Veronika Miksová | Články / Reporty | 25.08.2018
Jet sama, s nikým konkrétním se nesetkat, nikomu nic nevysvětlovat, libovolně se zastavovat, hovořit s kým chci, vypít kolik chci, tančit bez zábran, padat do příkopů. Vystupuju v Teplicích nad Metují, nádraží liduprázdné. Výpravčí mě bere do kanclu a laskavě ověřuje bus. Ze zastávky Vernéřovice škola pěšky. Je dusno a těžko, mi lehko skoro jak za pubertálních časů, batoh a monotónní chůze mi propůjčují křídla. Chlápek seká uschlou trávu, všude prach. Promiňte, slečno, já vás neviděl. Míjím stavení opravená i polorozpadlá, tady chci bydlet. „Kozy krmit a mazlit povoleno, zn. suché pečivo.“ Vernéřovická stráň, krajina snů. Rozněžním se tak, že zabloudím, ale místní mě hned navedou. Krása, až se chce brečet, musím to rozkouřit u božích muk, odkud už vidím první celtu.
Ahoj, ahoj, ahoj. Všichni řikají ahoj a chovají se, jako bychom se znali, žádné ignorující pohledy. Bože, ti lidi se nádherně smějou, to bude ta kouzelná voda z vernéřovické studánky, která je coby kamenem dohodil od Soulkostela. A kde si můžu postavit stan? Kde chceš a já si říkám, že bych ho snad ani stavět neměla, což se nakonec potvrdí. Nádherný kostel Marie Panny Pomocné uzpůsobený koncertům a dalším produkcím alternativního rázu. Záchody nefungují a nikomu to nevadí, les je prostorný, ve studánce vody dost, tak si to spláchni. Kostelním oknem vniká odpolední slunce, splachuju na baru prach z cesty. Fackovací panák, čtu a o pár hodin později vidím, jak to funguje. Není nad to nechat se proplesknout od kámoše, asi.
Děcká, první kapela, Nusle Sound System, mazejte, kvůli tomu jste sem přijeli, ne. Pod schodama vyzout boty a jde se na to. Říkám vám, od toho dne chci tančit na koncertech jen naboso. Kdyby lidi víc chodili, byli by na sebe hodnější, kdyby chodili bosí, pojdou války i deprese. Howgh. Nusle Sound System, punk emo jetojedno, jako facka vyťatá světelnou rychlostí. Tyhle fyzický kapely měnící slovosled vnitřních orgánů jsou pevně přirostlý k mýmu srdci. Tabulky vitrážových oken se klepou tak jako my očekáváním první desky členů kapel Václav Klaus, Bezbolestná a Peleton.
Kafe už nedělám, ale turka ti zaleju, a tím je řečeno vše. Dostávám hrnek s obrázkem jmelí, pochvalu prstýnku se zašlým kamenem po babičce a je mi jasné, že tady nic špatnýho nemůžu čekat. Po filmovém kvízu, což je mimochodem dokonalý nápad, pominu-li, že nic kromě jména Juraje Kukury nevím, dostanu hlad. Těstovinový salát už došel, ale jdu si na bar vyzvednout lístek na indický čočkový dhál. Občerstvovací parta umí, kombinace se skořicí a koriandrem by mohla přesvědčit i ty, co se živí jen pivem a pránou.
True Fir spojuje členy Pacino, Remek a Hissing Fauna, nemají sice venku ještě ani demo, ale naděje jsou velké. Pokud vás bavili The Van Pelt, jste tu správně. Ani lehce nejistý projev frontmana nedokáže odradit. Ověřit si to můžete na svátku Špíny, pořadu Rádia Wave, pětadvacátého září v Underdogs. To znojemská dvojka The Queues na můj vkus moc tlačí na pilu. Ne že by to nešlapalo, chvilkama si vzpomenu i na rané White Stripes, ale být rokenrol a chtít být rokenrol, je sakra rozdíl. Ta neurvalost a syrovost je sympatická, jen možná přebitá touhou být stylový rocker, na což by se měli vysrat, protože své nástroje ovládají bravurně. Míň chtít.
„Předpoklad skvělý akce je už předem danej lidma, který se rozhodnou přijet.” A já si svou okatou samotou přitáhnu takové hned dva. Seš tu sama? Jo, jsem ráda sama, protože se mi to nestává tak často. Klučina žije na severu Španělska, dodá skvělé víno, koupí sladkosti, přidává se kamarádka s milým pohledem. Probereme portugalskou mentalitu, syndrom vyhoření i to, jak je těžký začínat po třicítce znova. Nepamatuju tak přirozenej rozhovor, kterej je spojený s „velikostí” akce i jedinečnou atmosférou. To, že se Sunwáč kvůli rekonstrukci černěveského mlýna přesunul do ptačí oblasti Broumovska, zdá se, nikomu nevadí.
Naprostým překvapením jsou přerovští Mancuso. Padesátníci tu do stmívání vytnou bezskrupulózní psychedelii, najednou je úplně jedno, že mi Brian Jonestown Massacre před dvěma týdny utekli. Debut Gravity of the Past vyšel loni v říjnu na kazetě u Stoned to Death a nemá chybu. Za okny už raší trsy lysohlávek s elegantními nožkami a celý kostel se rozmazaně vlní. Miluju.
Na řadě jsou silný temný věci. Vyloženě k tomu sedí Sisiho černé podkolenky a zaujaté vyprávění o Bukové hoře, kterou najdete dva kilometry od Soulkostela. Majetku chtiví čeští „řádní” vojáci nasazení na zajištění pohraničí tu pod velením štábního kapitána Václava Svobody a předsedy místní správní komise Miroslava Rýdla povraždili třiadvacet civilistů (dvaadvacet Němců a jednu Češku). Ke kříži smíření, který vzbudil nemístné kontroverze a poukázal na to, že o nějakém smíření s naší temnou minulostí zatím nemůže být řeč. Nedivte se, co se pak v našem veřejném prostoru děje dnes. Cesta ranním lesem těsně po východu slunce se otiskla hluboko.
Rutka Laskier s texty, které mě rozsekaly už na jaře v Café V lese. Deska Protiklady patří spolu s debuty Povodí Ohře a Panenských plamenů k tomu nejlepšímu, co letos na alternativní scéně vzniklo. Odkazy na ztrátu svobody, její tíhu, krásu i křehkost najdeme u všech tří kapel.
„Létání je jako projev, projev o svobodě; projev v prázdném divadle, kde není pódium ani hlediště ani opona a herec zírá do tmy a doufá, že se neztratí; neztratí se v prázdnotě své svobody.”
Povodí Ohře - poslední kulervoucí česká rocková kapela, i když rocková je v tomto případě zavádějící žánr. Neříkám to kvůli těm deskám a nášivkám, který jsem si z Vernéřovic odvezla. Je to Sisiho projev, jeho lyrika, donebevolající odrzlost a zároveň zranitelnost, vhled a zájem o to, co se děje kolem, podpořená sehraností kluků z Esazlesa a Climatizado. Kotel natlakovaný jak papiňák, pády na hlavu, mikrofon co chvíli vyrvaný Sisimu z rukou, ale vracený s posvátnou úctou legendě. Kdyby tak groupie nebyl vyprázdněnej pojem... kdyby. Takhle aspoň upevňuju nášivku na svou nejoblíbenější džísku a lituju jediného, že nebudu na svatbě Sisiho kamaráda, kde prý zazní i pár songů Esgmeq.
Sun Wu Kung
18.8. 2018 Soulkostel, Vernéřovice
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.