Me, the third funeral #23

Šla jsem v úterý na křest, ve středu na pohřeb. Za posledních pár let jsem se dala natolik do kupy, že už na pohřbech nekolabuju a nešňupu antidepresiva z kapsy. Taky jsem se za ty roky propracovala do první lajny pozůstalých. Když mi před deseti lety umřel děda a já předváděla hysteráky a zapomněla si doma kapesník, brácha komentoval slovy: „To byla ostuda, dělala si scény a já nevěděl co dělat.“ Ještě horší bylo pogratulovat si se stovkou hostů s nudlema z nosu rozmazanejma všude po ksichtě.

Píše Tereza Matějčková pro Českou pozici: Smrtelnost je darem – dává nám smysl. A požehnáním je, jsme-li schopní tento dar přijmout. Podobně je třeba přijmout i svět, který se velkým idejím právem vzpouzí. Vychovává nás totiž k tomu, že v naší konečnosti není nic konečné a že nikdy nebudeme mít právo posledního slova. Díky této konečnosti je náš život otevřený pro druhého, který má v našem životě rozhodující slovo, čímž mu dává smysl.

Naštěstí na sobě makám, platí to VZP a všichni, kdo cálujou zdravotní pojištění, mám terapie free, takže díky. Teď už chodim na pohřby zcela vyrovnaná, s kapesníkem v kapse a trousím pouze důstojný slzy. Pravá dáma řve až doma sama potmě.

Tuhle středu jsem se chtěla i smát, sedíme si, koukáme na rakev, hraje muzika, atmosféra tak akorát, dokud nenaběhne týpek s megafoťákem a nezačne snímat věnce, rakev atd. Vrchol byl jeho nástup k rakvi a zběsilý cvakání publika. Určitě si domu pořídím fotku z pohřbu, hned vedle tý svatební.

Před samotnym pohřbem jsme si poseděli v čekárně. Krematorium Strašnice je evidentně lukrativní místo, maj tam po stěnách všude fotky slavnejch lidí z pohřbu. Asi reklama. Dokonce i Jágra tam maj. Jak to komentoval mladší brácha: „Asi se mu zlomila hokejka.“