Mapa elektrických přeháněk (Letní filmová škola 2024)

V neděli ráno budí tělocvičnu gymnázia dunění hromů. Ospalí nocležníci se s vrzotem parket začínají proplétat cestičkami mezi spacáky, čímž přerušují spánek dalších zakuklenců. Slejvák a blesky mě na cestě za prvním filmem zastihují daleko od všech sálů. Uchyluji se do čekárny autobusového nádraží, kde si starší muž spokojeně brouká jakousi táborákovou odrhovačku a žena se dvěma taškama z Billy jí svačinu s očima upřenýma na venkovní spoušť. Jako jediný člen osazenstva s nepřehlédnutelně červenou visačkou se pídím po zásuvce, ze které bych mohl uzmout pár procent do skomírající baterie telefonu. Boj o zásuvky patří k dalšímu z mnoha koloritům Letní filmové školy.

Organizační dozor v Klubu kultury, kde se nachází největší promítací prostor, je na nabíjení uvnitř sálu přísný. Dobyvatele elektrické energie upozorňuje, že se tady do sítě nic zapojovat nesmí, a pokud se k některé z nabíječek odbojně trčících ze stěny nikdo nehlásí, nemilosrdně ji i s mobilem berou. Stejně jako syčící otevírání piva si tak znalci nechávají dobíjení až na čas, kdy se v hledišti setmí. Elektřinou je fascinován i David Lynch, v jehož filmovém prequelu Twin Peaks: Ohni se mnou pojď (1992) srší nejen bizarními postavičkami opravovaná lampa.

Film, označený později jedním z návštěvníků za „další fantasmagorii“, si diváckou pozornost udržuje jen těžko. Dveřmi za mnou stále někdo pendluje, vyvýšená konstrukce hlediště se otřásá těžkými kroky, co chvíli se někdo s tišenými omluvami prodírá přes kolena. Když ale Lynchova pocta Lauře Palmerové, kolem jejíž vraždy se točí všechny tři řady seriálu, míří do svých nejtemnějších a nejskandálnějších momentů, nepříjemné hemžení ustává. Ukazuje se, že filmovkové publikum vyhání z projekcí častěji nuda než znechucení a pohoršení.

Při úvodním slově Ondřeje Pavlíka, dramaturga sekce věnované Chantal Akermanové, se na otázku, kdo nikdy neviděl žádný režisérčin počin, hlásí většina Orlovny zaplněné do tří čtvrtin. No Home Movie, poslední autorčin snímek před sebevraždou, představuje křížence mezi parametrickým filmem a domácím videem. Sestává z rozhovorů mezi Akermanovou a její matkou i dlouhých, často statických záběrů na pustou izraelskou krajinu či interiér matčina domu. Během několikaminutového snímání futer mezi obývákem a kuchyní se zvedá první, zhruba desetičlenná skupinka nepobavených.

S každou další podobnou scénou odcházejí další vlny nespokojenců srocujících se solidárně do němých spojenectví s cílem co nejméně rušit ostatní. Po vyprázdnění poloviny sedadel zabírají odchovanci pomalé kinematografie a zastánci neodcházení z kina výhodnější místa s lepším výhledem na titulky i osiřelé zásuvky. Dvouhodinovou labutí píseň o stárnutí, rodinných břemenech a vyděděnosti využívají k pročištění hlavy zahlcené vjemy z fikčních i reálných světů a dobíjejí mentální síly.

Do příjemnější vnitřní části fronty, nabízející stín, wi-fi a zásuvky, v kině Hvězda už nepouštějí. Na Narodil jsem se, ale… (Jasudžiró Ozu, 1932), němý film, který má kromě obvyklé živé hudby doprovodit i tradiční japonský benši, vypravěč a performer, tak musím čekat na schodech před budovou. Brzy se tvoří několik desítek metrů dlouhá fronta. Čekající jsou však letos informováni lépe než během předchozích ročníků, organizátoři je pečlivě počítají a za posledního šťastlivce, který se na film dostane, umisťují stojan se symbolem zmrzliny značící, že tady šance rapidně klesají.

Nakonec se ale dovnitř vtěsná většina, někteří na pohodlné sedačky, jiní na schody po bocích. Je třeba zahnat malátnost vyvolanou autosugescí úžehu z luštění křížovek na odpoledním slunci. S tím okamžitě pomáhá benši Ičiro Hašimoto Kataoka, který na pódiu doprovází film o hierarchii dětských kolektivů i poválečného Japonska jakousi vznešenou verzí rychlodabingu. Při pronášení vymyšlených dialogů důrazně odstiňuje hlasy jednotlivých postav a ve volných chvílích snímek sám komentuje a interpretuje. Vyložených fanoušků japonské němé kinematografie sedí v tu chvíli ve Hvězdě s největší pravděpodobností nepatrná menšina, benšiho fascinovaně poslouchají všichni. Filmovka není zdaleka jen o prostém promítání klasik na velká plátna, vytváří neopakovatelné události.

Po Smetanových sadech se vytvářejí různě velké ostrovy lidí, malé skupinky sedí na trávě a popíjejí víno, dav je kolem stanu, kde zrovna vystupují Buchty. Polooblečený cyklista mířící nejspíš do hospody vedle fotbalového stadionu projede s uštěpačnými slovy: „Ach, ty oduševnělé obličeje!“

Ve Sportovní hale vidím nejdříve Feliniho vzpomínání na dětství Amarcord (1973) a následně buranskou půlnoční komedii New Kids Turbo (Steffen Haars, Filip van der Kuil, 2010) o bandě sprostě nadávajících majitelů mulletů z Nizozemska. Kromě diváckého zájmu je překvapivě spojuje i obhroublost, naivní radost ze života protagonistů a košilatý humor. V noci procházím kolem hlídané „power stanice“ (několik prodlužovaček) na „recepci“ (několik k sobě přišoupnutých lavic) u recepce gymnázia. Mobil tam svěřit nemůžu, nic totiž nenasvědčuje tomu, že se dá spolehnout na bouřkový budíček.