Lapalux: Bydlel jsem kousek od Letné...

Když před několika lety hýbalo Británií alternativní R&B a jeho koketérie s klubovou scénou, ve hře se objevil i producent Lapalux. Jeho žánrový mix ovšem přesahoval městský soul a downtempo elektroniku jiných ostrovních umělců, a tak se raději jako jediný Brit nechal zapsat pod americký label Brainfeeder vedený acidjazzovým experimentátorem Flying Lotusem. Od debutu Nostalchic (2013) se Lapaluxova tvorba přes jazzem ovlivněné druhé album Lustmore (2015) přesunula k nevázaným experimentům s postklubovou elektronikou a popem. Aktuální třetí deska Ruinism, kterou přijel představit i na festival Spectaculare, je tak jeho nejodvážnější a nejméně předvídatelnou deskou.

Cestou sem jsem se dozvěděl, že jsi nějakou dobu žil v Praze…
Bydlel jsem tu zhruba rok, kousek od Letné, v Bubenči. Tak tři roky nazpátek kvůli holce, co tady taky žila. Navíc nájem v Londýně rostl a můj spolubydlící se v té době stěhoval pryč, tak jsem udělal to samé a vybral si Prahu. Ta je oproti Londýnu mnohem klidnější, je tady i více parků, které ve vystresovaném Londýně jen tak nenajdeš. Neplánoval jsem tu zůstat celý život a na takhle krátkou dobu je Praha ideálním městem na nabrání sil. Proto k ní mám stále specifický vztah a je super se sem vracet. Ale po roce bylo zase načase vrátit se do Londýna.

Jaký byl hlavní důvod návratu?
Těch důvodů bylo více a nebylo to jenom kvůli práci. Některá místa jsem si tady vážně oblíbil a chyběla mi. Například klub Neone, který dnes už neexistuje, což je pro zdejší scénu velká škoda. V něm jsem dokonce několikrát hrál a byly to úžasné večery.

Vidíš nějaké rozdíly mezi klubovou kulturou tady a například v Anglii?
Každé město i země jsou rozdílné. Před Vánoci jsem dokončil tour a musím říct, že se mi tenhle postřeh znovu potvrdil. Přestože žijeme v globalizovaném světě, každé město si uchovává něco originálního a každý můj koncert měl úplně jinou energii.

Co tuhle energii ovlivňuje nejvíce?
Záleží na typu akce a místa konání, ty jsou nejdůležitější. Velký podíl na tom mají i organizátoři, jejichž nejdůležitějším úkolem je na danou akci dostat lidi, kteří budou vědět, na co jdou. Pro mě je ještě důležité, jestli vše klapne po technické stránce, ale o tom často rozhoduje jenom náhoda. Některá místa, o kterých jsem si myslel, že budou skvělá, mě nakonec zklamala, jiná zase překvapila. Proto nedokážu mluvit obecně o klubové kultuře daných měst. Praha je ale jedno z mých oblíbených míst, atmosféra všech mých vystoupení tady byla skvělá.

Tvá aktuální deska se od těch minulých liší odtažitějším, možná experimentálnějším zvukem…
Rozhodně to byl velký experiment pro mě samého. Začal jsem ji tvořit s více analogovými nástroji a po dlouhém seznamování s jejich zvukem i možnostmi jsem dospěl k názoru, že mě zaujala myšlenka toho, jak lze posouvat to, co já sám ještě považuju za hudbu. Proto jsem se rozhodl zajít za tuhle hranu, více experimentovat a dělat věci, které jsou větší výzvou.

Byla to primárně výzva pro tebe nebo pro tvé fanoušky a posluchače?
Pro všechny. Tohle je moje třetí album, tak jsem si řekl, že už jsem v pozici, kdy můžu dělat něco odvážnějšího. Zároveň jsem na něj chtěl dostat několik chytlavých melodií, aby nebylo zas tak těžké na poslech. Občas se cítím hudbou hodně znuděný, a tak jsem chtěl udělat desku, která by mě z téhle apatie probrala. Někteří to asi nedocení, ale mě to takhle baví. Jinak to nešlo.

Krátce po albu jsi vydal ještě EPčko s výrazným názvem The End of Industry – jaký průmysl máš na mysli?
Podle mě se nacházíme v době, kdy končí jedna éra a je nahrazena novou epochou robotů. Umělá inteligence a stále se zdokonalující technologie se posouvají dopředu neuvěřitelně rychle a mění průmysl, jak ho známe. Všechno se automatizuje a místo lidí pracují stroje. Nakonec budeme muset vymyslet nová zaměstnání, v nichž se uplatní velký počet lidí, kteří už nebudou moci vykonávat manuální práce, protože cena práce strojů bude levnější než ta lidská.

NEZÁVISLOST NA SYSTÉMU
Projevilo se tohle uvažování o budoucnosti i na zvuku?
To rozhodně ano. Už jenom tím, že jsem nechal spoustu zvuků vygenerovat náhodně, a pak jsem je spojil modulátorem do podoby tracků.

Proč sis vybral zrovna tohle téma?
Nebyl to primární záměr. Zvuk, se kterým jsem si pohrával, zněl velmi industriálně, a tak mě napadlo věnovat se tomuto tématu. Tóny, které jsem vytvářel, zněly, jako kdybych je ani netvořil já. Měl jsem pocit, jako by nad nimi přebírala kontrolu nějaká umělá inteligence. S touhle zkušeností jsem poté zvedl hlavu od nástrojů a podíval se na svět, kde se dějí podobné věci ve velkém. V tu chvíli jsem se pro tenhle nápad nadchl a bylo jasno.

Neříkáš si teď, že jsi měl vyzdvihnout jiné téma?
Když se dívám na zprávy, tak se ve správnosti svého rozhodnutí utvrzuji, protože ty jsou plné informací o tom, jak jdou technologie dopředu. Třeba Tesla dva dny nazpátek vystřelila do vesmíru auto. To mě vážně dostalo. Celý svět sleduje fotky, jak se vznáší ve vzduchoprázdnu automobil, a najednou žijeme v úplně jiném světě než před pár dny.

Kde se tě tyhle změny přímo dotýkají?
Hodně inspirace vzešlo z pohledu na jižní Londýn, který se mění před očima. Bývalá průmyslová oblast je plná obrovských hal s gigantickými železnými konstrukcemi, které jsou teď opuštěné. Tam jsem získal vizuální představu o tom, jak bude album vypadat. Jsou totiž příkladem toho, jak se mění průmysl a zanechává za sebou prázdná místa, která hledají nový smysl.

Myslíš si, že elektronická hudba tvoří dobrý soundtrack ke změnám, které se právě ve světě odehrávají?
Určitě, obzvláště pak zvuk modulátorů. Sám jsem si je teď pořídil a mám pocit, jako by jejich zvuk přímo zrcadlil okolní svět. Možnosti elektronické hudby jsou rozhodně tím nejlepším způsobem, jak parafrázovat dnešní svět hudbou.

Svou hudbu vydáváš na labelu Brainfeeder, který kombinuje jazzové a elektronické umělce. Co mají tyhle žánry společného?
Tohle spojení mě fascinuje. V elektronické hudbě se stejně jako v jazzu umělci snaží vymanit z předepsaných formulí a mají pro to nespočet možností. Obzvláště teď v postEDM době se mají hudebníci proti čemu vymezovat. Proto jsou stále otevřenější experimentům a k tomu jim pomáhají i nové hudební nástroje a stále dostupnější programy. Díky nim nemusí jenom oprašovat staré bicí a technologie, ale můžou se pouštět na neprobádaná území modulátorů.
Někde tady je průsečík s freejazzem. Dnes se všechno dělá na počítačích podle známých vzorců. Elektronická scéna je v tomhle jiná, protože se od nich snaží osvobodit, když vzniká mimo dané konvence. Proto má často blízko i k jazzu a jeho postupům a improvizacím. Navíc se skvěle doplňují i po hudební stránce a jejich spojení vytváří úžasné kombinace.

Takže jde o získání nezávislosti?
Ano. Myslím, že elektroničtí umělci se snaží získat svobodu nad předdefinovaným zvukem. Proto své nástroje zapracovávají do koncertů a někdy tvoří i celé kapely. Dnes jsme svědky toho, že čím dál více hudebníků se nespokojí s jednoduchým řešením a snaží se o co nejkomplexnější a nejorganičtější zvuk. V tomhle je pozice elektronické hudby stejná jako té jazzové.