František Formánek | Články / Reporty | 08.10.2019
Lunchmeat Festival se letos rozlezl do třech dalších míst po městě. Hlavní program nicméně zůstal v podzemních prostorách Veletržního paláce; dvě stage, jedenatřicet vystoupení, promítání, workshopy a diskuze s umělci - maximální program v minimalistickém prostoru.
Hlavní stage ve Studiu Hrdinů se soustředila především na experimentální audiovizuální lahůdky, nabídla ale i čiré techno od Octave One bez jakékoliv projekce. Ostatně, ta vskutku nebyla třeba, ale o tom až za chvíli. Na menší Club Stage se představil například berlínský producent HDmirror, který si připravil krátké, ale nesmírně zábavné vystoupení, při němž dekonstruoval prvky gabberu a tranceu, a znovu je skládal do nových souvislostí. Projekce plná extrémně zrychlených odrazů současného světa v médiích v kombinaci s devadesátkovou estetikou by si ale byla zasloužila větší plátno na hlavní stagi.
Tam jsme mohli vidět třeba Caterinu Barbieri, jejíž představení s názvem Time-blind nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí plnou větrných turbín a nenasytných pavouků, kteří se snažili zelenou energii zničit. Kamera se zvedla nad mraky, přenesla nás do vesmíru a mě napadlo, jak božské by bylo, stvořit perpetuum mobile, které by zachycené zvuky syntezátorů dovedlo přetavit v energii a dále jí všechny ty fascinující nástroje pohánět.
fotogalerie ze čtvrtečního programu najdete tady i tu
Tom Scholefield alias Konx-Om-Pax aplikoval současnou klubovou roztříštěnost na oldschool elektro a rave. Během jeho show se střídalo techno, jungle, glitch-hopové beaty se splašenými hajtkami i progresivní elektronika ve stylu Oneohtrix Point Never. Do toho na plátně létaly futuramovské animace se spoustou žlutých smajlíků, které odkazovaly na vlnu devadesátkového acid houseu, jež se v různých podobách začíná vracet. I přes žánrovou rozmanitost byla hodina a půl vyhrazená na set poměrně zdlouhavá a ke konci už vystoupení ztrácelo na zajímavosti.
Nesmírně příjemným překvapením byl Aid Kidův set s vizuály Pavla Karafiáta. Mrtvolně bledé plastové objekty souzněly s táhlými plochami podpořenými slabým čtyřčtvrťovým rytmem. S postupně gradující produkcí se i vizuál začal vybarvovat do duhových barev, jeden si až vzpomněl na extatické momenty z posledního alba Jona Hopkinse. Pak přišel propad do berlínského minimalu, který by z fleku mohli vydat na labelu Ostgut Ton a pouštět ve dvě ráno v Berghainu. A když už se zdálo, že vše pomalu uvadá, rozčísnul atmosféru rozsekaný rytmus upomínající na footwork, k němuž se ostatně Aid Kid hlásil svou mikinou Teklife. Tady se naopak půlhodina zdála jako zatraceně krátká doba.
fotogalerie z pátečního a sobotního programu tady, zde i tu
Na Club Stagi se v sobotu objevil mimo jiné i český producent Name Does Not Matter, který namíchal příjemně rovný set minimalistického elektra a techna. To předznamenalo blížící se bratry Burdenovy alias zmíněné Octave One z Detroitu, kteří se s tím opravdu nemazali. Hned zkraje spustili takovou techno smršť, že nikdo neměl čas hledat výmluvy, proč hned nezačít zběsile tančit. Po spoustě experimentálních projektů, které se na hlavním pódiu vystřídaly, byli Octave One osvěžující „no brainer“ - zkrátka žádný bullshit, jen čiré detroitské techno, díky němuž se nadšené publikum zpotilo minimálně stejně dobře jako ve finské sauně.
Vytvořit hlavní stage v osekaných divadelních prostorách je geniálním tahem, málokde si můžete zároveň v klidu posedět na velkých schodech u ambientního rozjímání, i divoce křepčit u pódia na techno. Nebo naopak. Hlavní stage je vlastně synekdochou samotného festivalu - funguje jako místo, kde se různorodé přístupy protínají a dohromady tvoří barevnou mozaiku. Právě díky takovým kombinacím je Lunchmeat natolik výjimečným festivalem.
Lunchmeat Festival 2019
3.–5. 10. 2019 Studio Hrdinů, Praha
foto © Lukáš Bandura
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.