Lukáš Linhart (Life for Mires): Nespoutaná příroda je zdrojem inspirace

"Na rozmanité krajině jsme závislí," říká Lukáš Linhart, PR manažer projektu Life for Mires. A společně s týmem kolegů se snaží na území národního parku Šumava obnovovat a chránit vysychající mokřady. Iniciativa v jižních Čechách vyjednává s veřejnou správou, ale také mobilizuje dobrovolníky, kteří mohou přidat ruku k dílu a za špinavou prací vyrazit do běžně nepřístupných částí šumavské divočiny. Aktuálně Life for Mires spojili navíc síly s hudebnicí Lenkou Dusilovou, která na metafoře říčního systému postavila svou novou desku. Pro Full Moon společně s fotografkou Bet Orten vytvořily foto esej z chráněné oblasti, hudba z alba Řeka bude doprovázet film o šumavských mokřadech. Co dalšího společně chystají? S jakou motivací přijíždějí dobrovolníci pracovat na rašeliništích? A jak efektivně komunikovat s veřejností o ochraně životního prostředí?

Na začátek lajcky - jaký je rozdíl mezi mokřadem a rašeliništěm?

Rašeliniště je druhem mokřadu, a to velmi nevšedním. Jde o trvale zamokřená místa, kde nejvíc prosperuje mech rašeliník. Je tu hodně vody, nízké pH, málo kyslíku a kvůli tomu všemu se organická hmota nerozkládá tak rychle jako například padlý kmen stromu v lese. Na Šumavě je chladno, ale rašeliníky jsou na tyto nehostinné podmínky uzpůsobené. Pořád přirůstají výš a jejich spodní část naopak odumírá - ukládá se rašelina. Na některých typech rašelinišť ten proces probíhá více než 10 000 let - vrstva rašeliny tak může mít i přes 8 metrů. Celý ten příběh započal po ústupu ledovců, kdy tu byla tundra. Právě na rašeliništích se díky drsným severským podmínkám udržely druhy rostlin, které dnes známe především ze Skandinávie. Ostatní rostliny to tu mají kvůli nedostatku živin hodně a musely se adaptovat, jako například masožravky. Rašeliniště jsou čarovná a vzácná, dalo by se o nich vyprávět hodiny.

Regionální média informují o vašem projektu s nadšením - do obnovy mokřadů se vám daří zapojovat široký okruh dobrovolníků z celé republiky. Z jakého popudu se za vámi zájemci vydávají? Jsou to lidé už dlouhodobě zapálení do ekologie, nebo se vám daří přitáhnout i nováčky?

Máme z toho radost. Lidi naše akce hodně baví, protože pomůžou přírodě, ale taky s nimi procházíme skrytá a neznámá místa, kde to pěkně čvachtá. Není to jako vyrazit po lesní cestě na kopec, nahoře si dát klobásu a pivo a stejnou cestou zpět. Vydávají se k nám za zážitkem, ale určitě i proto, že mnoho z nás už cítí problém nedostatku vody v krajině. Často s dobrovolníky trávíme dlouhé chvíle nad diskuzemi o problémech příliš intenzivně využívané krajiny. Z toho je znát, že lidi se zajímají a začínají to velmi silně vnímat. A nemusí to být zapálení ekologové. Proto máme každý rok hodně nových zájemců, kteří k mokřadům vztah teprve získají.

Součástí vašeho programu je kromě samotné revitalizace mokřadů také zapojení veřejnosti do tohoto procesu. Přírodovědec Jiří Sádlo, který nedávno vydal knihu Krajina!, tvrdí, že se v komunikaci tématu ochrany životního prostředí volí příliš analytický tón. Lidé dostávají namísto důvodů, proč mít k přírodě okolo sebe nějaký vztah, tabulky a čísla. Souhlasíte s tím? Je i to důvod, proč jste se pustili do spolupráce s umělkyní Lenkou Dusilovou?

Myslím si hlavně to, že lidi už začínají mít přehršel informací o environmentálních problémech. Tedy ti, kterým není ochrana přírody úplně volná. Navíc informace jsou často abstraktní a člověk se v nich ztratí. Právě kvůli tomu pořádáme setkání přímo na místech, kde takový problém řešíme. Účastníci se zapotí, zamažou, někdy promoknou a potom se projdou mokřady, které jsou neponičené a v plné kráse. Zkrátka to zažijí a pochopí. Hudba je rovněž zážitkem a my bychom chtěli naše aktivity ztvárňovat i umělecky, protože nespoutaná příroda je velkým zdrojem inspirace. Řekli jsme si, že takovým způsobem můžeme oslovit širší okruh lidí. Když jsem zjistil, že Lenka Dusilová vydává album Řeka, spojilo se mi to. My řešíme obnovu pramenišť, kde řeky začínají, a potoků, které se v řeky splétají. Lenka pracuje s tématem fenoménu řeky, nebo chcete-li říční krajiny, v přenesených významech. Dokonce jsme následně přišli na to, že nezávisle na sobě používáme stejné asociace - například podobu krevního řečiště a říční sítě krajiny. Jsem přesvědčený, že posluchači Lenčiny hudby mají i k přírodě blízko.

Lenka Dusilová pro vás zatím společně s fotografkou Bet Orten připravila fotoesej, kterou jsme otiskli v aktuálním čísle. Co chystáte v rámci této spolupráce dál? Co si od ní slibujete?

Předběžně jsme domluvení na propůjčení Lenčiny hudební tvorby našemu filmovému dokumentu o obnově mokřadů a potoků. Myslím, že prožitek ze záběrů divočících potoků a řek nebo tajuplných a mlhavých rašelinišť doprovozený Lenčinou muzikou bude intenzivnější. Bavili jsme se rovněž o koncertování na našich eventech, ale to jsou zatím úvahy. Těším se, co dalšího se může z naší spolupráce zrodit.

Spolupracujete s partnery z Bavorska. Cítíte nějaký rozdíl v tom, jak se daří plány ochrany a obnovy mokřadů a rašelinišť realizovat na německé straně národního parku, v Bavorském lese?

Rozdíl je nejspíš v tom, že na české straně působí Iva Bufková, garantka našeho projektu, která problematikou vody v krajině naprosto žije. Věnuje se obnově mokřadů víc než 25 let a má za sebou mnoho úspěchů. Zpracovala celý koncept a program revitalizací na území NP Šumava, který dlouhodobě a se značným nasazením naplňuje. Jakýmsi vyvrcholením je tento rozsáhlý projekt. Na bavorské straně udělali rovněž spoustu práce, ale chybí tam osobnost, která by se tématu věnovala v takovém rozsahu. Částečně to vychází i z faktu, že na české straně Šumavy je mokřadů o poznání více.

Jaký tón je podle vás coby PR manažera ekologického projektu vhodné volit v kampaních na ochranu životního prostředí? Jakým způsobem se vy snažíte lidi přimět přehodnotit jejich životní styl?

My se nesnažíme přimět je k přehodnocení životního stylu. Možná jediná taková prosba z naší strany zní - nepoužívejte rašelinu na zahrádkách, protože její těžba znamená uvolňování obrovského množství oxidu uhličitého do atmosféry. Především se snažíme lidi navést na myšlenku návratu původních přírodních struktur do krajiny. Aby plošně nevysychala, podporovala biodiverzitu a udržitelnou produkci surovin pro člověka. Jedině s rozmanitou krajinou se totiž nedostaneme do průšvihu, kdy by celé soukolí zvané ekosystém zkolabovalo. Jsme na ní závislí.