M.E. Kyšperský & Debbi Love: Hřejivá korespondence

Brněnský hudebník vystoupí v Praze, a tak ho vyzpovídala sudetská náplava. S Martinem Evženem Kyšperským celý prosinec mailovali Bio Masha a Luděk, jediní členové kapely Debbi Love. Adventně nostalgický rozhovor o dětství, hudbě, mládí, přírodě a současnosti je pozvánkou na koncert v pražské kavárně Potrvá 15. ledna.

Bio Masha:
Ahoj, zde je starý zápis z mýho deníčku:

biodeník Banát dvanuladvanáct:
"Frontman kapely Květy Martin Evžen Kyšperský vypráví, že celý život mu styl oblékání určují ženy. Nejdříve mu svetry a manžestrové kalhoty přinášela matka a babička, nyní přítelkyně. Při vystoupení připomíná beatnického básníka. Písně přirozeně a nevtíravě prokládá postřehy, sny, vtipy a nápady, které až dadaisticky řadí za sebe k veliké libosti vesele přitakávajících a pokřikujících fanynek."

Co bys, Martine Evžene, chtěl, aby se tě už konečně někdo zeptal? Poslouchám, jak pozoruješ město a svět. Stalo se ti to někdy naopak, žes to nejdřív napsal, zazpíval či řek a pak až viděl? To máme krásný čas vánoční, že... A Luděk, hudební odpovědný vedoucí našeho sdružení, má několik múzických otázek, vkládám níže.

Martin Evžen Kyšperský:
ahoj Mášo!
Je pěkně... akorát sníh napadne a roztaje... nemusím ho odmetat několikrát denně... ale zase by to jinak hnusný Brno bylo chvíli hezčí... je to něco za něco...

Po žádné konkrétní otázce netoužím, ale potěšilo by mne, kdyby se někdo zeptal na něco, co souvisí přímo s deskou, a já z toho vycítil, že ji slyšel třeba dvacetkrát. S takovou frekvencí si ji teď pouští jeden můj známý v Brně, když jezdí autem. Najděte ho a donuťte, ať se na něco zeptá! Vím akorát, že se jmenuje David.

Někdy mi přijde, že o něčem zpívám a teprve pak se to děje. Jenže to je tím, že těch pár věcí, co je na světě důležitejch, zažívá člověk pořád dokola, a když na ně myslí, tak je schovaný ve všem.

Luděk:
Máša se vydala hledat řidiče Davida. To hnusný Brno by mě zajímalo! Chápej, pro nás přespolní je to riviéra, výspa tajemný kultury.

Martin Evžen Kyšperský:
Možná to je jen důsledek kapitalismu. Dřív tu bylo spousta starých domů, pavlačí, průjezdů, opuštěných parků, skleníků, továren... Teď je to tak, že každý kousek země někdo vlastní a chce, aby mu to vynášelo peníze. Billboardy, reklamy, hnusný obchody, podezřelý firmy. Něco pěknýho mizí. Děti už nemají moc míst, kde se toulat. A co děti – ani já ne! Oči si nemají kde odpočinout. Uši jsou plný aut. Nos je plnej aut. Ale klíč k tomu odsouzení je ve mně. Potkávám v různých městech lidi, co říkají zasněně: „Brno je tak krásný... chci si tam zase zajet,“ a když ho tak vidí, opravdu krásný je. A asi v něm není víc pitomců než jinde. No a je tu hrst míst, který jsou krásný, ne že ne.

Luděk:
O tom se teď hodně mluví. Svedeme to na kapitalismus? Cítím to stejně. Ale přece! Pořád jsme tu, vidíme to, umíme pojmenovat, ale neumíme se bránit? Tuhle sme jeli hrát přes Žilinu a tam je za městem les billboardů v Čechách opravdu nevídanej! Ale pamatujem si, co bylo na nich? O toulání vím svý. Člověk asi ztrácí klid. Táta vyprávěl, jak přes zimu byl vždycky slyšet dětskej povyk, když sme lyžovali na stráni, jeli dvojzávod sjezd i slalom, kopali bunkry, nemluvě o hokejových turnajích. „Dneska akorát občas někdo projde,“ říkal. Ztratili jsme se v mediálním šumu? Připoutala nás doba k monitorům?

Martin Evžen Kyšperský:
Je to tak. Ale já nechci lamentovat. Dalo by se říct, že ochabujeme, že kastrujeme přírodu, nejen velký firmy, ale každej po svým, a každej se od ní taky pomalu odtahuje, děti sedí u počítače, a to všechno se drasticky spočítá do velkýho průseru. Nemělo by se to vytěsňovat z mysli. Jenže taky by se nemělo rezignovat. Každej ať dělá, co může, a svět pak bude takovej, jako jeho činy. Takže jsem nakonec optimista!

Bio Masha:
Ahoj z šedohnědé matky de ce. Zde vane teplíčko, hovna hezky tečou ulicema. Měla jsem řízení ohledně Davida, zdálo se, že jsme ho našli, ale nebyl to on, leč pátrání pokračuje.

Čehos byl učněm? Číms chtěl být? Číms myslel, že budeš? A kým bys byl, kdybys nebyl tím, kým seš? Vším, čím jsi byl, byl jsi rád? A souhlasíš s tvrzením, že když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl atakdál?

Martin Evžen Kyšperský:
Vůbec jsem nechtěl být něčím konkrétním. V dětství mi bylo úzko ze slova „práce“ a „škola“ a pak jsem na to přestal myslet. Ve třinácti jsem udělal přijímačky na obchodní školu, protože to chtěl táta, a pak jsem se cítil dobře, že mne přijali. Psala se tam písemka z matiky a taky něco jako zkouška z obecného rozhledu a já nevěděl, jaký je hlavní město Brazílie. Potom jsem ale zjistil, že brali asi každého, a pět let se tam tiše mučil a nudil. Většinu času jsem seděl v lavici a myslel na něco jiného, než tam učitelé říkali. Pochopitelně jsem byl blbej, ty věci nebyly zdaleka tak neužitečný, jak se mi zdálo. Pak jsem doučoval, prodával boty, jídlo, uklízel hospodu. Musel jsem nakonec utéct k tomu, co mne baví – skládám, pracuju v rádiu, píšu... k ničemu jinému se nedokážu donutit delší dobu.

Luděk:
Ale to přece vůbec není tak špatný. Člověk by řekl, že žiješ svůj sen, nic z toho, co děláš, vyloženě nemusíš. Je to tedy útěk nebo spíš nalezení se?

Martin Evžen Kyšperský:
Já si ale nestěžuju, měl jsem vždycky velký štěstí. Navíc i věřím, že špatný věci z minula jsou důležitý pro ty dobrý, který se mají stát teď. Většina lidí může změnit svůj osud. A třeba lidé v téhle zemi k tomu mají objektivně velký předpoklady. Subjektivně už to má každej po svým. Čili já jsem na volné noze a stává se mi, že mám tolik práce, že jsem vyčerpanej a otrávenej, ale dobře vím, že kdybych musel chodit někam do továrny nebo supermarketu, tak to bude tisíckrát horší ohledně únavy. Měl bych čistší hlavu, ale zase bych nezažíval tolik radosti. A to jde, ne? Trošku útěk, hodně hledání, nějaký nalezení taky.

Luděk:
Do jaký míry hrála při finální úpravě nahrávky roli intuice? Vrstev je na některých místech opravdu hodně, přitom to působí konzistentním a propracovaným dojmem, který může být výsledkem stejně tak náhodnýho navrstvení, jako promyšlenýho komponování a selekce.

Martin Evžen Kyšperský:
Měl jsem na to spoustu času, který se ukázal jako ideální parťák, spoluhráč, když si člověk točí všechny nástroje a desku sám. Prostě – uděláš něco a necháš to být. Po pár týdnech to otevřeš a řekneš si: blbost! Anebo si řekneš: Ale, jo, to je dobrý! No a pak ještě Ondra Ježek, co tu desku míchal. On je nejlepší. Několik let jsem si točil doma písničky. Nikdo je po mně nechtěl, nikdo se na to neptal. Jestli z toho materiálu pustím do světa desku, která mi přijde nedotažená nebo s ní nebudu spokojenej, pak jsem zoufalec. Já ji natočil, vydal u Polí5 a před pár dny jsem si ji pustil s odstupem v autě a napadlo mne – je to čistý, radost, nic bych neměnil. A ještě jedno klišé: Je to takovej můj deník.

Luděk:
Ty seš léta známej propagátor vinylových desek, tak proč Svetr nevyšel na LP? A jak se díváš na ten vinylovej a v poslední době i kazetovej boom celkově? Nedávno jsem četl na tvém profilu dotaz fanouška, kterej se ptal po kazetě, protože formát CD nepodporuje. V jiném rozhovoru jsi uvedl, že první LP jste vydali, až když jste na to byli finančně zralí, a myslím, že se jednalo až o vaši sedmou nahrávku. Hodně muzikantů říká, že vydání CD v podstatě nemá smysl, protože ho téměř nikdo nekoupí. Není to vůči tomuhle formátu přeci jen trochu nefér - obzvlášť v době, kdy téměř 100% matric vychází z digitálního záznamu, který se masteringově upravuje pro vinyl? Nevim, jestli si teď posluchači hromadně nechávají seřídit gramofony nebo kazeťáky, aby jim to médium hrálo a hlavně vydrželo. Není pro nemajetnou kapelu přeci jen lepší investovat především do nahrávky, než se za každou cenu snažit vydávat LP?

Martin Evžen Kyšperský:
Miluju gramodesky, sbírám je, mám jich stovky, čili mít vlastní byla pro mne vždycky velká věc. Splnil jsem si to s Květy, vyšly nám všechny klasický formáty, dlouhý desky, Épéčka i singl. S kapelou Mucha jsem letos vydal gramodesku a na kompilaci Vinyla vyšla nevydaná písnička Květů... Ale vím, že v obchodech i na koncertech se pořád nejvíc prodávají CD. A já vlastně poslouchám nejvíc hudby v autě, právě na CD. Taky jezdím často hrát vlakem jen s kytarou, a to se gramodesky špatně vozí. No a formát kazety, na kterém jsem Svetr limitovaně vydal, je úplně nejtajemnější. Už si to může přehrát jen někdo. Nutno povolat a oživit své ztracené kamarády – kazeťák na chatě, zaprášenou věž v garáži, tátovo autorádio a podobně. Vrstva tajemného šumu. Je v tom schovaný moje dětství, ty tuny kazet, co jsem tahal v bedýnkách z pokoje do pokoje. Kazeta jako krabička s páskou, co na ní nemůžeš přeskakovat písničky a při hraní vrže a tím k tomu hraje. To mám taky moc rád.

Luděk:
Ale kazeta stále, pokud vím, není dostupná - bude na pražském koncertu? Kazety mé, kde ty jsou... Když na to pomyslím, stydím se, že jsem se k nim nechoval líp. I když první alba Yes, King Crimson, Jethro Tull a Franka Zappy jsem ohobloval poctivě. Zoot Alures nahraný z desky na CrO2 Sonce z osmdesátých let by dodnes zněl skvěle. Tuto jsem měl do noty naposlouchané, když mi bylo šest. Úvodu Plays Live od Petera Gabriela jsme říkali King Kong. Final Countdown, rozdrásané prsty o výplet tenisové rakety, odpálené tátovy bedny a bitky o kytarové sólo... Na co si vzpomeneš ty?

Martin Evžen Kyšperský:
Miluju tyhle otázky! Bez ironie. Kéž by někoho zajímalo, co jsem poslouchal v pubertě nebo ještě i před, protože si to dobře pamatuju! Nejdřív jsem poslouchal kazety, co měl doma táta: Olympic – Kanagom (hrozný album) a Olympic – 25 let (tam bylo víc lepších písniček, třeba Když jsem bejval tramp). Hodně tou dobou čumím na televizi – Hitparáda s Martinem Hrdinkou, Bago, Rytmik... Chvíli jsem se plácal v tom, co měl doma brácha a co nosili spolužáci, neskutečná patlanina: Sandra, Madonna, Nedvědi, Scorpions, ale zamiloval jsem se až do Beatles a Queenů. Iniciační zážitky. Někdy v deseti letech mne hlídá soused, smaží mi vajíčka a pouští album Let It Be, poslední od Beatles. Pak mi kazetu půjčí a já si ji pouštím každý den dvakrát nebo třikrát. Pak jezdíme s babičkou na burzy a naši mi tam kupují polské kazety Queen. Brácha mi nahrává dvě alba R.E.M. (Out of Time + Automatic for People) a dvě alba Tří sester. Potkávám na ulici Lou Fanánka Hagena a on mi podepisuje papírek a kreslí tam logo skupiny, takže se to stydím ukázat doma. Myslím na všechnu tu hudbu a chodím jako ve snách. Kluk ve vedlejší ulici má ve sklepě zkušebnu, hraje tam punk a pouští si Sex Pistols a třeba taky The Cure. A ve třinácti si kupuju živé dvojalbum kapely Lucie a už to nemůžu vydržet a musím založit vlastní kapelu!

Jo a ta kazeta je ke koupi. Stačí, když si někdo napíše, a já mu ji vyrobím a pošlu. Bylo v plánu, že je půjde koupit už před vánoci v obchodě, ale to se nepodařilo stihnout, protože toho bylo strašlivě moc.

Luděk:
Tím mišmašem jsem si taky pochopitelně prošel, polský originálky byl kult i přes ty ochuzený obaly. S Kovárnou Tří sester frčel souběžně i Orlík, první Landa, i když ten mě nikdy nebavil, zato jsme později žrali spoustu metalu. Hudba byla striktně rozdělená na tvrdou a měkkou. Kazety nahrával tátův kamarád zvanej Američan. Jezdil na Plitvická jezera, měl opravdickýho jeepa, spoustu důležitých desek a skvělou hifi soustavu. V pubertě byl náš undergroudovej guru Mošt a taky Jamín - poslední z těch mániček, co ještě někam chodili a vzali nás na první Litoměřickej kořen. Servírovali nám český věci, Plastiky, DGčka, Extempore, Dunaj atd. Jak ses ty srazil s tou „alternativou“? Přeci jen vaše starý věci s Květama byly hodně experimentální a i na Svetru je to pořád znát. To tě nenaučil Miro Žbirka?

Martin Evžen Kyšperský: Jak jsem se dostal k té "jiné" hudbě, těžko říct. Když jsme slyšeli poprvé Dunaj a Psí vojáky, jen jsme se smáli, ale nebylo těžký tomu propadnout, protože to je dost vlídná hudba. Rytmická, melodická, jen trošku jinak smontovaná. Extempore jsem začal poslouchat proto, že jsem četl hodně knížek o umělcích, a vzpomínky Mikoláše Chadimy dokázaly zábavně zmapovat celou alternativní scénu sedmdesátých let. A pak - jsem blíženec, potřebuju pořád něco novýho, časem jsem proposlouchal a pročetl, co se dalo. Mám to podobně jako ty - první festivaly, koncerty a guruové, to bylo opojný. Až se uvidíme, musíme to pořádně probrat.

Bio Masha:
Musim se k něčemu přiznat. Umim nazpaměť českej džizs kraj suprsta: Basic, Jidáše, komplet. Tančila jsem v kuchyni všecky role včetně sboru. Se sestřenkama sme našly Soul Shake Down Party, dělaly sme v sukních ze zaclony čaču, ale furt někdo musel hrát kluka, to bylo pitomý. Na kazetu sem si nahrála z elpíčka bytls a Philla Colinse, namalovala sem si přebaly. Na bytls brouky, že jo. To jsem jela až do roku čtyřiadevadesát, dyž už všechny ty lepší starší děcka z Aše poslouchaly Psí vojáky a Načevu, jenže to byly cédéčka mýho táty. Táta s mámou taky pořád tancovali ploužák v kuchyni na Mišíka. Dyž slyšim Slunečnej hrob, mám ipepavlovuv refleks, že jsem na světě navíc a omylem. Těm mejm ultra mladejm rodičům se nelíbili ani Rednex ani Twenty Four Seven, jedinej muj vzdor byly Esa. Na prvnim rande sem dostala kazetu. Cover vykreslenej pastelkama a propiskou přepsaný texty uplně komplet: kekešmá laskajako sluneční světlo těobejme těobejme. Měla jsem walkmana a hlavně jsem domů jezdila jenom na víkendy. Pak jsem trochu hulila a držela diety a mnoho let poslouchala jenom dokola stále jedinou kazetu Big Calm.

Měla jsem dredy a byla na koncertě Švihadla a hrál tam černoch a myslela jsem, že se z toho pódia dívá, jako by to zpíval mně, řikala jsem to pak babičce a vona se mě zeptala, esli měl brejle, a já, že myslim, že ne, a vona: jo, tak to byl ten jeho syn. Řikam babi, etnyckej černoch vopravdovej černej rege bombasa, chápeš. Ona myslela Karla Černocha. To bylo kolem roku dva tisíce. Jsem pomalá prostě.

Ajupí do novýho roku!

Martin Evžen Kyšperský:
Gejzír osmdesátkodevadesátek, šum kokakol!!!