Lukáš Masner | Články / Reporty | 28.08.2021
Je pozoruhodnou souhrou náhod, že všechny čerstvě viděné filmy na karlovarském festivalu spojuje specifický formální postup, totiž dělení na kapitoly. Norské drama Nejhorší člověk na světě je vyprávěno ve 12 kapitolách, prologu a epilogu, do několika pevně oddělených částí je strukturována i mysteriózní Ada, a ve své podstatě i celovečerní debut Šimona Holého Zrcadla ve tmě, jehož páteří je 36 otázek, na které se pokouší mladý pár nalézt odpovědi ve snaze o záchranu vztahu. Tím však veškerá podobnost končí a každý z filmařů vidí v tomto ozvláštnění poněkud jiný smysl, stejně jako zastupuje i poněkud jiný pohled na svět, ať už v rámci žánrového zařazení nebo nastolené poetiky.
Poslední film Joachima Triera (Thelma) Nejhorší člověk na světě by klidně ve svých jednotlivostech mohl být vnímán jako pocta Woodymu Allenovi, který propadl zjevné lehkosti a větší spontaneitě - ne nadarmo jedna z postav cituje Allenův postřeh o umění a o životě. Trierův film je citlivou a pozorovatelsky precizní výpovědí o vztazích, o hledání rovnováhy a svého místa v eklektickém světě. Stejně jako Allen i Trier se pokouší dozvědět více o partnerství, o životě a úzkostech, ale i pozici umělce a umělecké svobodě, resp. nesvobodě. Nesnaží se nám přitom našeptávat banální či motivační poselství, ale velmi přesně ukazovat život se vší harmonií a disharmonií, se všemi pochybami a omyly, kterých se člověk během své cesty dopouští. Dílčí situace pak mohou být divákům povědomé, ve své autenticitě a pravdivosti děsivé, jindy osvobozující díky překvapivě jemné nadsázce. Trier se nebojí střídat žánry, nesmírně organicky přechází od humoru k dramatu, od manýry a formálních berliček ke sporému minimalismu, v jehož područí je tragédie tíživá a vyřčené pocity mohu mít takřka mrazivě destruktivní rozměr.
Mezi žánry přešlapuje i islandské mysteriózní drama Ada, jež důrazně staví na atmosféře místa a poněkud klaustrofobické síti vztahů mezi hlavními hrdiny. Zároveň od diváků vyžaduje určitou dávku trpělivosti a touhu přistoupit na baladický rámec vyprávění o nezdolné síle mateřství, která podněcuje krom bezprostřední lásky i nešťastnou slepotu. Režisér Valdimar Jóhannsson je překvapivě velkorysý a nabízí nejedno čtení a nejednu polohu - Ada je stejně tak hororem jako „antickou tragédií” o zlomyslné zkoušce mladého manželského páru, který znovu spájí dohromady velmi neobyčejný dar shůry. Výtvarně propracovaný film je bezesporu hereckým koncertem Noomi Rapace, zakládá si na bravurním vidění islandské krajiny a místy i černohumorné poetice, která si chytře pohrává se severskou mystikou. Ve výsledku je na každém, jestli se u filmu bude smát nebo prožívat mrazivě syrové podobenství o znovuprobuzeném a vykloubeném citu k bizarní bytosti.
Autorský film Zrcadla ve tmě Šimona Holého, režiséra, autora scénáře a skladatele hudby, je velmi osobní a především osobitou výpovědí o vztazích, ambicích a snech, které budou řadě mladých lidí povědomé. Formálně pronikavý snímek si zakládá na statických portrétech hlavních postav, ale i několika mála situací a obrazů, které se jich dotýkají a formují i jejich bezprostřední pocity. Zrcadla ve tmě jsou návratem k novovlnné poetice založené na improvizovaném herectví a niternosti, která má za cíl odhalovat a ukazovat pravdu - autenticitu mezilidských a partnerských vztahů bez příkras a umělých gest. Zároveň jsou i dílem, které může svou nekompromisní jinakostí a skrze absenci tradičních vyprávěcích mechanismů hravě pokoušet diváckou trpělivost a celkově směřovat k jinému druhu vnímání a prožívání. Černobílý snímek z tanečního prostředí vypráví o rozchodech a sblížení, o průměrnosti i obyčejnosti a rozhovorech, které vedeme - byť občas jen v duchu - se svými protějšky. Je to odvážný snímek, herecky suverénní a plný opravdovosti, díky níž mu divák odpustí i pár těch lehce „falešných tónů.”
MFF KV
20.–28. 8. 2021 Karlovy Vary
foto © se svolením MFF KV
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.