Manon meurt: míň folku, víc rocku

Rakovničtí vyznavači shoegazu a post-rocku Manon meurt existují sotva rok a půl. Za tu dobu už toho stihli víc než kdejaká kapela za několik let - zvlášť po loňském koncertě v pražské Arše, kde předskakovali My Bloody Valentine, se o nich začalo nadšeně mluvit v širších kruzích. Letos v únoru jim konečně vyšla deska, nesoucí šest skladeb z jiného světa. Nejen o ní si se mnou popovídali Káťa Elznicová, Vojta Pejša, Síma Kuchárová a Jirka Bendl.

Jak došlo ke vzniku vaší kapely? A kdy to bylo?
Síma: Dali jsme se dohromady v roce 2011, kdy Káťa měla svůj folkový projekt a byla pozvána na rakovnický Coombal. Nechtěla tam hrát sama, ale s doprovodnou kapelu, tak poprosila Vojtu, jestli by jí nepomohl. Ten sehnal Jiřího, se kterým už spolu dlouho hráli...

Vojta: A pak sehnali Símu. Čirou náhodou.

Předtím, než jste se dali dohromady, jste hráli každý v jiné kapele. Vojta měl s Jirkou The Followers, v podstatě šedesátkový revival, teď hraje Vojta v Amnesii, Jirka bubnuje v Mara Jade, Síma v Operation G-point a Káťa měla kromě sólového projektu i grungeové Mind Fiction... Jak jste vy čtyři dospěli k tomu, že hrajete shoegaze?
Káťa: Prostě jsme hráli a hráli, až z toho něco vzniklo...

Síma: Ono to vlastně ani není nic jinačího, než co to bylo předtím, akorát je v tom víc krabiček...

Vojta: ... míň folku, víc rocku...

A inspirace?
Síma: Zrovna nedávno jsme s Káťou přemýšlely, jestli vůbec máme nějakou jednu jedinou kapelu, kterou bychom poslouchali všichni, a vyšli nám z toho jenom Deftones. Každý posloucháme něco absolutně jiného, inspirace přichází ode všech, každý přináší něco svého.

A co nejraději posloucháte?
Vojta: Káťa teďko poslouchá FM Belfast.

Síma: Jó! (smích)

Káťa: Já každou chvíli něco jiného. Vždycky mám období, kdy poslouchám nějakou kapelu, pak se mi to začne ohrávat...

Jirka: Teď jsem zrovna slyšel živák The Police z Buenos Aires z roku 2008 nebo 2009... A to je fakt dobrý, ty jo. Nebo cestou z Plzně jsme dávali poslední album od Norma Jean, což je takový americký křesťanský hardcore. Chci říct, že záběr každého z nás je dost široký.

A kdo tedy skládá hudbu a kdo je autorem textů?
Vojta: Texty jsou většinou na Kátě a hudbu skládáme všichni. Já třeba přinesu nápad, ale dotváří se ve zkušebně.

Původně jste se jmenovali Katie and the Accessories, proč došlo ke změně jména?
Vojta: Protože jsme začali dělat něco jiného. Dřív to bylo tak, že Káťa měla písničky a ty jsme hráli. Její písničky, který složila ještě sama s akustickou kytarou.

Síma: Už nejsme jenom doplňky.

A proč zrovna Manon meurt?
Jirka: Já viděl knížku od Samuela Becketta z nějaké románové trilogie... Ta knížka se jmenuje Malone Meurt. Zalíbil se mi název, zapadal do nálady toho, co Vojta zrovna dělal a poslouchal, shoegaze... Tak jsem si říkal, že by to bylo pěkný, jenže pak jsem zjistil, že Malone je starej chlap, kterej chce umřít, což moc nesedělo do konceptu – holčičí zpěv a tak. Hledal jsem jiné francouzské jméno a napadl mě Nezval... A našla se Manon.

Už jste stihli projet takřka celou republiku, která místa a které koncerty považujete za nejvýznamnější?
Vojta: Nejdůležitější se určitě odehrál v Praze před My Bloody Valentine. Ale každý koncert považuju za důležitý v tom, že jsme po každým z nich měli nabídku na další koncert. V tomhle jsme měli fakt štěstí.

Jirka: A hlavně jsme pořád na začátku, jsme kapela sbírající zkušenosti a každý klub je odlišný, jak zvukově, tak náladově, a to si užíváme, to, jak je každý místo jiný... I když si ve zkušebně myslíme, že jsme připravení na všechno, pak někam přijedeme a stejně nás něco sakramentsky překvapí a říkáme si: ,,Tak tady jsme ještě chybu neudělali...“ I z toho důvodu je každé místo supr.

Ještě ke koncertu před My Bloody Valentine – jak se vám podařilo tam dostat?
Vojta: Doslechli jsme se, že tady budou My Bloody Valentine a začali vtipkovat, že si s nimi zahrajeme...

Síma: Já už měla koupený lístek...

Jirka: A já si zase říkal, že bych si to mohl aspoň poslechnout...

Vojta: ... no a předtím jsme hráli v Kladně v klubu Auto Da Fé, kde jsme se seznámili s majitelem Petrem Dočekalem, který nám to pak v podstatě zařídil a díky němuž jsme začali brát vážně to, že bychom se tam mohli dostat. Věděli jsme, že v Praze nemají předkapelu, ostatně málokde mají předkapely, koukal jsem, co před nimi hrálo v Anglii... Byl to nějakej folk, folk rock nebo co to bylo... Zkontaktovali jsme Petra, on napsal mail do Charm Music, kteří pořádali koncert My Bloody Valentine... No a vyšlo to.

A jaký bylo setkání s kapelou?
Káťa: Vojta se snažil.

Síma: A my byli takoví votroubenci.

Jirka: My jsme se taky snažili, ale nikdo nic neřekl... Já bych to svedl na ten jejich irský přízvuk.

Vojta: Mě by ani ve snu nenapadlo, že s nima pokecáme. Říkal jsem si: ,,Ty jo, aspoň kdybychom se s nima mohli vyfotit!“, no a nakonec nás pozvali do backstage a my najednou ani nevěděli, na co se jich zeptat...

Jirka: Oni ale byli taky takoví, my tam přišli a mysleli si, že si nás nebudou všímat, ale oni tam stáli proti nám a očekávali konverzaci. Nesměle čekali, co z nás vypadne. Pomalu to vypadalo, jako kdybychom stáli proti třicet let starýmu zrcadlu.

Káťa: Tak nám každému pochválili to svoje, mně zpěvačka řekla, že hezky zpívám, Símě zas chválila basačka basu...

Jirka: Jsou to takový hodný mámy a tátové.

Je pravda, že si stěžovali, že hrajete moc nahlas?
Vojta: Jo, měli jsme zvukovou zkoušku, zvučil nás Šmity. Docela si s tím vyhrál a byli jsme dobře nazvučení, ale pak tam prý za ním přišel nějaký technik s tím, že jsme moc nahlas, že jako předkapela musíme být tišeji. Každopádně nevím, jestli ho Šmity vůbec bral v potaz...

Jirka: Se Šmitym jsme pak nahrávali desku. Na tom jsme se domluvili už před koncertem, kvůli tomu se nám i nabídnul, že nám nazvučí koncert v Arše, protože o nás nic nevěděl, tak aby nás vůbec slyšel.

Jak jste spokojení s deskou? Povedlo se docílit zvuku, jaký jste chtěli? Vojta: Já to mám strašně oposlouchaný, takže ani nevím, jestli je to dobrý nebo ne. Ale z toho, co jsme udělali ve studiu, jsme vymáčkli sto procent, takže jsem spokojený, za novou deskou si stojím.
Jirka: Kdybychom neslyšeli z různých stran věci jako ,,Vy to točíte s tímhle člověkem? A proč ne s tímhle?“ nebo ,,Vy jste oslovili tady toho?“, tak bychom všichni čtyři byli v sedmým nebi. Ale protože za tebou neustále chodí lidi, kteří uvažují o muzice jako o politice, tak tě najednou donutí o tom přemýšlet a začne ti šrotovat a říkáš si: ,,Jo, tady ten zvuk je vlastně divnej,“ a strašně tě to znejistí a ve výsledku to podkope veškerou radost z toho, že něco točíš.

Síma: Mě zamrzelo na některých lidech to, že ještě ani nebyla venku nahrávka a oni už nás odsoudili, úplně desku vzdali jenom kvůli tomu, že ji budeme nahrávat se Šmitym. Začínali jsme na malé scéně a pak udělali desku v dá se říct mainstreamovým studiu, a to hodně lidí nechtělo skousnout. A nedali desce ani šanci.

Jirka: My ale nejsme kapela, která by měla nějaký přesvědčení, jako že „ty seš mainstream, s tebou se nebavim“...

Vojta: Prostě to neřešíme, stejně jako jestli někdo jí maso anebo ne...

A co plány do budoucna?
Vojta: No, nějaký klip bychom si měli rychle vyřešit... Už se nám i ozvalo pár lidí, kteří by nám ho chtěli udělat. Chceme určitě koncertovat. A chceme se podívat i za hranice, ne jenom na Slovensko, ale třeba do Maďarska... Né, samozřejmě chceme zkusit Německo, Anglii. A ještě bych chtěl něco nahrát i v jiných podmínkách, aby bylo více času si se zvukama zaexperimentovat. To mě láká. Ale netuším, kdy to bude. Snad co nejdřív.