Klid, pohoda a Mír (Letní filmová škola 2024)

Už je to pět let od prvního léta, které se naprosto vymklo všem našim představám a plánům, minimálně těm zvyklým trávit letní víkendy v obklopení několikatisícového davu pod pódii hudebních festivalů. Ta doba, která se už teď zdá být jako vzpomínka z minulého života, nás tenkrát nutila nebo učila, jak trávit čas klidněji. Zpomalit, více vnímat život okolo nás, v užším a o to lepším spolku lidí. Jakkoliv už jsme zpátky v předchozím těžko zastavitelném tempu moderní doby, na Letní filmové škole je všechno stejné jako tenkrát. V tom nejlepším slova smyslu.

V létě 2020 šlo o jeden z mála festivalů, jehož chod striktní omezení výrazně nezasáhla. Rutinu, kterou jsme si zajeli tenkrát, jedeme od té doby každý rok. Rozbalíme spacáky v učebně Sportovní základky, která je ze všech ubytovacích kapacit nejblíž k hlavnímu Kinu Hvězda, kde probíhá nejenom slavnostní zahájení, ale i promítání nejvýznamnějších snímků nebo předávání cen. Vyrážíme do Smetanových sadů, ve kterých probíhá drtivá většina programu. V kině Hvězda, klubu Mír a přilehlých na týden vystavěných stanech partnerů. Vydáme se do stánku s namazanými chleby, jako první tradičně volíme brynzovou pomazánku, leháme si do trávy a vybíráme první film.

NA DOSAH FILMOVÝCH LEGEND

Prostory festivalu už dávno nejsou oproti pandemickému ročníku prořídlé, Filmovka oprávněně láká příchozí z celé republiky i blízkého zahraničí a jeho oblibě přitakávají cedule upozorňující na vyprodání akreditací na jednotlivé dny. Ačkoliv záběry front před sály mohou působit děsivě, zdání klame. Do menších je samozřejmě větší problém se dostat, do Hvězdy nebo do Velkého sálu Klubu kultury se vejdou stovky diváků. Oproti karlovarskému podniku má člověk skutečnou šanci vidět snímky, kvůli kterým přijel, a to dost výraznou. Vyplatí se přijít alespoň půl hodiny dopředu, ale chvilkové stání ve frontě člověk rád využije k rozebrání filmu, který právě viděl.

Bavíme se o možnostech vidět filmy, ale i osobnosti, které do Uherského Hradiště každý rok putují, slavnostní zahájení a významné momenty totiž nejsou striktně omezené pro pár vyvolených. Jeden z nejmilejších zážitků tak byla možnost vidět loňské předání Výroční ceny Asociace českých filmových klubů ve tvaru točené zmrzliny herci Ivanu Trojanovi před promítáním Karamazových (2008) Petra Zelenky a následná diskuze. Ve frontě jsme obsadili první pozici, a to jsme přišli jen hodinu před začátkem.

Za vrchol letošního ročníku považuji besedy amerického publicisty, dramaturga a editora Davida Bushmana před jednotlivými snímky Davida Lynche, jehož tvorbě byla věnována jedna z programových sekcí. Bushman sleduje jeho tvorbu od samého začátku, napsal tři knihy o seriálu Městečko Twin Peaks (1990), jako vydavatel publikoval několik knih o Lynchovi, řadu let byl kurátorem newyorského muzea televize a rádia, když jako jedno z prvních v Americe seriál promítalo, stál taky za guerillovou kampaní, díky níž se soap opera dostala do televize.

VENTOLIN, LEGO A TRAUMA

Letní filmová škola ale nejsou jen projekce. Nejen v partnerských stanech Českého rozhlasu, České televize nebo magazínu Respekt probíhají celý den tematické diskuze, o československé televizní tvorbě 60. let, využití umělé inteligence ve filmovém průmyslu nebo o vlivu mateřství na tvorbu hudebnic. Osobně bych vypíchla rozhovor šéfa kulturní rubriky Seznam Zprávy Jonáše Zbořila s čerstvým držitelem ocenění Magnesia Litera Markem Torčíkem a scenáristkou a spisovatelkou Sárou Zeithammerovou, brzy by měl být k poslechu na streamovacích platformách. Mluví se v něm o využití a zneužití traumatu jako tématu v literatuře, o autofikci, otevřeném sdílení vlastní identity skrz umělecké dílo nebo o současných podmínkách pro spisovatele v Česku.

Opodál z letní scény na Kolejním nádvoří už zní zvukovka vinohradské Dukly, a ačkoliv na prstech čítám díky přejezdu z Pop Messe už šestý festivalový den v kuse, tohle místo člověku dodává energii. A tak i druhý koncert Dukly během víkendu a následná tepající show Ventolina člověkem energicky hýbe, jak kdyby právě přijel.

U sochy kousek od klubu Mír sedí osmiletý Kuba, brnká písně na ukulele. Před sebou má futrál, do kterého kolemjdoucí hází dvacetikoruny, loni si takhle vydělal na lego Sám doma. Nevím, co si koupí letos, ale jsem si jistá, že ho uvidíme i za rok.

Ve stanu literatury a nové reality rozjíždí pod hlavičkou Radia Wave set djs Kewu a Steady. Na stagi se mihne Tomáš Kučera z 58G, který má o pár dní později vlastní set, a jakmile po druhé ráno hudba končí, přesouváme se do klubu Mír. Tam tancuje v rytmu techna jako každý rok sedmdesátiletý chlápek, rukou bouchá do vzduchu. Je znát, kdo je tu poprvé a kdo sem jezdí dlouhodobě, tanečník chodí na Filmovku čtyřicet let a už prý nepřestane. Uděláme to taky tak.

A než uběhne rok a shledáme se na 51. ročníku Letní filmové školy, doporučuju si čekání zkrátit německou road movie 25 km/h (2018) o dvou bratřích, kteří na mopedech dohání ztracený čas, mládí a sny. Snímek se loni stal třetím vítězem sekce LFŠ uvádí, oprávněně. Navozuje klid, euforii a pobavení, pocity, které tu zná každý. I kdyby ten film neviděl.