Anna Mašátová | Články / Reporty | 14.03.2013
Amerického jazzového pianistu Brada Mehldaua snad ani netřeba představovat. Ve svých dvaačtyřiceti letech má na kontě více než úctyhodný počet alb i spoluprací – od Pata Methenyho, Johna Scofielda či Wayna Shortera přes sopranistku Renée Fleming až po hejska Johna Mayera. Tentokrát však do Prahy přijel s novým projektem Mehliana, tedy v duu s bubeníkem Markem Guilianim. Ačkoliv už oba v Čechách hráli, spolu tu vystoupili poprvé.
Idea elektronických hrátek s oldschoolovými syntetizéry, samply, klávesami a bicími se zrodila již před několika lety, časové vytížení obou hráčů však nedovolovalo projekt uskutečnit. Nakonec se tak stalo neočekávaně během řádění hurikánu Irene v New Yorku, v srpnu 2011. Mehldau a Guiliana zaskakovali za trio Harland, Eigsti a Lage, které se nemohlo na místo dopravit. Vzniklo tak prazvláštní spojení, které dorazilo i k nám. Zatímco ten samý večer představil v Brně svůj nový projekt The Vigil Chick Corea, našlapaný Lucerna Music Bar očekával s napětím, co přijde. Něco se dalo vytušit z YouTube, nicméně stát se mohlo takřka cokoliv. Prý to bude drum’n’bass naživo...?
O Mehldauovi se říká, že zní, jako kdyby měl nejméně pár rukou navíc, Guiliana zase prý bubnuje jak mírně frenetický metronom. Setlist byste u dvojky, která zasedla k nástrojům, hledali marně, večer byl ve znamení improvizace.
Téměř rozdělené publikum. Napravo vidíte bubeníky, s napětím sledující každý Guilianův úder. Druhá část sálu nevěřícně kouká na soustavu tří kláves a laptopu, kterou ovládá zachmuřený Mehldau. Někteří stojí s otevřenou pusou, někdo se snaží trochu beznadějně pohupovat do rytmu. Čechy milované tleskání brzy zaniká, ostatně zkuste se při takových variacích trefit. Bez šance, plácnete do prázdna.
Na pódiu si mezitím oba hudebníci přehazují synkopické beaty, breaky i prazvláštní melodie jako horký brambor, nikdo se jím dlouho nezahřeje a už vytváří nové podivnosti. Zatímco Mehldau je až strnulý a do sebe ponořený, Guiliana jede jak mašina. Retro ozvuky sedmdesátek střídá drum’n’bass a jungle. Prazvláštní kontrast, při kterém naskakuje husí kůže. Jindy dva monology, které se vzápětí spojí v dialog.
Zvědavě pozorujete znamenitý um a hbitost, někteří to samozřejmě nevydrží a potají fotí a nahrávají videa i přes zřetelná upozornění – no photos, no videos, no smoking. Hodina a dlouhé čtyři skladby, či spíše úseky, za námi. Aplaus kvituje Mehldau jen nepatrnou úklonou hlavy, poprvé promluví a představí sebe a bubeníka. Sundává košili, odhalí tetování na paži a jede se dál. Jediná delší mluva, která se během koncertu ozve, je řečnění z repráku při jedné ze skladeb. Po dalších čtyřiceti minutách konec. Stále moc nechápete, co to vlastně bylo. Přídavky se nešetří, páni umělci se vrátí dvakrát a vystoupení natáhnou o dalších dvacet minut.
Zakončení, úklona, znovu představovačka a odchod. Co to bylo??? Mehlianu si zřejmě nepustíte před spaním. Ale rozhodně stojí za vidění.
Brad Mehldau & Mark Guiliana (usa)
10. 3. 2013, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Barka Fabiánová
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.