Lukáš Masner | Články / Reporty | 04.07.2022
Teploty jak na houpačce - z deště do extrémně klimatizovaného kongresového sálu, z filmu pak rovnou na sluncem rozpálený asfalt před Thermalem. Avšak nutno říci, že některým snímkům podchlazená atmosféra kinosálu přinejmenším svědčí. Jedním z nich je drama Kapitán Volkonogov uprchl, jehož téma, navíc v kontextu s aktuální situací na Ukrajině, je přinejmenším stejně mrazivé. Kvůli nasazení ruského filmu do letošního programu se důrazně ohradili ukrajinští filmaři, a to i navzdory tomu, že drama ze stalinistického Ruska roku 1938 kritizuje zrůdnost sytému. Jeho obzvláště vypracovaná metodika lži či praktiky „zvláštních metod” se v podstatě vztahují i k současnému Putinovu režimu a jeho argumentaci toho, co se v přímém přenosu odehrává na Ukrajině.
Drama s magicko-realistickými prvky vypráví příběh respektovaného kapitána Volkonogova, sluhy stalinistického režimu, který ve velkém popravuje domnělé nepřítele státu. Morální zodpovědnost a náhlé uvědomění si zrůdnosti celého režimu v něm cosi zlomí a kapitán uteče ze služby, vydá se hledat pozůstalé obětí, aby se jim omluvil a dosáhl tak odpuštění. Režiséři Alexej Čupov a Nataša Merkulovová nevyprávějí jen strohé dobové drama. Jejich film je mixem thrilleru i hororu, využívá stejně tak magické prvky jako poetiku orwellovské dystopie, kterou charakterizuje zlo v podobě uniformního kolektivu a naprosté neprůhlednosti diktátorské hierarchie. Ani zde nefungují spravedlivé zákony, není kam utéct, neexistuje nikdo, komu lze věřit, a všechny zmařené lidské životy jsou jen čísla ve statistikách. Tento ikonický koncept je však i největší slabinou jinak celkem suverénně plynoucího filmu. Krom důsledného naplnění všeho výše uvedeného nenabízí nic opravdu niterného a ozvláštňujícího. Na vině je i fakt, že hlavní hrdina nenese velké sympatie ani emoce. Ty má evidentně generovat jeho konfrontace s pozůstalými, jejichž osudy jsou v mnoha ohledech jemnější a kresebnější než postava sošného a poněkud robotického Volkonogova. Neznamená to, že se nedočkáme několika emotivních okamžiků či scén, které velmi přesně popisují neúprosný kontext doby a velmi prapodivné fungování člověka ve světě s naprosto rozloženou morálkou. Přesto by si film zasloužil v mnoha ohledech silnější postavu, jejíž motivací je víc než jen zasloužené „místo v nebi”. Mohl to být skutečně výtečný film, ale i jistá prvoplánovost a předvídatelnost z něj činí jen velmi dobrou podívanou, což je velká škoda.
Silný, byť pohříchu ne tolik intenzivní zážitek, střídá studená sprcha v podobě rakouského filmu Slunce debutující režisérky Kurdwin Ayub. Částečně autobiografické drama vypráví o složitém dospívání Yesmin v muslimské rodině. Jako příslušnice druhé generace imigrantů bojuje s nejasnou identitou, kulturními i náboženskými rozdíly. Pokouší se pochopit a ctít své kořeny, ale zároveň zapadnout do prostředí nábožensky i kulturně odlišné Evropy, která je jejím rodištěm i domovem. Snímek Slunce potenciálně nabízí řadu podnětných témat a dramatických konfliktů, ale místo toho jen míchá páté přes deváté, nedovede diváka k jakékoli katarzi, jen sérii prázdných a nepochopitelných gest, která o situaci etnické menšiny v Evropě neřeknou vůbec nic. Slunce je rezignací na standardy filmového řemesla, elementární logiky, ale i práce s filmovým prostorem a dramatickou strukturou. Výsledkem je tak drama, ze kterého z čista jasna mizí nejen postavy, ale i rozehrané motivy. Film, jenž má být vypovědí o konkrétní generaci, jen v důsledku zoufale opakuje všemožná klišé a banality a sám o sobě je pouhou přehlídkou inscenační a herecké topornosti.
O lehké rozpaky se postaral i nejnovější film režiséra Davida Cronenberga Zločiny budoucnosti, který je sice návratem k režisérovým hororovým kořenům, ale stejně tak i poněkud generickým inventářem jinak výsostného stylu. Devětasedmdesátiletý Kanadaň se opět vyjadřuje k tématu moderních technologií a s nimi spjatými metamorfózami lidského těla, kdy původní subjekt postupně mizí a objevuje se nový, zcela syntetický. Ve Zločinech budoucnosti je navíc tato proměna součástí uměleckého happeningu jakožto oblíbené společenské zábavy. Z filmu je cítit, že Cronenberg pracuje najisto, recykluje prověřené vzorce, opájí se netradičním designem. Netouží vysvětlovat fungování světa, nabízí méně či více provokativní obrazy a specifickou atmosféru, včetně existenciální tísně ze ztráty kontroly nad svým tělem. Svým způsobem ideální půlnoční film, který při správné náladě a konstelaci dokáže zprostředkovat i celkem hypnotický zážitek - nic víc, nic míň.
56th Karlovy Vary International Film Festival
1.–9. 7. 2022
Karlovy Vary
Fb událost
vizuál © se souhlasem KVIFF
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.