Medvědovo psychrockové okénko XXIV: Stárnoucí součást stroje

Husarský kousek se loni povedl vydavatelství Samuel Records, když vytáhl na světlo boží nikdy nevydanou nahrávku „palových“ Nesoučást stroje. Dnes bude řeč nejen o nich, ale i o kazetovém debutu budějovických Stárneš, který se taky objevil loni a brzy upadl v zapomnění, což je škoda.

Kapela Nesoučást stroje bude nejvíce povědomá pamětníkům českého hardcore/punku. Existovali v letech 2002–2005, pohybovali se v okolí Hořic a statku Hella, jednu chvíli jich bylo všude plno. Jak ostatně říká nestor českého hardcoru Banán, tahle kapela měla hype ještě v dobách, kdy tohle slovíčko ještě ani nebylo v městském slovníku. Což souhlasí, neboť měli rozhovor skoro v každém punkovém zinu. Žánrově se dali shrnout mým oblíbeným slovíčkem „pal“, škatulkou, která v sobě kombinovala odkazy rychlého hardcore/punku, grindcore, noisecore a bahna všeho druhu. Ztělesněním tohohle žánrového mutanta, který si své originální pojmenování držel pouze v československé federaci, byl vždycky label Impregnate Noise Laboratories, jehož famózní diskografie obsahuje kvanta potentního výplachu. Budiž mu zem lehká. Aby to nevypadalo, že si tu dělám nějakou nostalgickou odbočku, tak zrovna split Nesoučásti stroje a dodnes aktivních Lycantrophy vyšel právě u tohoto domu hrůzy.

Loňský sedmipalec byla původně zamýšlen jako desetipalec, kapela se však krátce po nahrání materiálu rozpadla a dvanáct dlouhých let ležel záznam ladem. Co jej však dělá výjimečným, to je hlavně zvukový odsun z obývaných žánrových políček. Materiál vznikl v rožnovském studiu Moc plevele, natočila ho známá místní postavička André Bophal aka Fekál a kapela jako by nasála silnou inspiraci z místního punku, viz výrazné působení klubu Vrah a vydavatelství Malarie. Nesoučást na nahrávce zpomalila a pracovala s výraznějšími vokály, takže zněla asi jako třikrát zrychlená libovolná rožnovská punková kapela.

Součástí sedmipalce je textová příloha, fotografická kartička s motivem „tehdy a nyní“ a krátké povídání od kapely: „Jediné, co jsme tehdy dělali, bylo, že jsme hráli, co to dalo, a ještě si k tomu něco mysleli.“

A teď do jižních Čech. I když jsem do Budějovic zavítal nedávno, obligátní otázka „co Stárneš?“ nepadla. Tipuju, že se aktuálně pohybují v jakési fázi fotrovské hibernace. Nekonečná koncertní turné Depakine Chrono jsou ta tam, tisíce jointových rituálů psychedelických Microvomit se zredukovaly zhruba na tři až pět za rok. Naproti tomu se začaly ve scéně místních NAAB množit děti, a tak se zdá, že pojmenovat novou kapelu Stárneš je docela příznačná sebereflexe. Nahrávce Stárneš nelze upřít klasický budějovický sound, ale taky dozvuky Mission to Burma, Faith, amerických hardcore/punkových osmdesátek nebo aktuální britské noiserockové scény.

Kazeta s fešáckým obalem (autorem je Jan Andrt aka Hanz, současný bubeník Stárneš), na kterém si mráček dává pěsťovku přímo na rypák, vyšla v neznámém počtu kusů, jen s dovětkem „same track on both sides“. Deset kousků, všechny s hymnickou aurou a nekonečně dlouhými texty, který mají výborné (lopatózní) frázování, s názvy skladeb jako Absťák (ten mám po živém koncertě Stárneš určitě), Miluju moře (klasika, kdo by to nemiloval), Pohovka a nebo Hulibrk (takhle se v Budějovicích říká těm, co kouří hodně jointů). A pozor, ještě jedna informace, co na mě teď vyskočila: natočil to Špána. A kdo je Špána?