Mezi věžákama hoří slunce: Zrní v zimě

Kladenská kapela Zrní má za sebou dlouhý, těžký a úspěšný rok, což jsou adjektiva většinou přináležející hudebním mohykánům/zasloužilým umělcům/fejkům, ale u nich to není mělká píár. Poté, co vydali dvě desky a pak vyšla i remixová skládačka Zrnitost, hodně koncertovali, představili loňskou řadovku Soundtrack ke konci světa na vinylu a za pár dní se představí v pražském Kostele sv. Šimony a Judy s možná dost nečekaným hostem... Kostelní šňůra? Tu mají už dávnou za sebou, jak říká Jan Unger, poetický mluvčí kapely.

Před rokem na konci října jsme končili s tím, že jste si do vymrzlé zkušebny koupili kamínka, ale že je otázka, jaký to bude mít na vás vliv: „Teď je nám teda teplo, maskot leží v kumbálu, ale řikáme si, ty jo, ještě vokýnko s jídlem a sme uplně v pytli. To už nikdy nic nevymyslíme... Ztížený podmínky jsou rozhodně inspirativní, ale třeba tlak od šéfa v práci do toho tak nějak nespadá…“ Jak to vypadá před další zimou?
No, radiátor topí, zkouší se už bez čepic a palčáků, ale okýnko s jídlem pořád nemáme, takže ještě nějaká ta inspirace přichází. Scházíme se teď od září nově na zkoušky pondělí, úterý, středa, pěkně od rána. Hodně totiž jezdíme po koncertech, takže bylo nutný hodit zkoušky na takhle nekoncertní dobu. A děláme na nových věcech. Po vydání desky a doznění všeho frmolu kolem na to máme konečně čas a volnější hlavy. Prošli jsme si obdobim takový tmy, kdy člověk neví, odkud na to jít. Pamatuju, že to samý bylo i po minulý desce. Skončil nějakej cyklus a najednou nevíš, co říct, proč a jak. Ale asi je to potřebnej náraz a po pár měsících se to zas otevře. Takže teď už přibejvaj nový písničky a venku zrovna sněží.

Jaký jste prožili rok od doby, co jste vydali dvě desky během krátké doby, poslední studiovku a taky hudbu k představení Kolik váží vaše touha?
Rok to byl z kapelního pohledu pěknej. Hodně hraní, spoustu festivalů, často největší pódia, na kterejch jsme kdy hráli. Teď po festivalový sezóně zjišťujem, že na nás do klubů začalo chodit citelně víc lidí než kdy předtím, což je moc příjemný. A taky trávíme víc času v kapelní dodávce, což už tak příjemný neni. Muzikant a řidič z povolání maj hodně společnýho. No a nahrávat novou desku bychom měli, pokud všechno dobře půjde, což určitě půjde, v březnu, zase u Ondřeje Ježka. Moc se těšíme.

Koncertní rok vyvrcholí v Praze spešl vystoupením v Kostele sv. Šimona a Judy - proč tam a jak jste se dostali do sakrálního prostoru? A Václav Koubek?
Chtěli jsme udělat něco netradičního. Jednou, už je to dýl, jsme jeli turné po moravských kostelech, a ač na nás tehdy přišlo vždycky jen pár lidí a pan farář, silně to na nás zapůsobilo. Tou atmosférou, klidem, pokorou. Zajímavej, netradiční prostor koncertu vždycky hodně dá. Speciální energii a náladu. Hudba se tím objeví v jinejch souvislostech. Na Colours to byl industriál, to bylo úžasný, teď zkusíme kostel. Myslim, že jak muzikant, tak posluchač je v tom prostoru ostražitější a vnímavější. Ať už vědomě či nevědomě komunikuje i s kostelem, s tou duchovní, modlitební, pokornou atmosférou. Jsme zvědaví, co z toho vznikne. Už je to téměř vyprodaný, z čehož máme radost. A Václava Koubka máme někteří z nás už dlouhý roky rádi.

Poslední deska Soundtrack ke konci světa vyšla i na vinylu, prodává se? Má klasický koncertní posluchač Zrní zájem o vinyl?, počítám že nejvíc asi prodáte na koncertech… Vyšla k tomu i remixová sbírka Zrnitost, kterou má na svědomí dvojice Karlsson a Splitter - to jsou vaše pseudonymy?
Vinyl se pomalu, po kusech prodává. Jo, hlavně na koncertech. A není koncert, kde by se po něm někdo nesháněl. Takže zásoby budou ubývat pomalu, ale budou. My jsme ani nepočítali, že by se po deskách zaprášilo. Prostě jsme si chtěli splnit malej sen, mít album na vinylu.

Autory remixů jsou Karel Štulo a Michal Matoušek, z nichž první je náš koncertní zvukař, jehož to byl nápad, a druhý jeho dlouholetý kamarád, oba výborní muzikanti. Ty remixy nás baví, je pěkný slyšet svý věci v úplně jinym tvaru. Ve dvou případech bylo nutný i přezpívat vokál a v těch samých dvou případech se mnou zpívá Lenka Dusilová. Krásně zpívá Lenka Dusilová.

Jeden z tvých posledních blogových zápisů říká: „... mezi věžákama hoří slunce a zrovna odplouvá někam nad pralesy a písečný duny a v Kladně bude tma.“ Kdy končí tma na Kladně? A jak to tam vypadá v bývalých průmyslových místech? Znám lidi, kteří jezdí z Prahy obdivovat mizející industriální echa…
Já mám Kladno moc rád, vnímám ho jako parťáka, ač je v mnoha ohledech ošklivý a neatraktivní a moře tu nemáme. Kladno výrazně ovlivnilo naši poetiku, ať už jsme chtěli nebo nechtěli. A pak, když se vydáš za město do kdysi prosperujících průmyslovejch zón, je to jak v kouzelný zemi. Naprosto jedinečnej svět, kde se mísí zánik se vznikem, nostalgie, prázdno, starý kancelářský budovy tu a tam voskvotovaný bezdomovcema, pak dlouho nic, jen step, stromky, vše si beroucí nadšená příroda, a pak zas mezi tim nějaká hala funguje a supí a kouří, občas někde mezi keřema najednou potkáš zajíce, jindy úplně bezprizorního dělníka, je tu síť kolejí, který vedou od starejch hal a končej někde v lese, kde začíná jiná poetika, ne hutnická, ale hornická, už daleko přírodnější. Hlubší minulost, výsypky porostlý typickou vegetací, zasypaný šachty, pánve jak dna oceánů plný zkamenělin. A všechno to spojuje uhlí. Vyrazit si takhle naslepo a skončit v nějaký dělnický hospůdce po pár hodinách... lepší než Riviéra.