LFŠ 2016: Zdeněk Blaha v zajetí němých filmů s živou hudbou

Film a živá hudba patří k nejpopulárnějším sekcím na Letní filmové škole. Otěže dramaturgie drží již osm let Zdeněk Blaha, který se rozpovídal o symbióze obrazu a hudby, výběru hudebního doprovodu, nejlepších zážitcích i o tom, že každý film opustí až po promítání závěrečných titulků. Jeho vyprávění bylo natolik poutavé, až nám všem zteplalo pivo, ale podobné oběti někdy zkrátka stojí za to.

Letos máš poprvé kompletně na starost sekci Film a živá hudba, kterou jsi v minulosti utvářel společně s veteránem Letní filmové školy Věroslavem Hábou. Jak moc tato změna ovlivnila výslednou podobu sekce?
Letos dělám všechno poprvé sám včetně úvodů, textů a výběru filmů. Dřív to byla spíš taková kooperace, kdy jsem s tématem a filmy přišel buďto já, nebo pan Hába. Následně jsme to dávali dohromady.

Máš pro sci-fi žánr slabost? Dá se říct, že je to srdcová záležitost?
Ano, je to srdcovka. Přišel s tím už loni můj kamarád Bohdan Heblík, kterého napadlo, že když je to 42. ročník LFŠ, tak přece číslo 42 znamená ve Stopařově průvodci po galaxii smysl života ve vesmíru. Když jsme řešili program, téma sci-fi mělo úspěch, a tak jsme vybrali k tématu filmy. Myslím, že se nám povedlo udělat slušný průřez. Představujeme filmy z raných počátků sci-fi žánru, který se více rozvinul až ve třicátých letech a později v padesátých letech v Americe.

Jednotliví umělci přistupují k hudebnímu doprovodu značně odlišně, někteří se pečlivě připravují a mají dopředu složené motivy ke klíčovým scénám. Jiní film vidí pomalu až během samotného promítání a sází na improvizaci. Jaký přístup ti vyhovuje víc?
Někdo je připraven přesně scénu od scény, berou to podle scénáře. Třeba Vložte kočku viděli film Deník ztracené asi dvanáctkrát a měli připravené motivy na každou postavu. Nesly se celým filmem a bylo vidět, že je to velice propracované. Pak je tu druhý přístup, přesně opačný, kdy to někdo vidí jednou dvakrát, ale má aspoň matnou představu, co se tam děje a podle toho hraje. Každý způsob má něco do sebe a na místě to má úplně jinou atmosféru. Samozřejmě se jedná o filmový festival a hudba by neměla fungovat na úkor filmu. Není to prostě videoklip, zadní projekce. Kapela je tam kvůli filmu, měla by ho určitým způsobem doplňovat a jít s ním, s jeho obrazem, ne proti němu.

Z pohledu diváka němé filmy často postrádají dynamiku a živá hudba představuje vítané oživení, bohužel několikrát jsem zažil kombinaci utahaného melodramatu s nezajímavým hudebním doprovodem. Stalo se, že jsi někdy film nedokoukal do konce?
Nemůžu říct, že bych se někdy vrtěl a říkal si, že hudba k tomu nesedí a je to úplně hrozné. Film muzikanty vede a záleží hodně na tom, jak vypadá a co se s ním dá dělat. Letní filmová škola je filmový festival a filmy jsou vybírány z hlediska historického vývoje žánru nebo vývoje tvorby konkrétního režiséra. Například loni v případě Hitchcocka by laický divák čekal, že všechny promítané snímky budou thrillery a bude to napínavé, ale jeho němé filmy byly žánrově jinde. Ostatně Hitchcock sám se později hlásil pouze k několika svým němým filmům. Jako diváci ale můžeme krásně vidět vývoj, jakým si prošel a jak o filmu uvažoval. Chápu, že pro kapelu je to častokrát velká výzva, ale myslím, že se s tím každý vždycky popere po svém a udělá z toho něco zajímavého. Filmová řeč se v čase vyvíjela a dneska má mnoho lidí problém na němé filmy koukat. Vizí naší sekce je, aby němé filmy byly aspoň trochu zajímavé i pro dnešního diváka, a živý hudební doprovod v tom hraje velkou roli.

Vystoupení Kittchena k filmu Cesta na Mars vyvolalo rozporuplné ohlasy, když ho někteří diváci dokonce nařkli z vysmívání se tvůrcům. Co ty a tahle kauza?
My jsme to poté také probírali, přišly pozitivní i negativní ohlasy a musím se ho trochu zastat. Šlo o projekt, který vznikl po oslovení Michala Pařízka z Full Moonu, protože měl zájem o němý film s živým doprovodem na Full Moon stage na Colours of Ostrava. Kittchen k tomu poskládal kapelu, ta odehrála koncert v Ostravě a přijela také na LFŠ. Trochu ale podcenili hradišťské publikum. Myslím, že příliš nezohlednili, že se jedná o filmovou projekci v kinosále s hudebním doprovodem. Sem chodí publikum, které se zajímá primárně o filmy, a proto s Kittchenovým „koncertním“ pojetím příliš nesouznělo. Na druhou stranu nutno podotknout, že byly i pozitivní ohlasy, byť ty negativní byly více slyšet.

VČEREJŠÍ FILM, DNEŠNÍ DIVÁK

Jak přistupuješ k výběru hudebního doprovodu? Máš u každého filmu dopředu jasno, která kapela by se k němu hodila?
Záleží na filmu. Někdy si přesně řeknu, že tohle by mohlo krásně sedět, ukázkovým případem byl třeba Muž s kinoaparátem s hudebním doprovodem Magnetik. Věděl jsem, že Moimir Papalescu má rád Buñuela, surrealisty a Vertova. Bylo jasné, že k sobě skvěle sedí a on byl nadšený, šlo to vidět i na doprovodu. Většinou k tomu přistupuju tak, že v momentě, kdy mám filmový program připravený, pošlu v jednu chvíli všem osloveným kapelám seznam, aby si mohly samy vybrat.

Primárně se snažím dávat šanci menším kapelám, které nikdo nezná. Osvědčilo se mi vybrat raději kapelu, která je zajímavá a vím, že na to má, než známá jména. Je to pro ně výzva, berou to tak, že se můžou ukázat. Navíc kino Hvězda má kapacitu 325 míst, což je hodně velké publikum. A všichni to pak berou to poctivě, což je hodně vidět, jako třeba letos u Alphones nebo Flush Buttons. Prostě geniální!

Takže si můžou vybrat? Není to tak, že bys přímo určoval, kdo k čemu bude hrát?
Ne, dávám jim vybrat všem ve stejnou chvíli. Kdo si dřív řekne, má film, co chce. Samozřejmě ne vždycky to jde, protože když se někdo ozve dřív, tak si ostatní nestihnou vybrat. Záleží na tom, jak rychle stihnou zareagovat. Někdy se stává, že se to s němými filmy táhne hodně dlouho a něco prostě zbude, což byl např. případ Alphones a Velezrady, ale nakonec se ukázalo, že to byl film přímo pro ně.

Dalo by se říct, že tě při výběru hudby baví kontrast mezi moderní elektronickou hudbou a němým filmem?
Mou myšlenkou je, aby současná hudba svým způsobem aktualizovala promítaný film pro dnešní diváky. Zároveň se snažím o pestrost žánrů a nechci, aby to byla pouze elektronika, ale prolínání s akustickými nástroji jako třeba Forma. Měli jsme tady taky Floriana Kmeta, který měl kytaru, ale zbytek byl opět tvořen elektronickými podkresy. Každý den chceme představit něco nového, jinou hudbu.

Snažíš se taky o propojení s doprovodným hudebním programem na kolejním nádvoří?
Doprovodný program má na starosti Vašek Havelka, oba dva máme svůj směr a potom řešíme, jestli se někde protneme. Přemýšlíme, jestli by se některá z kapel hodila i na koncert nebo naopak k filmu. Ne vždycky to tak vyjde, záleží taky na času kapely. Zároveň se často jedná o jiný typ kapel, které se nehodí pro větší koncerty venku, jak je doprovodný program koncipovaný.

ŠLO BY TO?

Pro mnoho kapel je hudební doprovod k němému filmu prvním střetem se světem filmu. Neuvažoval si o oslovení skladatelů, kteří se filmovou hudbou dlouhodobě zabývají? Napadá mě třeba Jan P. Muchow, shodou okolností host letošního odborného programu.
To zní zajímavě, nicméně problém je, že jedna věc je složit hudbu a druhá sestavit těleso, které to odehraje. Záleží na rozpočtu, díky kterému bychom to mohli realizovat. Nejvíce se tomu blížil uznávaný pianista Gerhard Gruber, který se živí hraním k němým filmům. Je to velmi známé jméno, pravidelně hrává ve Vídni k různým filmům, jezdí na turné po celém světě a představuje tradiční způsob hraní k filmům s ohledem na dobové požadavky.

Existuje kapela, o kterou máš dlouhodobě zájem, ale zatím se ti z nějakého důvodu nepodařilo uskutečnit její vystoupení?
Jediná kapela, která mě opravdu mrzí, že tu nikdy nebyla, jsou Lvmen. Zkoušel jsem je několikrát oslovovat a vždycky do toho něco přišlo. Poté se bohužel stala ta tragická věc s Dádou. Samozřejmě bych měl spoustu dalších nápadů, ale je to věc rozpočtu, zatím není prostor. Teď jsem si vzpomněl, že podobně dlouho jsem se snažil i o Safety First, což letos konečně vyšlo. Přesvědčilo je, když tady loni viděli kapelu Červen. Byli z toho tak nadšení, že mi hned po filmovce psali, zda by to šlo.

Dá se říct, že tě často oslovují kapely?
To se samozřejmě děje, ale bohužel se často ozvou pozdě a ve chvíli, kdy je už program uzavřen. Je potřeba hodně času na přípravu, ale někdy to i tak vyjde.

Jak dlouho dopředu máš jasno o finálním programu?
První programové tipy připravuju už v září, poté se v listopadu koná první velká programová schůze celé filmovky, kde se řeší, co se bude dít v dalším roce. Od ledna mám vymyšlený filmový program a sháním kopie filmů. Finální seznam je hotový zhruba na konci března, kdy ho posílám kapelám, aby si mohly vybrat. Kapely jsou většinou potvrzené na konci dubna. V některých případech to samozřejmě trvá déle, např. pokud nastanou problémy s autorskými právy. Kapely mají ale v průměru asi tři měsíce na přípravu hudebního doprovodu.

Jak s kapelou pracuješ po vybrání filmu?
Všem kapelám věřím. Jediná podmínka je, aby hudební doprovod nešel proti filmu, ale doplňoval jej. Film s hudebním doprovodem zažiju poprvé až na projekci a nelituju toho. Někteří preferují klasický přístup ozvučení němých filmů klavírní hudbou či klasickými nástroji, ale ohlasy jsou pozitivní, kino je pořád plné. Někdy je možná škoda, že se všichni nedostanou dovnitř, a mohli bychom udělat druhou projekci, ale na to není prostor. Tohle je ale přesně důvod, proč lidé chodí do kina, zážitek si z DVD doma nepustíš.

Jak moc složité je zajistit kopie němých filmů? Počítám, že mnohé němé filmy jsou ve špatném technickém stavu nebo ztracené. Případně vlastníka autorských práv nelze dohledat nebo nekomunikuje.
S němými filmy to bývá složitější než se zvukovými. Dochovaly se třeba jen fragmenty, nekompletní sestřih nebo více verzí, což je případ třeba Metropolis, kdy je verzí opravdu několik. Je to vždycky detektivka. Zjistit, kde film je, jestli nám ho můžou půjčit… Někdy je to jednodušší, což byl třeba Hitchcock minulý rok, kdy měl archiv BFI celého Hitchcocka nově digitálně restaurovaného. Stačilo se obrátit na jedno místo a měli jsme celý balík, hned bylo vše hotové. Letos to bylo mnohem divočejší, přestože Metropolis a Žena na Měsíci jsou dobře známé a dostupné filmy Fritze Langa. Zbytek jsme sháněli docela těžko. Zjistili jsme třeba, že někde je kopie, ale nemůžou nám ji půjčit, nebo ji mají, ale ve špatné kvalitě.

10 LET, 5 ZÁŽITKŮ A SNY

Když zabrousíme do historie… Můžeš vyjmenovat pět nejlepších zážitků z téhle sekce?
Těžká otázka, někoho nezmíním a naštvu je. (smích) Když to vezmu podle nejúspěšnějších projekcí, tak musím určitě zmínit Ufajr a Bílé peklo, protože film znali a protnulo se to ideálním způsobem. Několikrát si hudební doprovod ještě zopakovali a patrně se to bude opakovat i na podzim. Vložte kočku a Deník ztracené byl podobný případ. Forma a Erotikon, další velmi výrazný doprovod, ti jsou velmi pečliví. Když jsem věděl, že budu dělat sci-fi a oni měli nacvičený Metropolis, okamžitě jsem je oslovil. Ohlasy byly samozřejmě obrovské, lidi o tom mluvili a pochvalovali si je. Přišlo mi také zajímavé nabídnout OTK grotesku, což je úplně jiný typ emocí, než mají ve své hudbě. Nicméně nejvtipnější to bylo v roce 2009, kdy Céčka měly komedii od Maxe Lindera Tři mušketýři. Linder udělal parodii, ve které je hlavní hrdina úplný ňouma, ale vždycky se mu něco zázračně povede. Céčka snímek pojali jako akční film a z ňoumy udělaly největšího geroje. Bylo to perfektní a strašně to fungovalo. Hudba je interpretace, která vyznění výrazně změní. Samozřejmě pokud by někdo dělal z vážného psychologického dramatu komedii, nebylo by to úplně správně. Svých patnáct minut slávy zažil také Honza Plíhal, který doprovázel legendární krátkometrážní Cestu na Měsíc. Mohl bych pokračovat dál, celkově tady vzniklo už snad kolem padesáti šedesáti doprovodů. (chvilka zamyšlení) Vlastně už se blížíme k sedmdesátce.

Většina projekcí němého filmu s hudebním doprovodem se už nikdy neopakuje. Jak je to s pořizováním záznamů?
Existují zvukové záznamy z posledních let, ale ty jsou v mém archivu a já je posílám jen kapelám, které s tím nakládají dle sebe. Veřejné záznamy nejsou. Ale co se týče opakování, tak jsem se snažil udělat „ozvěny“ třeba v Praze v Bio Oko, kde vystupovali Vložte kočku a Ufajr. Spíš se snažíme, když se něco hodně povede, najít prostor pro zopakování. Hlavní problém je, že jednak pro kino je to technicky náročnější než běžný film v programu, a dále je nutné zaplatit techniku, zvukaře, kapelu, film, dopravu, práva… Což není levná věc. Není to jako vzít film z distribuce, který tady leží.

Neuvažuješ aspoň o tom, že by vznikl nějaký reprezentativní výběr při příležitosti 10 let sekce Film a živá hudba?
To je docela zajímavá myšlenka, možná si ji půjčím. (smích) V roce 2011, kdy jsme hráli Erotikon s Formou, vznikla podobná věc. Erotikon šel do Projektu 100 a Asociace českých filmových klubů se rozhodla, že film vydá s novým soundtrackem. Domluvil jsem se s Formou, vše se nahrávalo v Táboře a vznikla kompletně nová stopa k filmu. Zároveň zde byla i nabídka, že v případě zájmu může Forma přijet odehrát soundtrack do kina živě. To je ale asi jediná věc, ze které vznikl veřejný záznam. Navíc Forma s tím byla tak sžitá, že i po tomhle nahrávání předělali několik motivů z filmu do podoby malého EP Erotikon, které mělo šest songů a bylo dokonce nominováno na Anděla.

Máš nějaké vysněné téma nebo režiséra, kterého bys chtěl představit, ale zatím se ti to nepovedlo?
Mám moc rád německý film a období Výmarské republiky. Byl bych moc rád, kdybychom mohli udělat kompletně němé filmy od Fritze Langa. Problém je, že byl megaloman a nedělal krátké filmy. Jeho filmy jsou tří až čtyřhodinové a to už není žádná sranda, najít někoho, kdo by hrál tak dlouho. V některých případech to možná půjde. Třeba filmy Nibelungové nebo Doktor Mabuse, dobrodruh šly tehdy do kin na dva díly, to by možná byla cesta.