Martin E. Kyšperský: divnej zpěv, rachot, moc tónů, citů a naříkání

„Některé chvíle a pouta jsou tak zásadní a velká, že překonávají stín smrti,“ pronesl během povídání o devátém albu brněnských Květů jejich kapelník Martin E. Kyšperský. Má rád Jana Švankmajera a OTK, kromě skládání muziky pro vlastní kapelu a kapely svých přátel pracuje i v rodinné firmě, vypomáhá jako hudební režisér, textař nebo redaktor, vede čtenářský kroužek a poslední večery tráví u Vévodkyně a kuchařky od Ladislava Fukse. Přichází k nám s novinkou Květů sto roků samoty a jedna lžíce? Vybere si nás lesní duch, který nás donutí jít, přestože nebudeme vědět kam? Nebo vyjde slunce, ovčácký pes? Jedním si můžeme být jistí: všechno, co nějak souvisí s hudbou, dělá Martin E. Kyšperský absolutně naplno. Je to jeho životní láska.

Devět alb, věčné začátky a konce. Díváš se na ten tok tvorby a času touhle optikou, nebo je příběh Květů spíš proudem, který někam směřuje kontinuálně?
Když jsme začínali, bylo mi dvacet, teď je mi dvaatřicet; tehdy se mi zdály důležité některé věci, kterým se dnes směju, ale zároveň si vážím toho, že jsme ty věci v minulosti dotáhli do konce. Je taková teorie, že člověk je jako kompost a všechny nápady se v něm ukládají a tak či onak nakonec stejně vyjdou ven, když něco dělá. Jenže já vím, že dnes už bych nenapsal ty písně, co před lety. Nevěděl bych jak, neměl proč. A je dobře, že se do nich můžu podívat jako do zrcadla. Kdysi jsme si kupovali v bazarech staré mandolíny, hledali v garážích plechové barely, sháněli na konzervatoři k vypůjčení vibrafon, bavilo nás vrstvit zvuk. Teď mám radost, když to je naopak syrové, co nejprůzračnější.

Na osmé desce jste si dovolili odbočit…
Byla to odbočka, projekt, písničky pro divadlo zahrané kapelou. Určitě by šlo nechat si nějaké písničky z projektu Fagi a pak je vložit na nové album, ale to by byl guláš. Zrovna tak jsme natočili spoustu písní na vyzvání ostatních, coververze a písničky pro děti, ale ani ty nedáváme na řadová alba. Deska Bílé včely má nějakou náladu, energii. Kdo si kupuje naše alba na originálech, všimne si, že minulá deska vybočovala z řady i jiným druhem bookletu. Nebyly tam koláže, vypadala jinak. Líbí se mně, že jestli se někdo jednou bude dívat na desky, co po nás zůstaly, bude to mít pestré, může o tom dumat, ale bude v tom i řád. Snažím se udržet čistotu.

Takže za koláží je jen snaha o čistotu?
Koláže jsou především zábava. Nikdy to nekončí, špatnou koláž lze kdykoliv přetrhnout napůl a udělat z ní krásnou přidáním něčeho jiného. Není možné odnášet si ze snů moc nepochopitelných obrazů, mozek to neunese… a koláží se vytváří něco podobného. Je to vzrušující, dá se tím nějak naruby zkoumat vlastní mozek. A je to hlavně sranda. A taky se u toho dobře poslouchá hudba.

V otvíráku My děti ze stanice Bullerbyn zpíváš, že „je nejvyšší čas vypadnout z týhletý mizerný země“, ve skladbě Na útěku na sebe posíláš rovnou armádu zrůd... Utíkáš?
Úvodní píseň je kronikou mých spolužáků – lidí, které téměř nevídám. Ze střepů toho, co mi říkali, jsem si slepil tři setkání, o kterých se tam zpívá. Ale hodně jsem si toho vymyslel. Znám pár kamarádů, kteří nevědí, co se sebou, a útěkem je pro ně cestování. Jednoduše vypadnou… s tím, že se tady nebudou otravovat, když je to jinde lepší. Cestovat je krásný, ale mně přijde, že to je všude po čase stejný. A ty armády zrůd má každý v sobě. Na souboj s nimi by bylo lepší se naopak zastavit a otočit se k nim čelem. Už se šikujou. Ale nechtěj, abych to rozebíral, to by už vyznělo moc popisně a vlastně zbytečně…

Patřily Děti z Bullerbynu ke tvé oblíbené četbě?
Tu knihu jsme četli jako malé děti, a já vůbec nechápal, o co tam jde. Neuměl jsem udržet pozornost. Čtení ve škole pro mne byla strašná věc, knihy a jejich postavy mi byly nesympatické, nevěděl jsem, co s tím. Myslím, že mi to vydrželo celou základní školu. Nečetl jsem dobrovolně vůbec nic. Pak se to změnilo na střední, to už jsem si přečetl i Děti ze stanice Zoo a vnímal jsem je jako velmi dobrodružný představy. Obdivoval jsem všechny ty zoufalé feťácké trosky – já, hodný a klidný chlapec, co nikdy nekouřil, ani se neopíjel. Poslední léta čtu hodně, dokonce vedu čtenářský kroužek, a čtu věci, které ostatní už četli, třeba Jméno růže. To je tak nádherný…

My děti ze stanice Bullerbyn byl pracovní název alba. Proč z něj sešlo – a vznikly Bílé včely?
Nakonec se mi to líbilo mnohem víc. Má to větší prostor pro imaginaci, vzduch. Zdál se mi sen, ve kterém zazněly věty: „Prezident bílé včely, neubránili bychom se!“ A já si to v rozespalosti vyložil tak, že prezident varuje před takto nazvaným virem, který promění všechny lidské bytosti na rostliny. Téma proměny biologických buněk na botanické se potom stalo taky tématem bookletu, který jsem vystřihoval a lepil týden v kuse na chatě na Vysočině.

Příroda začala určovat pravidla a ani falešný pastýř nepomohl?
Mám pocit, že přírodě ubližujeme… máme to v krvi. Zničíme ji i sebe. Je mi jí líto a v představě, že si sebere zpět všechno, co jí patřilo, vidím zadostiučinění. Zeleň spolkne všechna města, ulice, domy se rozpadnou, beton se rozpadne, auta zreziví… není to pěkná vize? Takže jestli se lidé změní v květiny a zmizí, je to v pořádku. Zaslouží si to za všechno to vraždění a týrání zvířat, drancování lesů, trávení moří a vzduchu. A komu věřit v těžké chvilce? Určitě ne falešnému pastýři nebo vlkům nešikovně oblečeným do ovčího kožichu…

Hudbě, ne? Ta tě před úzkostí ochrání, jak jsi ostatně před pár lety řekl…
Jo, je to láska. Myslím na ni, mám v hlavě už snad jenom ji. Kdybych měl děti, budu se stydět, kolik jsem toho zapomněl z obecného vzdělání, protože to všechno vytlačilo snění o hudbě. Kupuju si nástroje, skládám vlastně bez přerušení, hraju v tolika projektech, kolik můžu stihnout, srdce se mi tetelí blahem z každého tónu a pocitu. Dal jsem tomu strašně moc času a sil a přijde mi, že toho za to celkem dost umím – a pochopitelně umím ve srovnání s těmi, které obdivuju, úplný kulový. Ale rozhodně toho umím víc, než v osmnácti. Jenže to všechno se týká hudby a věcí kolem ní. Mnoho jiného jsem se v životě nenaučil.

Marko Polo je příběhem hledání, tvým dalším tulákem?
Marko Polo je příběh o hledání sebe sama. O tom, že je dobrý opustit v určitém okamžiku svého guru a jít vlastní cestou. Věřit, že odpověď na každou otázku má člověk sám v sobě a nemusí se nikoho a ničeho ptát. Že se taky dá ubrat z hysterie, která souvisí s láskou, že lze být o trochu klidnější, aniž by byl člověk chladný. A že lze najít i v poslední chvíli to dobrý ve vlastní duši – proto je v závěru druhé sloky narážka na jednu ze závěrečných scén filmu Blade Runner.

Je pro tebe stále těžké dívat se sám na sebe, přemýšlet o vlastní smrti?
Když mi z té představy bylo úzko, dost mi pomohlo uvědomit si, že důležitější než smrt je život předtím. Po dobrém dni se sladce usíná. Vím, že budu litovat spousty věcí, které jsem udělal, ale snažím se, abych měl i dobrý pocity z těch správných. Jsme tady a teď. A taky jsme to, co děláme. Některé chvíle a pouta jsou tak zásadní a velká, že překonávají stín smrti, jakkoliv, až to přijde, budu stejně posranej hrůzou. Moji osobnost – a tím moje momentální štěstí a smutky – zásadně formovalo několik lidí v mé rodině. Jejich láska, ochota, příběh i nešikovnost jsou věci, které si snažím utřídit, abych se poučil, a pokud někoho přivedu na svět, tak abych mu byl dobrým průvodcem. Kurva, zní to pateticky, když to takhle popisuju, ale takhle na to opravdu myslím.

Album Kocourek a horečka jsi před šesti lety věnoval zesnulé přítelkyni, ale o zraňování a směřování k bolesti zpíváš dodnes… Pořád se k té události vracíš?
Bylo by pěkné říct, že na ni myslím každý den, ale po těch letech už to tak není. Určitě se ale dá říct, že kdykoliv na ni pomyslím, píchne mne u srdce. Líbilo se jí tady, byla to šťastná holka, se spoustou plánů. Ten příběh je tady pořád se mnou a momentálně z toho nejvíc cítím pokoru. Tohle je plán, kterému nerozumím, ale mám před ním respekt. Docela dlouho jsem byl taky naštvanej. Nemůže tě to nezměnit. Při psaní písní pracuješ s citlivostí, a smrt někoho milovaného stojí pořád poblíž. Ale už je mi fajn.

Patří k citlivosti také něha? Přestože Květy znějí i velmi špinavě, něha je ve tvé hudbě i textech téměř všudypřítomná…
No jasně. Ono není hrát bordel jako hrát bordel, to se musí s citem. Mluvme zase o hudbě. Často při hraní myslím na kraviny, nesoustředím se. Ale jindy se během koncertů otevře brána soustředění a já si vychutnávám úplně všechno. Slyším, co hrají kluci, vkládám mezi to tóny na kytaru a hlas, je to jako bych plaval. A u toho je něha stěžejní.

Má tvorba Květů nějakou funkci, třeba rozšiřovat vnímání, otevřenost…?
My lezeme spoustě lidí na nervy. Divnej zpěv, spousta skřípání a rachotu, chřestící perkuse, moc tónů, citů a naříkání… U naší hudby se špatně dělá něco jiného. Ale jestli si lidé procházejí tou cestou, že jsou napřed odtažití a pak přijmou něco, na co nebyli zvyklí, tak to je pěkný. Přál bych si, aby to dělalo lidem lepší život. Já miloval spoustu kapel, snil jsem o nich, bylo mi s nimi líp, tak možná, že to teď nějak můžu vrátit.

Miloval jsi i PJ Harvey?
PJ Harvey mám moc rád. Líbí se mi, že si dá na obal desky fotku, na níž má obličej rozplácnutý v okně auta, a neřeší, jestli bude kráska. Taky někde řekla, že když nemůže hnout s písničkou, vyhodí z ní místo, co se jí líbilo nejvíc, a už se k němu nevrátí. Inspiruje mne ta tvrdohlavost, poctivost…

… podobně jako puntíčkářství A. Kurosawy, po němž jsi pojmenoval skladbu? Mimochodem, nenašel bych jedno z východisek téhle pozpátku zahrané písničky v hudbě Dva a Báře Kratochvílové?
Kurosawa je klasa. Sedm samurajů je jeden z nejlepších filmů vůbec. Ale tahle skladba s ním souvisí jen vzdáleně. Kluk čeká na holku, kterou by vzal do kina na jeho film. Jenže ona nepřijde. To, že je skladba zahraná pozpátku, je tím, že náš producent Ondřej Ježek má ve studiu celý balíček kartiček a na nich rady nebo strategie co dělat, když nevíte, jak dál. Magda, holka našeho houslisty Alberta, nám vytáhla kartičku „reverse“, čili otočit, tak jsme tu píseň otočili a nazpívali ji do základu puštěného pozpátku. Nemohli jsme s tím hnout, ona nás zachránila. S kapelou Dva to tedy nesouvisí, ale Bára Kratochvílová je velmi inspirativní a za značnou část toho, co dělám teď v umění tak nějak svěžeji než dřív, vděčím jejím radám a intuici.

V Kámoších zpíváš o spálených fotkách, stálé bolesti, kámoších mrtvých nebo v dálce… Prožíváš samotu?
Jo, ale tohle je moje představa o tom, jaký to bude, až bude člověk na světě koukat, jak mu odcházejí kámoši, a cítit se osaměle. Já nejsem v pozici, co pán z téhle písně. Celé to vzniklo podle jedné věty Keitha Richardse uveřejněné v novinách. Řekl: „Všichni mí kámoši jsou mrtví nebo úplně odkecaní.“ Tohle je tedy o samotě stáří. Viděl jsem ji u své babičky. Je v tom hodně stesku po starých časech. A ty starý časy jsou nakonec nejvíc ti lidé, kteří už jsou pryč.

Do tvých textů proniká i humor. Máš raději Charmse, nebo Genzera se Suchánkem?
Ha, no Charms je skvělej. I když je v tom dost depky. A nedivím se mu. Rusko ve dvacátém století, to musela být síla… Genzera se Suchánkem nesleduju, ale myslím, že bych se zasmál. Ty hranice toho, co mi přijde jako debilita, mám ještě někde jinde. Já ale hlavně nemám televizi, a tak nevím, co se děje. Jestli je třeba v Čechách nějaký sitcom, co stojí za to. Asi na to nejsou prachy a jsme malá země na trošku rafinovanější menšinový humor. Ale je tu hodně lidí, kteří by měli dělat legraci v televizi, třeba sourozenci Brücknerovi.

Čeština je tvým důležitým pomocníkem. Kdo je pro tebe největší inspirací v tomto směru?
Z básníků jsem měl nejraději dva Ivany – Jirouse a Wernische. První mne dojímal a druhý rozesmíval. Ale těch vzorů by se našla spousta. Třeba moc pěkné sbírky vydává Jakub Čermák, sbírka Josefa Hrubého Otylé ach. Nejde o krásu jazyka, to je samozřejmě elegantní, ale jde i o sílu informace nezávisle na formě. Mám rád Petru Soukupovou nebo Emila Hakla. Pravda je pak víc než ozdoby a dekorace jazyka.

Koho si mám představit jako barevného papouška noci?
To je, když čumíš do lustru, pak rychle zhasneš a v očích se ti vznášejí ty pestré šmouhy na černém pozadí. Noci nespavosti. Pak únava a přeci jen spánek.

Změnilo veselejší psaní pro divadlo nějak tvůj přístup k životu a tvorbě?
Zrovna dodělávám něco pro divadlo. A cítím jen úlevu, že dokážu splnit něčí přání. Před lety jsem se vždycky rozčílil, utekl, poslal všechny do pekla. Hraní s Jirkou Jelínkem mne naučilo, že lze být s někým i dva roky, i když bych to sám za sebe dělal jinak. Ne líp, ale jinak. A ono to fungovalo, lidé byli šťastní a já dost často taky, když jsem zapomněl na ego. No, ale stačilo. Je čas dělat jiné věci.