Zrní: Zatím jsme ještě rokenrol

Zrní nelení. Na konci října vydali desku Spící, EP tematicky navazující na předchozí Jiskřící, nyní přichází s autorským zpěvníkem Já, Zrní, se kterým zabodovali i na Hithitu. Podruhé bude Spící pokřtěno společně se zpěvníkem v pondělí 17. 12. v pražském Lucerna Music Baru a opět zde bude hostovat Bára Ungerová z hudebního dua Dva. Jí, stejně jako Honzů Ungera a Juklíka, jsme se zeptali, jak se za uplynulým rokem dívají.

Na konci října jste vydali EP Spící. Jak náročný byl jeho vznik? Promýšleli jste současně při nahrávání Jiskřící jaké písně spolu budou fungovat na EP, nebo bylo prioritou album a Spící vzniklo tak nějak samo?
Honza Unger: Prioritou bylo album. Nic jinýho jsme neřešili. Nahráli jsme v Madridu víc písniček, než jsme potřebovali, protože jsme chtěli mít z čeho vybírat. A protože se písničky vždycky vybarvěj až při mixu, tak až v tu chvíli nám tyhle čtyři vypadly. Jednak byly něčím jiný než zbytek, druhak jsme nebyli všichni úplně spokojený s tím, jak jsou smíchaný. No a teď, po roce, jsme se k nim vrátili. Podívali jsme se na ně s odstupem a nově. Všechny jsme přemíchali, jednu i přehráli, a ukázalo se, že spolu ty písničky výborně fungujou. Ještě jsme k nim dohráli kratičkej dovětek a je z toho Spící.

Píseň Ať se nakonec vyvinula jako duet, ve kterém křehký hlas tvé ženy Báry přiléhavě vykresluje intimní obsah textu. Připadala v úvahu jiná zpěvačka?
Honza: Původně jsem si ten duet zpíval sám. Chtěl jsem to pojmout jako rozhovor ve vlastní hlavě, i ženská i chlap, oboje já. Ale po roce, když jsme se k tý písničce vrátili, jsem si uvědomil, že mě tam ten můj ženskej hlas vlastně rozčiluje. Že to je takový do sebe zahleděný. Zavřený. A tak jsme se s klukama rozhodli oslovit nějakou zpěvačku. Přišlo nám dobrý, že by to zpívala Aneta Langerová, ta se ale neztotožňovala s formou toho textu... Stejně jako mnoha jiným lidem jí nebyly příjemný ty zdrobněliny a tak nám popřála hodně štěstí. Nikoho jinýho jsme už neoslovili a už jsme chtěli uzavřít připomínky k finálním mixům, když jsem si řekl, co kdyby to zkusila Bára. Báře se do toho chtělo, naše děti spaly, a tak to nahrála. Klukům v kapele se to líbilo a tak to tak je.

K Ať vznikl stop-motion videoklip, ve kterém Honzu zaskládáš do koláže z přírodnin. Jak sis Báro našla cestu k této specifické technice a kde nacházíš její další uplatnění?
Bára: Už deset let si kreslím vzory a geometrický tvary na papír, plátno a do iPadu. Říkám tomu mœtïvï. A tohle je jenom jiná forma těch vzorů, který skládám venku, z přírodnin. Říkám tomu plant art. Často skládám na procházkách s dětma, děti mi to hned pod rukama rozebíraj, ujídaj, rozšlapávaj, a tak jsem to začala zaznamenávat. Je tak zachycenej vznik i zánik. Na podzim jsem takhle dělala každej den jedno video. Na Instagramu, kam si videa a obrázky dávám, si toho všiml Tomáš Bláha, který s klukama vymýšlel, jak klip natočit. A tam se to propojilo.

Přemýšleli jste o další spolupráci, ať pro Zrní nebo mimo něj?
Bára: Už delší dobu máme sen spolu udělat knížku. Honza slova, já design. Teď už máme i konkrétní nápad a pracujeme na něm.

Na Hithitu proběhla neuvěřitelně úspěšná sbírka na zpěvník s vtipným názvem Já, Zrní, který vytvořil kytarista Honza Juklík a jeho žena Marie. Budou v táborákově friendly akordové úpravě?
Jukla: Chtěli jsme udělat zpěvník už dlouho, tak jsem si to vzal na starost, protože noty píšu celkem rád a zpěvníky sám používám. Vybrali jsme písničky z každýho alba včetně singlů. Chtěli jsme hlavně, aby to byly hratelný věci. Sepsali jsme proto ty písničky, který jsou vyzkoušený na ulici a který by se v podstatě daly hrát jedna za druhou v hospodě u piva. Někdy jsou zápisy ve zpěvníku zjednodušený, někdy je potřeba využít důvtip a něco si domyslet, někdy musíte přehlídnout chyby, ale v zásadě by mělo být všechno hratelný. A písničky Rychta a Jiskřící raketa TOTO, který přeci jenom nejsou zrovna nejtáborákovatější, jsme rozepsali trochu víc po nástrojích, takže si to může někdo třeba i zkusit nacvičit, když bude chtít.

Při sepisování not mi došlo, že se mi to líbí napsaný ručně, a rozhodl jsem se, že to tak uděláme celý. Poprosil jsem Marii, jestli by to nechtěla celý ilustrovat a přepsat svým písmem a myslím, že tam otiskla ze sebe to nejlepší. Zatím je ve zpěvníku třicet písniček, ale udělali jsme ho tak, aby se do něj daly doplňovat další stránky, který budeme průběžně dodělávat.

Do videa pro propagaci zpěvníku jste zapojili spoustu spřátelených, především česko-slovenských hudebníků. Jak došlo k oslovení finských Värttinä?
Honza: Úplně náhodou. Předskakovali jsme jim ve Veselí nad Lužnicí a tak jsme je oslovili. A oni to v pauze mezi naším a jejich koncertem nahráli.

Kdy zpěvník vyjde? Bude k sehnání i mimo Hithit?
Honza: Zpěvník vyjde někdy v následujících dnech. Ve zkušebně už ho máme a určitě ho budeme mít na pražském křtu v Lucerna Music Baru 17. prosince.

Co kapelu čeká v příštím roce? Jsou opět v plánu festivaly jako Colours of Ostrava nebo Banát?
Honza: Colours uvidíme, Banát v plánu je a já se tam moc těším. Poznali jsme se tam s Bárou a letos tam už potřetí pojedeme kromě kapely i spolu. Je to mysteriózní místo.

Pro své koncerty si čím dál častěji vybíráte velmi originální a atmosférické lokace, ať už jde o Černé hodinky a půl nebo facebookové live-streamy v přírodě. Máte koncertní sen, který byste si chtěli splnit nehledě na reálnost provedení? Dočkáme se třeba streamu z horkovzdušného balónu?
Honza: Máme ze začátků slib, že jednou budeme hrát v Carnegie Hall. To jsme si slíbili, sepsali a zakopali. Takže tomu se nevyhnem. Jiný místo vysněný nemáme, nicméně v tom trendu hraní na zajímavejch místech budeme pokračovat. Vidíme v tom cestu, kterou se kapela dneska může ubírat. Protipól cestě větší a větší produkce, většího pódia, pompéznějších a dražších show. Je to zábavný a je to kouzelný.

Zrní se rozrůstá úroda dětí. Přemýšleli jste o tvorbě věnované přímo jim? Ať už formou CD, soundtracku k večerníčku nebo PC hry, jak si vyzkoušeli Dva s Amanita Design?
Honza: No o tom jsme ještě neuvažovali a myslím, že to je zatím tabu. Zatím jsme ještě rokenrol. Děti do kapely netahat! Ale třeba někdy v budoucnu to tabu prolomíme... až mi trochu zhrubne, ztěžkne, zhloubne hlas...

Jaká hudba teď nejčastěji zní u vás doma? A co dětem zpíváte?
Honza: Dětem zpívám popěvky, který mě zrovna napadaj. A nevím proč, mají takovej africkej nádech, africkou atmosféru. To přišlo nějak samo s dětma. Mimo to pak nejčastěji doma zní Zrní a Dva, protože starší Nuku, kterej to zná z koncertů, si o to pořád říká. Všechny členy zná, napodobuje je. “Cait basu, brzdič řídí, klukla taru, fíša housle, ondra bubny, tata píva.” Poslouchat vlastní nahrávky už se ale nedá, tak mu to hraju na kytaru a u toho se na ní aspoň trochu zlepšuju. Vedle toho pouštíme dětem všechno možný, co máme rádi my. Nuku spíš slyší na kytary a bubny, takže zabírá třeba Nick Cave, Björk, PJ Harvey. My rádi posloucháme Arvo Pärta, Steva Reicha, Young Fathers, Caribou, náš rodinnej objev Midori Takada, nebo teď jsme objevili skvělou desku Junun.