Oba jsme lidi (Zrcadla ve tmě)

Zrcadla ve tmě jsou celovečerním debutem absolventa FAMU Šimona Holého, který je krom režie podepsán i pod autorstvím scénáře, hudbou a produkcí. Film, jak sám uvádí, vznikl jako reakce na posledních deset let jeho života, obsahuje vlastní zkušenosti a úvahy o životě a partnerských vztazích, které se dostaly do mrtvého bodu. Ústředním motivem filmu je rozhovor hlavní hrdinky, tanečnice Marie (Alena Doláková) se svým přítelem (Bořek Joura). Oba prožívají vleklou partnerskou krizi a východiskem má být série šestatřiceti otázek, které si vzájemně kladou a poznávají tak své niterné pocity, sny a tužby. Od povrchnějších témat pozvolna přecházejí k velmi intimním a osobním postřehům. Ve snaze prohloubit existující vztah obnažují ty nejpalčivější pocity a dozvídají se řadu věcí nejen o tom druhém, ale i o sobě.

Šimon Holý má talent pro velmi autentický a přirozený dialog, za nímž stojí nejen přesně odpozorované situace, ale i bezesporu dlouhý proces hereckých zkoušek, hledání jazyka a celkového tónu, rovnováhy mezi improvizací a pevně daným textem. Způsob pojetí záměrně odkazuje na styl československé nové vlny, jejíž tvůrci stavěli krom jiného i na verismu, zachycení pravdy a opravdovosti v její plné škále. Výsledkem jsou dialogy, které vyvolávají neodbytný pocit, že nějak podobně komunikujeme i v našem soukromí, to, že každý z nás čas od času cítí stejnou trapnost plnou odmlk, přeřeků a slov, které generuje dřív, než si stačí urovnat myšlenky a přijít s patřičně přiléhavou odpovědí.

Daleko vyhraněnější je film co do formální podoby. Černobílé drama stojí a padá na několika převážně statických záběrech, přičemž v páteřních, mnohaminutových rozhovorech mezi Marii a Františkem kamera míří výhradně na herečku Alenu Dolákovou, která je tak podrobena nemilosrdně studii ze strany diváků. S postupujícím časem, a tím, jak se rozhovor stává intimnějším a emotivně vyhroceným, se mění i velikost záběru, takže se ke scéně vracíme ve stále detailnějších záběrech, které nám dají pocítit skutečnou důvěrnost a místy až nepříjemný pocit voyerismu. Takto intenzivní moment může být pro řadu diváků velmi nekomfortní a vizuální strohost na větší ploše poněkud neúnosná. Režisér je v tomto ohledu radikální a většinu všech ozvláštňujících výletů mimo interiér bytu, jakými jsou taneční nebo večírkové scény, využívá jako milosrdný nádech v jinak uzavřeném světě.

Debut Šimona Holého dokáže svou jinakostí a vůbec skrze absenci tradičních narativních mechanismů hravě pokoušet diváckou trpělivost a celkově tak směřovat k jinému druhu vnímání a prožívání, než jak je u běžné kinematografie zvykem. Místy můžeme mluvit o jednotvárnosti a repetitivnosti, přesto se mu daří uvěřitelně vyprávět o zdánlivě samozřejmých a všedních věcech – o rozchodech a sblížení, o průměrnosti, obyčejnosti a rozhovorech, které často vedeme se svými protějšky – byť občas jen v duchu. Naneštěstí ne všechny scény obsahují onu lehkost a autenticitu. Především momenty z tanečních zkoušek překvapují hereckou strojeností a nepříjemně teatrálními gesty, které ředí tolik kýženou vzdušnost a obecně civilní tón. I přesto jsou Zrcadla ve tmě odvážný a herecky pevný snímek, takže mu můžeme odpustit i pár těch lehce falešných tónů.

Text vyšel v magazínu Full Moon #126.