One day OFF

Jeden den na OFF festivalu, neděle s line-upem, který není možné ignorovat, zvlášť když se sejde kousek za hranicemi a za velmi sympatických sto zlotých. První návštěva OFFu vůbec. Příjemné prostředí festivalu, který se odehrává v podstatě v parčíku, a relativně ochotní organizátoři vytváří dobrý první dojem, který sice později naruší tradiční festivalové problémy jako dlouhé fronty na všechno (včetně TOIek, jejichž počet organizátoři fakt podcenili) a následný nedostatek věcí, na které se ty fronty stály, ale ok, je poslední den. Absence zhovadilých mimohudebních atrakcí a lidiček, co přijeli hlavně zapařit, naopak těší.

Největší výtka tak putuje na adresu polských železnic. Zpoždění vlaku do Katovic skoro třičtvrtěhodiny, takže Autre Ne Veut se z pomyslného seznamu škrtají. Škoda, protože zrovna tenhle projekt mi ze všech aktuálních "alternative R&B" skupin a zpěváků přijde nejzajímavější. Jde se tedy rovnou na kanadský dvojboj, Vancouver Canucks vs Toronto Maple Leafs, Japandroids vs Fucked Up. Japandroids předvádí energický garážový rock'n'roll, kterému by ale víc než festivalová otevřená plocha seděla právě ta garáž nebo rockový klub. Na druhou stranu taková The House That Heaven Built má skoro stadiónové rozměry a Japandroids ukázali, že potenciál budoucích tvůrců rockových hymen rozhodně mají. Snad ale zůstanou u jednoduchého rock'n'rollu. Po nich Fucked Up, papírově nejtvrdší jméno nedělního dne a pravděpodobně i celého festivalu. A opravdu, naživo znějí podstatně tvrději než na deskách, alespoň těch posledních, kde mi přijdou spíše jako "indie rock s hardcore zpěvem" než vyložená HC úderka. Koncert nenechal nikoho na pochybách, kde mají tihle Kanaďané kořeny. Zpěvák Pink Eyes, tradičně vysvlečený do půl těla, tráví víc času pod pódiem než na něm, pravidelně se crowdsurfuje a na závěr se vytvoří i mosh pit. Jasně, poněkud krotký, ale na tzv. "hipsterský festival" niezłe.

Ještě před začátkem Deerhunter krátká zastávka na polských Super Girl and Romantic Boys, kteří zažívají comeback po dlouhých sedmi letech a tomu odpovídalo i vřelé přijetí domácím publikem. Osmdesátkové new wave/disco retro dobré na protřepání pomalu tuhnoucích končetin. Jediné, co jsem z jejich repertoáru znal, byla nihilistická hitovka Spokój, jenž si jako svůj nejznámější song nechali nakonec. Spoko.

Deerhunter se rozhodli představit hlavně novou desku Monomania, což jsem uvítal, jelikož jsem se k ní ještě pořádně nedostal. Bradford Cox v černé paruce s patkou připomínal něco mezi ošklivějším bráchou Conora Obersta a Kayem Buriánkem a byl překvapivě výřečný, vzhledem k ochotě podělit se mimo jiné o názory na utlačování LGBT hnutí v Rusku i o znalosti z polské kultury.

Po Deerhunter přišli headlineři My Bloody Valentine. Pro popsání jejich vystoupení mě napadá obrat "MBV utopili Katovice v hluku", což sice zní klišovitě, ale taky výstižně, a vzhledem k hlasitosti koncertu bych se nedivil, kdyby ozvěny zvukových stěn dorazily až ke stěnám prvních katovických baráků. V rámci areálu nebylo úkrytu, přesto se občas z publika někdo dobrovolně vzdálil, pravděpodobně pro špunty do uší anebo aby si později na stránkách festivalu stěžoval na "brutální nazvučení a hlas zpěvačky slabší než zvuk kytar...".

Přeskočíme rovnou k poslednímu koncertu dne, tweepopovým Veronica Falls. Vypadalo to, jako by si po třech náročných dnech a v popůlnočním čase k "scene eksperymentalnej" našlo cestu jen nepočetné, ale znalé publikum reagující na všechny hitovky skotské čtveřice. Vystoupení mělo velmi blízko k tradičnímu klubovému koncertu včetně přídavků, které už nemohly zdržet žádný následující program.

Nezbývá než doufat, že možnost koupě jednodenních lístků si OFF udrží i nadále. V případě, že člověk zrovna nemá finanční, časové nebo i nervové možnosti na strávení celého festivalu nebo ho prostě zajímá hlavně jedna konkrétní kapela, představuje téměř ideální možnost víkendového výletu.