodně fantazijní nebo pohádkový. Takže spolupráce se nabízela. Navíc berlínská umělecká scéna je hodně o vzájemný pomoci, ty lidi jsou tam tak nastavený.

LA PETITE SONJA: Přesně. Není tam tolik rivality jako u nás.

Na nové desce najdeme mimo jiné cover písně od šedesátkový psychedelický kapely The Calico Wall. Proč jste se pro něj rozhodli?
HANK: Nápad udělat tenhle cover přinesl náš basák a kytarista Petr Janák. Petr přišel do kapely asi před rokem a líbí se mi, jak má poměrně jasný a zároveň hodně podobný názor na to, co by se mělo hrát a jak by to mělo znít. Bavili jsme se tenkrát o nějakým coveru, ty máme ostatně na všech deskách. Já jsem byl pro Leeho Hazlewooda, to je pro mě persona číslo jedna, případně jsem chtěl předělat nějaký sedmdesátkový disko, na kterým si hodně ujíždím. A on přišel s tímhle. Myslím, že to byla dobrá volba a skladba perfektně zapadá do nálady a atmosféry celý desky a zároveň odráží přesně ten směr, kterým se Dandies v poslední době vydali.

LA PETITE SONJA: Ta písnička zní, jako bych ji složila já. Až mě to mrzí...

Co pro vás znamená hudba Rowlanda S. Howarda a Leeho Hazlewooda?
LA PETITE SONJA: Rowland byl jistě úžasná persona, ale raději bych se s ním znala osobně. Lee Hazlewood je základ, na kterým jsme vyrůstali skoro všichni, aniž bychom o tom věděli.

HANK: Lee Hazlewood má pro mě v něčem určitě větší význam než R. S. Howard. I když ten hrál v kapele, která mě inspirovala v době mého skladatelského hledání asi nejvíc. Teď mám na mysli The Birthday Party. A Lee Hazlewood, celá ta australsko-berlínská scéna ho v určitým období znovuobjevila a strašlivě adorovala. Na rozdíl od Ameriky, která ho naopak spíš ignoruje, nepatřil nikdy mezi takový ty persony country scény jako třeba Kris Kristofferson a všichni ti další veteráni. Nebyl o něm natočenej jedinej film, napsaná jediná pořádná knížka. Jednou jsem psal na Country rádio, proč ho nehrajou, co jim jako udělal.

LA PETITE SONJA: Tams fakt napsal?

HANK: Jo, a vůbec se mi neozvali. Podle mýho vůbec netušili, o koho jde. U něj je silný hlavně to napětí, možná i lehce perverzní erotika, který ve svých skladbách má. Asi byl na Ameriku moc divnej, ani country, ani pop. Občas je řazenej do šuplíku barokní pop nebo psychedelický country. Má silný melodie, na svoji dobu hodně podivný aranže a postupy, skvělý charisma i hlas. A dokázal taky skvěle bourat hranice žánrů. Začínal u nějakejch kytarovejch a surfovejch věcí s Duannem Eddym a postupně se vypracoval až k tomuhle a moc ho asi nezajímalo, kdo to vlastně poslouchá. Navíc měl velkej smysl pro humor a sebeironii.

Pokračování rozhovoru v magazínu Full Moon #75-6.