Marta z Budoáru: Myslím, že hledání neskončilo

Nová doba, nové nemoci. Takže když jsem Martě Svobodové z Budoáru staré dámy, která není ani trochu stará, napsal, jestli by nechtěla udělat rozhovor skrze online document, odpověděla: Ráda vám poskytnu informace, sem s otázkami! Jen mi přijde srandovní nazývat rozhovor něco, co je dotazník. A to je přesně ten důvod, proč rozhovory děláte (ať už jakýmkoliv způsobem) – najednou se na věci podíváte jinak, než by vás to vůbec napadlo. Budoár staré dámy změnil za svou patnáctiletou existenci několikrát sestavu, ale jádrem zůstává Štěpán Svoboda a jeho sestra Marta, která zároveň zůstala v kapele jedinou ženou. V půlce listopadu vydali čtvrtou desku Láva, a i když ta poněkud zapadla v silné konkurenci Květů nebo Zrní, měli byste o ní vědět. Já vím, že o ní víte, jen pro jistotu. Láva je výstižná metafora a tam, kde teče Dunaj, vždycky stálo Brno.

Mohli bychom si seřídit hodinky? Budoár vznikl na konci roku 1998 a v tomtéž roce, ve svých patnácti, ses stala členkou skupiny Květy. Co bylo první, Květy? Z dnešního hlediska si Budoár ani Květy nedokážu představit jako „srandakapelu“.
Seřizuji si hodinky - seřazuji vzpomínky a musím říct, že Budoár byl první. I když v době pradávné již Květy v jiném obsazení fungovaly. Na konci roku 1998 mně při jedné návštěvě ve zkušebně Budoáru Martin Evžen Kyšperský prozradil, že by chtěl Květy revitalizovat, zkultivovat a mě v nich mít. Souhlasila jsem pod podmínkou, že budu moci hrát na housle (které miluji, ale hrát na ně neumím). Nevím, co přesně znamená „srandakapela“, ale přestože bývá na zkouškách veselo, naši tvorbu v jakékoli kapele jsme brali a berem vážně. Vážně v tom smyslu, že nám na ní velmi záleží.

Vždycky jsem ve vaší tvorbě slyšel tu vzývanou brněnskou alternativu, u mě nejvíc rezonuje dunajovská nota, aniž bych měl pocit plagiátu. Jsou to hloupé stereotypy, nebo jste na tom s bratrem vyrostli?
I když teče Brnem Svratka a Svitava, Dunaj, Pluto, Bittovou a Václavka jsme žrali.

Na začátku nového tisíciletí jste vyhráli Malou alternativu - znamenalo to pro vás nějakou změnu nebo pošoupnutí někam dál?
Na přehlídce jsme byli ze všech kapel nejmladší a hráli technicky zaručeně nejhůř. Byli jsme z ocenění u vytržení a skákali vysoko radostí. Pošup to byl významný: začaly chodit nabídky na hraní mimo rodnou obec Kohoutovice a přišla možnost vydání desky u Indies.

O albu Láva se říká a píše, že je v jistém smyslu přelomové, co se týče užití zpěvu, nástrojů i kompozice. Je to tak, nahrávali jste s vědomím toho, že začínáte trochu někde jinde?
V době, kdy odešla děvčata, jsem přemýšlela, jestli pátrat po náhradě stejného pohlaví a nástrojového obsazení... a rozhodla se, že pro mě bude dobrodružnější hledat společně s novými tvářemi i nový zvuk. Takže ano, je to vědomá změna... anebo se taky dá říct přirozený vývoj situace. (úsměv)

Housle byly vždycky jednou z dominant Budoáru. Bylo těžké hledání nového zvuku?
Myslím, že hledání neskončilo. A doufám, že neskončí nikdy, to bych musela skončit taky! (smích) S každou novou skladbou, kterou zkoušíme, hledáme zvukovou atmosféru, přehodnocujeme role jednotlivých nástrojů... Ale tuším, že jsi to myslel trochu jinak. Ano, housle byly v naší sestavě charakteristické, jejich zvuk je skutečně nenahraditelný. Proto jsme staré písně z většiny přearanžovali a některé jsme museli z repertoáru zcela vypustit.

Propracované aranžmá je příjemně hravé. Vzdáleně by mohlo evokovat jinou brněnskou kapelu, totiž jsme obloukem zpátky u Květů. Je tam nějaká souvislost nebo je to čistě náhodný pocit?
Květy, i když v nich již stabilně nepůsobím, samozřejmě sleduji, a tedy jakékoliv vzájemné, ale věřím že spíše nevědomé ovlivňování asi probíhá.

Pracujete mimo jiné s texty básníka Petra Kováře, odkud se znáte? Ze školy?
Ano, ze studií na Fakultě výtvarných umění v Brně. Potkali jsme se v předmětu Kulturní publicistika, kam nikdo jiný nechodil, protože začínal v osm ráno. Po skončení mi dal jednou na stromě svoje rukou psané básně.

Jak je to s profesionalitou? Dřív jsi prohlašovala, že hudbu profesionálně nikdy, a počítám, že produkce Budoáru tímto směrem nikdy nepůjde...
Kapela byla vždy náš „koníček“. Když jsme zkoušeli ve volnočasových centrech, byli jsme vedeni jako kroužek, měli jsme knihu docházky a roční plán práce. Zkoušky máme dodnes v pravidelný den jednou za týden a pár koncertů do měsíce. Frekvence je nastavena tak, aby nás hraní bavilo, abychom se na každý koncert těšili. To mi přijde nejdůležitější. Z kapelního fondu zaplatíme zkušebnu, struny a paličky, ale na živobytí vyděláváme jinde.

Jsi studovaná výtvarnice – jak se dneska živí výtvarník-akademik?
Při studiích jsem jednou volnou nohou natáčela videa, znělky a klipy, na což už teď nezbývá moc času. Po FaVU jsem dokončila doktorát na Katedře výtvarné výchovy PdF MU v Brně. Od té doby tam působím. I když mě to dřív jako profese pro Martu nenapadlo - učím a baví mě to moc! Co všechno děláme, můžete sledovat tady.

Jsou ti blízké soubory, projekty a kapely, které mají kořeny ve výtvarné scéně - namátkou brněnská skupina Piča z hoven, Fiordmoss nebo kapely kolem Vole Love Production (Like She, I Love 69 Popgeju etc.)?
Hudební projekty s výtvarnými kořeny mě baví, ale nevím, proč se u produkce aktéři tak záhadně tváří. Je opravdu zajímavé, jak velké procento výtvarníků touží dělat hudbu. A funguje to i naopak. Výsledky bývají osobité, protože si cestu klestí sami. Popravdě řečeno jsem z tebou jmenovaných naživo viděla jen Fiordmoss. Myslím, že našli vhodnou proporci hudby a vizualizace, která posluchače neobtěžuje, ale přirozeně se snoubí.

Budoár se potýká s poměrně častou personální obměnou. Je to výzva, nebo spíš frustrace?
Jsou to frustrující... ale výzvy!